y
Princ Bajaja
V jednom království měli dva syny. Chlapci dorostli. Z prvorozeného se stal král, druhorozenému nezbývalo nic jiného, než se vydat do světa.
Princ Jaroslav si osedlal svého bělouška a vydal se hledat štěstí v jiných krajinách. Jel dlouho. Čím déle jel, tím víc princ smutnil. Když už ten jeho smutek nebyl k unesení, bílý kůň na něho promluvil: „Nesmutni, princi, jsem s tebou. Dáš-li na mé rady, dobře se ti povede.“
Princ se nejprve podivil, že jeho kůň mluví, ale pak si řekl, že určitě nic nezkazí, když se nechá koníkem vést.
Bělouš klusal neznámou krajinou. Jel kolem luk a polí, skrz hluboké lesy, až dojel ke skále. Zastavil se před ní, třikrát hrábl kopytem a skála se otevřela. Koník vjel do kamenné komnaty. Udivenému princi přikázal: „Převlékni se do prostých šatů, vydej se na zámek a dej se do královských služeb. Slovíčkem se nezmiňuj, kdo doopravdy jsi. Budeš-li cokoliv potřebovat, přijď, třikrát zaklepej na skálu a já ti rád pomohu.“
Princ udělal, jak mu koník radil. Převlékl se, jedno oko si převázal šátkem. Aby se neprozradil, dělal němého, na všechno souhlasně přikyvoval a jediná slova, která ho kdy slyšeli vyřknout, byla ba, ja, ja. A tak mu začali říkat Bajaja.
Na zámku měli Bajaju rádi. Nejvíce si ho oblíbily královské dcery – princezny Růženka, Violka a Jasmínka. I Bajaja je měl rád, do Jasmínky se tajně zamiloval. Když byl Bajaja s nimi, byly samý smích a radování.
Avšak jednou je Bajaja přistihl nešťastné. Nechtěly mu říct, co je trápí. Až od krále se dozvěděl, že se princezny budou vdávat. „Ach, Bajajo, smutné to budou svatby. Pro každou z mých krásných dcer si přijdou dračí ženiši. Pro Růženku už jeden letí.“
Bajaja běžel ke skále, aby požádal koníka o pomoc. Skála se otevřela, bělouš v ní stál plně osedlán. Na kamenném stole ležely červené šaty, brnění a meč. „Už na tebe čekám, princi,“ řekl kůň lidským hlasem. „Oblékni se a popadni meč, se zlem se musí bojovat.“
Princ neotálel. V rytířské zbroji vyskočil na bělouše. Jel zachránit princeznu Růženku.
Rytíř v červených šatech cválal na běloušovi drakovi vstříc. Však už se dračisko vznášelo nad zámkem. Hop. Koník vyskočil vysoko do povětří. Princ se natřikrát ohnal mečem. Šmik. Šmik. Šmik. Třemi ranami uťal drakovi všechny hlavy.
Král i princezny pozorovali z okna zámku boj se šťastným koncem. Princezna Růženka se radovala a těšila se, že se brzy setká se svým zachráncem. Jenomže rytíř princezně jen zamával, otočil koně a byl pryč.
Druhý den byla řada na princezně Violce. Oblékli ji do černých šatů, posadili do kočáru a vypravili k drakovi. Kočár drkotal po kamenité cestě. Violka plakala, bála se, že ji žádný rytíř nepřijde na pomoc. Její dračí ženich byl dvakrát hrozivější než ten Růženčin. Ne tři, ale šest dračích hlav se těšilo na princeznu.
Když už se zdálo, že Violce strachy pukne srdíčko, kde se vzal, tu se vzal, po cestičce z kamení se na bílém koni přihnal rytíř ve fialových šatech a drakovi uťal všechny hlavy. I princezna Violka byla zachráněna. Ale rytíř nečekal na její díky, bez jediného slova odjel pryč.
Král věřil, že i třetí princeznu neznámý statečný rytíř zachrání. Nastal den dračí svatby. Avšak hodiny míjely a rytíř se nikde neukázal.
Nešťastná Jasmínka už stála u dračí sluje. Strašlivý devítihlavý drak z ní vylezl a začal se sápat po ubohé princezně. Ta hrůzou vykřikla a raději zavřela oči. Otevřela je, když zaslechla bolestivý dračí ryk. Usmála se. Rytíř v bílých šatech přijel bojovat o její život a zasadil drakovi první ránu. Pak druhou, třetí… i tu devátou. Všechny hlavy uťal, s drakem byl amen.
Princezna Jasmínka se rozběhla ke svému zachránci. Chtěla ho pozvat na zámek, rytíř však zamítavě zakroutil hlavou. Jasmínce to bylo líto, a tak mu alespoň darovala krajkový kapesníček.
V království se všichni radovali. Princezny se Bajajovi smály, že se celé ty dny jako strašpytel kdesi schovával. Avšak radostných dní bylo málo, na království se přihnalo další neštěstí. Cizí vojsko vtrhlo do země a plenilo ji. Král požádal urozené muže, aby mu pomohli cizáky vyhnat. „Těm nejzdatnějším dám své královské dcery za manželky,“ přislíbil král a sám se vypravil do války. Bajajovi přikázal, aby věrně opatroval princezny. Bajaja mlčky přikývl, ale věděl, že jeho ochranu bude spíš potřebovat král.
I když se král a jeho vojsko hrdinně bili za svou zem, nepřátelé vyhrávali. Už to vypadalo, že se král bude muset vzdát, když tu se mu po boku objevil neznámý rytíř ve zlaté zbroji. Nad hlavou roztočil meč a zvolal: „Milý můj meči, bratříčku z kovu, navždycky vyžeňme z království zlobu.“
Jako by se meč sám dal do sekání. Sekal a kosil nepřátele, ti se dali na ústup. Království bylo zachráněno. Ani teď si Bajaja nenechal děkovat. Jak se v čele královského vojska objevil, tak zase zmizel.
Na zámku se konala oslava. Jelikož všichni rytíři bojovali statečně, král rozhodl, že si princezny zvolí své ženichy hodem zlatého jablíčka. „Ke komu se jablko zakutálí, ten je jistě hoden mých královských dcer.“
Růžence i Violce štěstí přálo, jablíčko jim přisoudilo krásné a dobré muže. Když jablíčko hodila Jasmínka, zakutálelo se k Bajajovi. Dvořané se začali smát, že se princezna bude muset provdat za šaška.
Bajajovi bylo princezny líto. Vytáhl z kapsy kapesník, aby jí otřel slzičku. Jasmínka se na něho šťastně usmála, poznala svůj krajkový kapesníček. Bajaja se přestal skrývat, přiznal, že tím nebojácným rytířem je on, princ Jaroslav, kterému ke štěstí pomohl jeho věrný bílý koník.
