Ustavičně zadumaného chlapce nazvala stařenka Snílek. Dobře se o něj starala, jen jedno ji mrzelo: chlapec snil o krásných plánech, ale ani prstem nehnul, aby je začal uskutečňovat. Někdy ho napomínala: ,,Odhoď smítko do koše... Ukliď papírky, slupky, drobečky, uklízej!“ Stejně to však udělala stařenka sama. Snílek měl tisíc výmluv, aby se vyhnul uklízení.
Stařenka ho stále napomínala, napomínala, ale její slova šla Snílkovi jedním uchem tam, druhým ven. Nakonec si stařenka od zbytečných řečí rozedrala jazyk. Mohla radit jen posunky. A když si sedrala ruce i nohy, musela lehnout do postele v rohu pokoje.
A Snílek jen sníval a sníval o svých plánech. Smetí a odpadky přitom házel okolo sebe, až z nich navršil pěknou kupku. Za krátký čas byla celá chaloupka pochovaná v smetí, takže po ní nezbylo ani stopy.
Nastaly těžké časy. Stařenka a Snílek neměli co jíst a bylo jim z nedostatku vzduchu v chaloupce dusno. Snílek až teď poznal, co zavinila jeho pohodlnost a lenivost. Rozhodl se, že sebe a babičku vysvobodí a začne docela jiný život. Začal hned hrabat, ale neměl dost sil. Nános na chaloupce byl už velmi silný. Ba co víc, zem byla propletená silnými kořeny.
Snílek zapomněl, že mezi odpadky byly i ohryzky z ovoce. Z jednoho jadérka vyrostla přímo nad chaloupkou krásná jabloň a zarodila pěkné ovoce.
V pusté krajině jablíčka nepřilákala ani ptáčka, ani človíčka. Až jednou projížděla tudy skupina královských jezdců se svým velitelem. Jeli už mnoho dní, byli vyhladovělí a žízniví. Docela vhod jim přišel do cesty strom s příjemným chládkem a šťavnatými plody.
Jeden z jezdců nelenil a začal obírat nejpěknější jablka. Natahoval se za nejhezčími na samém vršku. Jak se pro ně vzpínal, najednou ucítil, že celý strom se nějak zakymácel. ,,Ten strom musí mít moc slabé kořeny“, pomyslel si a seskočil.
Dobře učinil. Strom se zrovna nachýlil až k samé zemi, kořeny se vytrhly a v zemi zůstala hluboká dutina. Jezdec rozšířil otvor pomocí šavle a div divoucí!
Otevřel se mu pohled přímo do komína podzemní chaloupky. A světe, div se! Z díry se cosi hrabe jako nějaký velký krtek. Všichni kulili oči, když se před nimi zjevilo střapaté špinavé chlapisko.
Jezdci hned zatoužili se blíže seznámit s človíčkem, ať to je, kdo to je. ,,Jsem Snílek, prosím“, odpověděl trochu bojácně a hned ztichl. Až po dalším přemlouvání velitele se osmělil a svěřil se. Porozprávěl, jako si představoval svou budoucnost, jak chtěl létat pod nebesy a plavat pod mořem a všichni mu měli závidět.
Když se jezdci dozvěděli z dalšího vyprávění i o stařence, ihned ji vyhrabali z podzemního vězení. Nepřestala svým osvoboditelům děkovat. V podzemním sklepení se skoro zadusila.
Tvář velitele naráz zpřísněla a tak tak že očima Snílka neprobodl. Spustil naň: „Jaký jsi ty Snílek? Vždyť ty jsi pravý Shnílek, jakého na světě nenajdeš. Na mladé chlapce čekají všude dobré služby, tam jsi měl hledat svoje štěstí!“ Snílek se věru neodvážil odporovat ani slovíčkem. Bál se, že mu velitel utne střapatou hlavu ostrou šavlí.
Dlouho tak stál tichý a zkroušený a jeho tvář prozrazovala hlubokou lítost. Jednomu z jezdců se sželelo ubohého človíčka. Uprosil velitele, aby chlapce netrestal, že se z něho pokusí vychovat šikovného mládence.
Tak se dostal Snílek-Shnílek, jak ho od teď začali všichni nazývat – i se stařenkou do dalekého města. Ve vysokém domě stařenku pěkně vykoupali, oblekli a nakrmili. Snílkovi dali mýdlo a kartáček a sám se musel dát do pořádku. Dostal přitom i čisté šaty a pracovní zařazení.
Snílek-Shnílek začal nový život. Přidělili mu práci v jezdeckých maštalích. Musel je denně čistit, zametat, umývat. Zpočátku mu to šlo těžko, ale neodvážil se to dávat najevo. Brzy zpozoroval, že v čistém prostředí se veseleji žilo nejen jemu, ale i koníkům.
Úplná nádhera!“ – pochvalovali si nového pomocníka jezdci. V maštali a na dvoře byl pořádek, čisto, záhonky květin. Mnozí Snílka veřejně pochvalovali a brzy zapomněli na druhou hanlivou půlku jeho jména. Velitel vyznamenal Snílka tím, že ho postupně pověřoval náročnějšími pracemi. Krmil a řídil koně a někdy si směl zajezdit na pěkném vraníkovi.
Později Snílka povýšili do jezdeckého stavu. To byla nádhera, když se nesl na pěkném vraníkovi městem. Ze všech oken mávali lidé na vzorně upraveného mládence. Nejpilněji mávala v okně královského rádce krásná dívka, s níž se Snílek za krátkou dobu oženil.
Jako vážený občan města se dostal Snílek do královské družiny. Zúčastňoval se honů i výprav proti nepříteli. Byly to velké a slavné chvíle jeho života, ale nejhezčí chvíle prožíval po návratech v kruhu své milé rodinky. Hrával si s malým synáčkem, přinášel mu z cest pozornosti, obrázky, knížky, hračky, zvířátka...
Uvědomil si, že v životě nemá hezčí cíl než vychovat ze svého syna slušného, snaživého, pořádkumilovného člověka, aby se mu nestala taková nepříjemnost, jako jemu kdysi v mládí.
y
