y
Sněhurka a sedm trpaslíků
Byl jednou jeden král a královna a těm se narodila krásná holčička.
Přišla na svět v zimě, když mrzlo a hustě sněžilo, a proto ji dali jméno Sněhurka. Čelíčko měla bílé jako sníh, oči modré jako nebe a vlasy černé jako noc.
Sněhurka rostla a rostla, byla hodná a milá, ani pavoučkovi neublížila, ani kvítek nezašlápla. Každého měla upřímně ráda a lidé ji milovali. Ale jednoho dne Sněhurce umřela maminka.
Král se zanedlouho oženil podruhé. Macecha byla velice krásná, ale Sněhurku ráda neměla. To bylo pro Sněhurku zlé a ještě horší bylo, že macecha čarovala.
Každý den se zhlížela v kouzelném zrcadle a ptala se ho: „Pověz mi, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?“ Zrcadlo odpovědělo: „Jsi krásná, ale nejsi nejkrásnější, Sněhurka je mnohem krásnější.“
A v zrcadle se objevila Sněhurčina tvář.
Královna si dala zavolat komorníka a rozkázala mu, aby Sněhurku odvedl do hlubokého lesa a tam ji zabil. Neučiní-li to, přijde o hlavu. Co si měl, chudák, počít?
Sněhurka si vzala džbánek, že bude sbírat v lese jahody, a na nic zlého nemyslela. V lese ji komorník vše pověděl a královnin zlý rozkaz nesplnil. Když zmizel, vydala se Sněhurka hlouběji do lesa.
Unavena, utrmácena se položila na mýtince do trávy a usnula. Když se ráno probudila, bylo kolem kvítí jako naseto. V trávě panáčkoval zajíček a opodál se pásla laň.
Sněhurku to potěšilo, vstala, učesala se a zase šla. Zajíček hopkal před ní a přivedl ji k místu, kde stála stará chaloupka.
Dveře do chaloupky byly otevřeny a Sněhurka vešla dovnitř. V chaloupce bylo všechno špinavé a zpřeházené, na oknech pavučiny a na stole sedm špinavých hrníčků. Vedle v komůrce sedm rozházených postýlek.
Sněhurka se dlouho nerozmýšlela a dala se s chutí do práce. Umyla nádobí, zametla podlahu a vysmýčila pavučiny. V komůrce ustlala sedm postýlek a do jedné si lehla.
V chaloupce bydlelo sedm trpaslíků. Celý den pracovali v lese a večer se vracely zmoženi domů. Když uviděli chaloupku čistou jako ze skla, všude plno květin a na stole večeři, nevycházeli z údivu.
Jeden trpaslík nahlédl do komůrky a uviděl Sněhurku. Také druzí se tam nahrnuli a rádi ji přijali mezi sebe. Sněhurka zůstala v chaloupce, dobře se o trpaslíky starala a oni ji měli velice rádi.
Zlá macecha zase jednou začala obdivovat svou krásu a chopila se zrcadla. „Pověz mi, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?“ ptala se a zrcadlo odpovědělo: „Jsi krásná, ale nejsi nejkrásnější. U sedmi trpaslíků žije kráska spanilejší…“
Rozlícená královna začala čarovat. Proměnila se ve stařenu, vzala otrávené jablko a vydala se do lesa. Šla, šla, až uviděla chaloupku sedmi trpaslíků.
Sněhurka nic netušila, pekla svým kamarádům koláče. Když vstoupila do chaloupky stařena, hned jí jeden nabídla. Na oplátku dala stařena Sněhurce krásné jablíčko.
Sněhurka se uctivě rozloučila, doprovodila stařenu na práh a potom s chutí snědla darované jablíčko.
Ještě nesnědla poslední sousto a už se skácela na zem a ležela bez hnutí.
Když se vrátili trpaslící domů a uviděli mrtvou Sněhurku, všichni se hlubokým žalem rozplakali. Potom přinesli skleněnou rakev, uložili Sněhurku dovnitř a vyzdobili rakev čerstvým kvítím.
Jel kolem rytíř a vešel do chaloupky. Trpaslíci byli v práci a v chaloupce zůstala jen skleněná rakev s nebohou Sněhurkou. Rytíř políbil Sněhurku na čelo a ta ihned oživla.
Večer se vrátili trpaslíci domů a užasli nad tím zázrakem. Ze samé radosti vystrojili pro Sněhurku a rytíře bohatou hostinu, pili a jedli až do rána a Sněhurka s rytířem seděla v jejich středu.
Mezitím se vrátila zlá královna na hrad a převtělila se do pravé podoby. Měla jistotu, že je nejkrásnější, ale přece se chopila zrcadla, aby jí řeklo pravdu. Jen se do něho podívala, hned v něm uviděla Sněhurku. Ve zlosti zrcadlo rozbila a proměnila se v netopýra, který vyletěl komínem a víckrát se na hrad nevrátil.
Král svolal družinu a vydali se Sněhurku hledat. Našli ji i s rytířem a odvezli je na zámek. Král svolil, aby si rytíř vzal Sněhurku za ženu. To bylo radosti a slávy. A o svatbě seděla Sněhurka se svým ženichem uprostřed sedmi drahých trpaslíků.
