Několikrát denně se ozývalo dolinou – „Pozor tam na dolině!!!“ Varování potom zaniklo v chrčení kmene a praskotu lámaných větví padajícího stromu.
Za malou chvilku to v hliněných džbánech na pokraji řeřavého ohniště klokotem vře. Polévka hrachová, fazolová nebo kroupová – každému podle chuti.
Potom si posedají na kláty před kolibu a večeřejí. Po večeři umyjí nádoby a připraví snídani. Na chvojím vystlaných lůžkách před spánkem ještě trochu zavzdychají, povzpomínají, než je únava z těžké roboty nepřemůže a neusnou. Tak se to opakuje každý den kromě soboty.
V sobotu ráno prázdné plátěné pytle přehodí přes ramena, seberou sekery a odcházejí dolů dolinou do malé osady.
V osadě před krčmou si posedají pod košatou lípu a čekají,
dokud jejich parťák nepřevezme od majitele lesa těžko vydělaných pár grošů.
Když se ukáže ve dveřích krčmy, chlapi vstávají a obstoupí ho. Každému po řadě odpočítává do mozolnaté dlaně stejný díl vydělaných grošů. Je to věru málo za tak tvrdou robotu.
Vytáhl fajfku a začal ji nacpávat. Byl tak zamyšlený, že nezpozoroval vysokého starce, který se k němu přiblížil, až když ho oslovil: „Dobrý den, synku.“ Matěj se nechápavě podívá na starce a odpoví: „Dobrý den, a odkudpak jdete, otče, odkud?“ „Zdaleka, synku můj, zdaleka.“ „Nu tak si sedněte, otče, sedněte, ohřejte se a jestli chcete, můžeme jít dál spolu!“ pobízí starce Matěj.
Stařec si sedl k ohni a dlouhé kostnaté ruce natáhl nad šlehající plameny. Matěj vytáhl černý chléb a nabídl starci. Stařec vyprávěl Matějovi, že zná tento kraj, vždyť za mlada ho nejednou přešel. „Byli jsme tehdy mladí, zdraví a chodili jsme i zbojničit.“
„Přinutila nás k tomu panská zloba. Moji kamarádi jsou už všichni ti tam. Poznal jsem v tomto katastru každý strom, lísku, ba i každou duši v dědině. Nejednou mně a mým kamarádům tvůj děd poskytl přístřeší v chalupě.“ Matěj skočil starci do řeči – „Opravdu je to pravda, často nám rozprávěl o Jánošíkovi a jeho chlapcích, ale i o Surovcovi, ten prý byl po Jánošíkovi nejmocnější!“ Stařec si zhluboka oddechl, obrátil se k Matějovi a praví: „Věru tak, synku můj, abys věděl, já jsem ten Surovec!“ Matěj překvapením div že nezdřevěněl. Fajfka mu vypadla z úst. Trvalo dlouhou chvíli, než se z toho probral. Stařec vyprávěl dál a neustále okolo sebe rukama hmatal po kořenech stromu a okolo skály. Nakonec se obrátil s prosbou na Matěje... „Vstaň a pomož mi tu skálu maličko odsunout!“
Matěj vyskočil jako struna a hned se celou silou opřel o skálu porostlou mechem. Spolu se Surovcem tlačili celou silou, tlačili, až jim žíly nabíhaly, ale skála se ani nepohnula. Matěj skálu obhrabal, sekerou poutínal kořeny, které ji pevně svíraly, potom se společně opřeli, pořádně zatlačili a skála povolila.
Pod skálou byl otvor. Surovec k němu poklekl a dlouhýma rukama s námahou z něho vytáhl starý kotlík. Položil ho vedle ohniště a odkryl víko. Matěj při pohledu na blýskavé zlaté dukáty zůstal jako bleskem zasažený. Surovec nabral do hrsti zlatých dukátů a podával je bledému Matějovi. Matěj záporně zakroutil hlavou, že o zbojnické dukáty nemá zájem.
„Nic se neboj, synku, vezmi si to!“ - přesvědčoval ho Surovec. „Je to tvoje. Na těch dukátech nejsou slzy chudoby, ani kletby nešťastníků. Dukáty jsme sebrali císařským vojákům, když je vezli z Kremnice.“ Potom se Surovec na chvíli odmlčel a zase pokračoval: „Dal mi je Juraj Jánošík, abych je ukryl. Prý, aby je jednou našel ten, kterého bída nejvíc tíží. Vezmi si to jako dar ode mne a od Jánošíka. Užívej ho spravedlivě – mně dáš jen, co budu mít do smrti!“ Matěj Surovce nakonec poslechl. Zlaté dukáty vysypal do plátěného pytlíku, přehodil ho přes ramena a spolu se Surovcem zamířili k nedaleké hoře.
Matěj cestou Surovcovi vyprávěl o svém životě, o tvrdé a namáhavéj práci v lese, o slabém výdělku, o ženě a dětech, o dřevěné chalupě a bídě, která je stálým hostem pod jeho šindelovou střechou. Tak pomalu šli a ani se nenadáli a byli před Matějovou dřevěnicí.
Cestou Matěj Surovcovi navrhl, aby u nich zůstal, že ho spolu se ženou do smrti zaopatří. On ale o tom nechtěl ani slyšet. Ale když viděl, jak ho žena a děti mile vítají, neodolal a pozvání přijal.
Svoreňovi přijali Surovce jako svého. Posadili ho za dřevěný stůl, pohostili černým chlebem a čerstvým mlékem. Svoreňová připravila pro nového člena rodiny postel. Matěj vysypal zlaté dukáty do dřevěné mísy. Když je žena viděla, zůstala jako omámená, nebyla schopná říct ani slovíčko. Tvář jí hořela vzrušením. Probrala se až po Surovcově vysvětlení.
Přišlo jaro a sluníčko začalo připalovat. Starý Surovec vyšel z dřevěnice, posadil se na zápraží a drobotině vyprávěl o horních chlapcích. To byly nejmilejší chvíle dětí i starého Surovce. U staré dřevěnice bylo rušno. Na betonových základech vyrůstala první cihlová stavba – zděná budova.
Svoreňovi za pomoci sousedů stavěli první zděný dům ve Vyšnej Revúcej. Od těch dob uběhlo mnoho roků, ale starší lidé se ještě dnes na ni pamatují a říkají, že byla postavená za zlaté dukáty z Jánošíkova pokladu.
Když slunko zapadlo za vysokou horu, rubanisko ztichlo.
Dřevorubci scházejí chodníčkem ke kolibě. Uloží sekery, pily, potom se do půl pasu poumývají ve studené vodě a začnou si připravovat večeři.
Mlčky odcházejí, na rozcestích si potřesou rukama a zamávají širáky na pozdrav. Rozcházejí se každý jiným směrem ke svým rodinám.
Matěj Svoreň v kapse přehraboval pár grošů, co dostal na výplatu a zamyšlený kráčel pomalu chodníčkem. Když přišel na louku, zrak mu padl na široce rozložený dub. Pod ním byla skála obrostlá mechem – jakoby schválně tam položená, aby si u ní člověk oheň založil a fajfku zapálil. Matěj Svoreň se pustil ke skále a zavzdychal: „Tu si, Matěji, oddechneš a zapálíš faječku!“ Nasbíral suchého dřeva, upravil ohniště. Za chvilečku drobné plamínky vesele poskakovaly po suchých větvích.
y
