y
Šaty s pávy, housaty a jeleny
Červené šaty s bílými puntíky se líbí skoro každému, ale byla jedna holčička a té se nelíbily. Řeknete možná, že se jí líbily modré šaty s bílými puntíky, proč ne, každému se může líbit něco jiného. Ale té holčičce se nelíbily ani modré šaty s bílými puntíky ani bílé šaty bez puntíků, nelíbily se jí žádné šaty, které měla ve skříni. „Ty jsi divná holčička, Alenko,“ říkala jí maminka, „tobě se nic nelíbí.“ A byla to pravdu, Alence se nelíbilo vůbec nic. Šla třeba do koupelny a řekla: „Fuj, to je ošklivý zubní kartáček.“ Nebo šla do spižírny a řekla: „Fuj, to je ošklivá mrkev, to je ošklivá cibule, to jsou ošklivá rajčata.“ A když byla s maminkou v kuchyni, říkala: „To jsou nehezké hodiny, to je divný stůl, to jsou nepěkné květináče s květinami.“
„Když se ti to nelíbí, tak na to nekoukej!“ říkala maminka. A trochu se na Alenku zlobila. „A co mám dělat?“ ptala se Alenka.
„Hraj si s něčím. Vezmi si tužku a papír a kresli si. A když se ti to nebude líbit, můžeš to vymazat, tady máš gumu.“ A dala Alence gumu. „Podívejme se,“ řekla si Alenka, „když se mi něco nelíbí, mohu to vymazat. To je něco.“ A protože se jí
nelíbily hodiny, vymazala hodiny. „Co to děláš, ty hloupá, řekla jí maminka, nebudeme vědět, kolik je hodin!“ a moc se na Alenku mračila.
„Maminka se mi také nelíbí, moc se na mě mračí,“ řekla si Alenka a vymazala maminku.
Pak vymazala ještě stůl, květiny v květináčích a celou kuchyň, kartáček na zuby a celou koupelnu, mrkev, cibuli, rajčata a celou spižírnu. Červené šaty s bílými puntíky a celou skříň i modré šaty s bílými puntíky, které měla na sobě. Vymazala všecko, všecičko, protože se jí nic nelíbilo. Jenom bílé šaty bez puntíků nemohla vymazat, ty byly zrovna v čistírně. „Tak,“ řekla si, „co se mi nelíbilo, to jsem vymazala a teď to nakreslím, jak se mi to líbí!“ A začala si kreslit nové šaty.
„Nakreslím si šaty s pávy, housaty a jeleny,“ říkala si, „takové šaty nikdo nemá, takové se mi budou líbit.“ Ale šaty se jí moc nepodařily – pávi vypadali jako hlávkový salát, housata jako pletené rukavice a jelen jako vidličky na moučník. Když si je Alenka prohlédla, velice se rozzlobila a křičela: „Fuj, takové ošklivé šaty, jsou horší než ty s těmi puntíky.“
Pak nakreslila zubní kartáček a mrkev. Ale kartáček vypadal jako mrkev a mrkev jako kartáček. Zkusila nakreslit ještě hodiny, záclony a květiny v květináčích, ale všechno to dopadlo stejně. A Alenka se na to nemohla ani podívat.
„Co budu dělat?“ pomyslela si a bylo jí do pláče. „Musím nakreslit maminku, aby mi poradila.“ A nakreslila maminku.
Dala si na ní záležet, kreslila ji pomalu, aby dopadla co nejlépe, ale přece se jí moc nepovedla. Nakreslila jí příliš krátké nohy, dlouhý krk a malé uši.
„Co mám dělat, maminko? Všechno jsem vymazala a teď nic neumím nakreslit.“ „Co říkáš, Alenko?“ ptala se jí maminka. Protože měla hrozně malé uši a skoro nic neslyšela. „Ptám se, co mám dělat?“ křičela Alenka hodně hlasitě. „Všechno jsem vymazala a teď nic neumím nakreslit.“
„Nerozumím, co mi říkáš, řekla maminka, „musíš mi nakreslit trochu větší uši.“ Alenka nakreslila mamince trochu větší uši a maminka jí řekla:
„Jsi hloupá holčička, říkala jsem ti to, teď musíš chodit v šatech s pávy, housaty a jeleny a čistit si zuby kartáčkem, který vypadá jako mrkev. Jenom mě zdržuješ, už jsem měla být z města dávno zpátky, musím pro cibuli a do čistírny.“
A když se maminka vrátila, v tašce cibuli a vyčištěné šaty, dívala se Alenka na cibuli a bílé šaty a řekla: „To jsou hezké bílé šaty bez puntíků, viď maminko? A to je krásná cibule.“
Konec.
