V parku potkali sněhuláka. Stál tam a usmíval se. „Tak už nebreč!“ povídá Maruška. Koukej, sněhulák! A jak se ti směje.“ Opravdu, byl to nějaký veselý sněhulák. Láďa se musel sám zasmát, když ho uviděl.
Ve školce Láďa ještě nikdy nebyl. Skoro se bál vstoupit, ale když na něho zaštěkal pejsek, zmizel za dveřmi jako vítr.
Ve školce – pane! – tam bylo hraček, že se mezi nimi ani projít nedalo. Ale všechny nebyly nic proti jedné, která tančila uprostřed kolečka dětí. To přece byl – Míša! Teď konečně má svého Míšu. Běžel si pro něho a dětem ho vzal.
„Proč nám bereš Míšu?“ ptala se jedna holčička. „Míša vás nemá rád,“ odpověděl Láďa zarputile. „Jak to víš?“ „Říkal mi to,“ zalhal si Láďa a Míšu dětem nevrátil. Hrál si s ním sám a sám.
Uplynul den. Děti uložily hračky na svá místa a odešly domů. Láďa zůstal poslední. „Pojď se mnou, u mne se ti bude líbit!“ sliboval Míšovi šeptem.
Míša na to neřekl nic, byl jenom hračka a hračky mluvit nedovedou. Tak ho Láďa schoval pod kabát a tajně ze školky odnesl.
I do postýlky si Míšu vzal. Měl ho konečně jen pro sebe. „Koupím ti cukroví. Hodně cukroví ti koupím...“, zašeptal ještě a zavřel oči. - Tak spolu usnuli.
Najednou skočil Míša z postýlky a povídá: „Proč jsi dětem lhal, že je nemám rád? Tebe nemám rád. Žádné cukroví od tebe nechci. Tobě tancovat nebudu!“ A jak to všechno řekl, proklouzl dveřmi, a byl pryč.
Běžel zpátky do školky. Ze sněhu a mrazu si nic nedělal, byl na takové věci zvyklý. Měl jen jediné přání: aby byl ve školce včas, než ho budou děti ráno hledat.
A právě tehdy odbila půlnoc. Hračkářské obchody se otevřely a hračky si vyjely. Na křižovatce řídil dopravu sněhulák. A tu mu vběhl do jízdní dráhy Míša. „Stůj!“ vykřikl sněhulák přísně. Ale Míša se nezastavil. Bál se pokuty.
„Povídám, abys počkal!“ volal sněhulák a běžel medvídkovi v patách. „Stůj!“ „Nemohu, jsem na péro,“ odpověděl na to Míša a utíkal dvakrát rychleji. Sněhulák byl tlustý a daleko nedoběhl. „Zatrápený medvěd! Jen jsem se kvůli němu zapotil,“ řekl si a vrátil se na křižovatku.
V parku se Míšovi přihodila nehoda. Uklouzl na klouzačce a upadl. Právě tehdy se mezi stromy objevil pes. Byl to veliký pes a tuze zlý. Jak uviděl Míšu, zaradoval se, neboť byl hladov. „To je něco pro psí zub!“ zavrčel. A než se Míša nadál, pes po něm skočil.
Láďa nespal. Dobře viděl, v jakém je Míša nebezpečí. Jestli Míšu nezachrání, zlý pes ho sežere. Ale jak ho má zachránit, když je jen malým chlapcem? Postýlka pod ním zahrabala jako kůň a Láďa porozuměl. Vykřikl: „Jeď! Jeď! Rychle jeď!“
V ložnici se otevřelo okno a postýlka hup! - tím oknem na ulici. Byl to skok, až se Láďovi zatajil dech.
Na křižovatku vjeli zakázanou rychlostí. „Co je to?“ bručel sněhulák, když je uviděl. Světla to nemá, houkačku to nemá, směrovku to nemá, a jezdí si to jako blázen!“ Láďa se bál, že se sněhulák vrátí domů. Proto nemeškal a z křižovatky ujel.
„Stůj!“ křičel sněhulák. Ale kde ti už byli! Možná, že ho ani neslyšeli. Teď se sněhulák rozzlobil doopravdy. „Chyťte ho!“ křičel na hračky. „Chyťte ho!“
Do hraček jako když střelí. Běžely, skákaly, letěly – honily Láďu s postýlkou. I ten slon, který se uměl odrážet jen jednou nohou, pospíchal.
Zatím s Míšou bylo zle. Pes ho držel za nožičku a to tolik bolelo, že by byl Míša nejraději křičel a plakal. Ale k čemu křičet? Stejně ho nikdo neuslyší.
Nevěděl, chudák, že už mu Láďa jede na pomoc. Ale v tu chvíli uvázli v hlubokém sněhu a postýlka nemohla z něho ven. Dalo to práce, než se z toho sněhu vyhrabali.
A přece psa dohonili. Jenže pes pustil Míšu a obráti se proti Láďovi. „Tak tedy,“ zavrčel, „tak tedy sežerrrru tebe!“
Jak zahlédl Láďa ostré psí zuby, schoval se pod peřinu. Psů se přece jenom bál. „Pomóóóóc!“ křičel pod peřinou. „Pomóóóóc!“
A tu přijely, přiběhly, přiletěly a přiskákaly hračky, které za Láďou poslal sněhulák. A ty hned věděly, co mají dělat. Sesypaly se na toho zlého psa jako vosy. Letadlo do něho pálilo z kulometu: Tatatata! A ze škatulky vyskočil papírový čert: Bubububu! Vééééééé!!!
To už se zlý pes tak poděsil, že utíkal a utíkal, a kdo ví, jestli se ještě někdy zastavil. A pak nastalo ticho. Takové dojemné ticho, v němž bylo slyšet jen Míšovo naříkání.
Láďa si promnul oči – a ejhle! Byl zase doma. I zachráněného Míšu držel v náručí. Ale Míša už neměl ty veselé oči jako dřív. Bolela ho poraněná nožička. Teď teprve Láďa viděl, co způsobil, a bylo mu Míši nesmírně líto.
Děti ve školce už Míšu hledaly. Prolézaly všechny kouty a říkaly: „Kde ten Míša jenom je?“ Ale to nikdo nevěděl, kam se ztratil.
Až přišel Láďa a medvídka přinesl. „Co se to Míšovi stalo?“ polekaly se děti, když viděly, že má zavázanou nožičku. Tu se Láďa ke všemu přiznal. „Míša má rád vás.“ „Jak to víš?“ ptaly se děti. „Říkal mi to,“ zašeptal Láďa a Míšu dětem vrátil.
Ale Míša s poraněnou nožičkou netančil. Marně ho děti prosily a pobízely. Netančil. A děti byly z toho smutné, div, že neplakaly.
Láďa se v koutku tuze styděl. To už si s ním nikdo nebude hrát, když má Míša poraněnou nožičku. „Tanči, Míšo, tanči!“ prosil ho v duchu. „Já už tě dětem nikdy neodnesu.“
A Míša se roztančil. Když děti viděly, že Míša zase tančí, měly velikou radost a tančily s ním. Také Láďu vzaly mezi sebe. Odpustily mu, vždyť se ke všemu čestně přiznal.
A kdyby Míša nebyl jenom plyšovým medvídkem, jistě by Láďovi pošeptal, že ho nožička vůbec nebolí. Vždyť se o tom sněhulákovi, hračkách a zlém psu – to se vše Láďovi jen zdálo.
Konec.
y
