y
Kdo pro nás pracuje
Bylo jednou velké město. Po ulicích jezdila auta a elektriky, z amplionů vyhrávaly veselé písničky. Inu, bylo tam veselo. Ale něco v tom městě nebylo v pořádku. V nové čtvrti na okraji města, která na sluníčku svítila jako v cukru, neměli ještě mateřskou školu. Opravdu. Nebyla tam. A to bylo zlé. Strážníci měli plné ruce práce, aby děti v pořádku převedli přes křižovatku, aby se jim nic nestalo. A děti byly smutné. Pořád nás odněkud vyhánějí. Kdepak si máme hrát? - Doma je smutno, jsme tam samy. Když vyjdeme ven, smíme být jenom u domu, aby na nás něco nevjelo. Pane, třeba jenom chtít přejít ulici. Hned zvoní elektriky a houkají auta, my se potom bojíme. A hřiště je daleko. Přejít a ještě přejít, tam se člověk dostane jenom s maminkou. Lidé se tedy sešli a uradili se, že dětem postaví mateřskou školu. Musí být pěkná, aby se dětem líbila a veliká, aby se tam všechny děti z těch nových domů vešly. I Pepík a Toníček, i malá Věrka se Zuzankou. Všichni musí pomáhat. Zedníci, tesaři, truhláři, malíři, pojďte na stavbu, ať je škola brzo hotová.
Nejdříve se muselo všechno změřit a nakreslit. To byla práce inženýrů a architektů. Ti první vyměřovali přímo na staveništi. Přinesli si přístroje na měření, tyčky pěkně červenobíle pruhované a měřili a zapisovali. Díval se na ně Vašek. Když bylo staveniště přeměřeno křížem krážem a všechna čísla zapsaná do sešitu, že byl jako čarodějná kniha, plná muřích nožek, inženýři odešli. Trolejbus je odvezl a staveniště ztichlo.
Architekti kreslili plánky ve svých kancelářích. Staveniště bylo ještě holé, ale na výkresech už byla škola vystavěná. Nahoře třídy, dole herna a umývárna a kolem zahrada. V třídách si budou děti hrát, v umývárnách se budou mít, aby byly čisté, v herně cvičit, aby byly urostlé, a na čerstvém vzduchu na zahradě budou běhat v zimě i v létě, aby byly hodně zdravé.
Za krátký čas přijeli na stavbu velikánské stroje. Všechno drnčelo, když se valily ulicí. Holčičky se jich trochu bály, ale kluci je okukovali ze všech stran. Však na nich někteří budou jezdit, až vyrostou. Honem se spřátelili s řidičem rypadla. Řidič jen lehce stiskl páčku a stroj se zakousl do země. Zaryl se hluboko, vyrýpnutou zem odhodil na nákladní auto, zase se vrátil a ryl a ryl jako obrovský krtek. Tam, kde byl dříve plácek, důlky na kuličky a hrady z hlíny, černala se hluboká a široká jáma. Když se stroj odvalil, kluci zatesknili. Ale ne na dlouho.
Na stavbě ještě zůstal pohyblivý pás, po kterém jezdila naložená hlína, písek a kamení. Řidič nákladního auta dával pozor, kdy bude auto plné. Pak zatroubil, šlápl na plyn a odfičel, až se za ním zdvíhal prach. Kluky to lákalo ke svezení. Ti by si dali. Vždyť by je nákladní auto odvezlo bůhví kam. Kde by je pak našly maminky?
Potom přišli na stavbu zedníci. Udělali pevné základny, aby na nich stál dům jako na skále. Nákladní auta jim přivezla cihly, písek a vápno a zase přidrnčely stroje, aby dělníkům ulehčily práci. Zeď rostla. A byla rovná jako šňůrka. Však oni si ji pořád šňůrkou přeměřovali. To by tomu dali, kdyby stavěli na křivo. Vždyť by to spadlo. Tak to šlo ráz na ráz. Podat, položit, přiklepnout. A tu maltu dávej rychle, ať do ní sázíme cihly, jako pralinky do šlehačky.
Které stroje jim pomáhaly? - Byl to velký jeřáb, který zvíhal na lešení cihly a dokonce celé stěny i s okny. A potom tu ještě byla míchačka, která umíchala maltu tak rychle, že ses sotva otočil.
Vyrostlo první patro, zdvíhalo se druhé a zedníci je kvapem dokončovali. Nu, a teď přišli tesaři a začali se střechou. Rozměřili a přiřezávali připravené trámy a stloukali je velikánskými hřeby, až byl krov hotov. Střecha holá, nebarevná, sluníčko svítilo do školy. Čímpak tu střechu přikryjeme?
Vida, už jedou pokrývači. Ti nám pomohou. Pokrývači přivezli tašky a skládali je opatrně na střechu, aby do školy nepršelo. Napřed byla nahoře jenom malá červená záplata. Za několik dní už červeně svítila celá střecha. Svítila, smála se, vábila vrabce. Jen se na mne posaďte, vyhřejte se na sluníčku! A vrabci: „Štilip, štilip, posadíme, vyhřejeme.“ Ale okna v domě byla ještě prázdná, takové slepé díry to byly, dveře nikde a uvnitř to táhlo a fičelo jako v zakletém zámku.
To byla práce pro truhláře a sklenáře. Truhlář vybral pěkné dřevo, připravil hoblíky a pily a pustil se do práce. Udělal rámy na okna a pěkně pevné dveře. Vonělo to v jeho dílně, jako v lese a podlaha byla samá pilina a hoblina. Potom ještě klížil a leštil, aby odvedl dobrou práci.
Sklenáři si okna vyměnili, nařezali skleněné tabule, vložili je do rámů a zakytovali. - S tímhle kytem bylo pěkné nadělení. Jak se někde připletl nějaký capart mezi sklenáře, už si vyprosil kousek kytu a hrál si s ním jako s formelou. Byl měkoučký, daly se z něho dělat koláče, bochánky a kdesi cosi. Děti jej měly za chvíli i ve vlasech. Maminky říkaly: „Jen kdyby už ta školka byla postavená. Jednou přijdou děti domů samá malta, po druhé zase samý kyt. Pořád abychom je čistily...
Že bychom měli být ve škole potmě? Držet pořád černou hodinku? Kdepak! Pozveme elektrikáře. Přinesou si dráty a kovové trubky, zasekají je do zdí, přišroubují vypínače a zásuvky a zázrak je hotov. Ve škole svítí žárovek jako hvězdiček na nebi.
Ach, to je krásné řemeslo, tohle malířství! Malíři si přinesou barvy a namíchají je, aby byly jasné a aby dobře držely na zdi. Připraví si štětky a válečky a tancují na štaflích jako akrobati. Napřed zdi postříkají, jako by je sprchovali. Stříká barva bílá, nažloutlá, světle zelená, jako duhový vodotrysk. Má-li někdo rád na zdi vzoreček, také mu jej udělají.
Ano, ano, jsou to moc hezká řemesla, tohle malířství. Ale to uklízení potom! Na podlahách zůstaly barevné rybníčky, na dveřích a na oknech čmouhy. To se musí dát do pořádku. Honem do práce! - Uklizečky si přinesly kbelíky, kartáče, mýdlo a prášky a myly, drhly a leštily, až byla škola jako ze zlata. Vydrhnuté podlahy, vyčištěná okna, vyleštěné kliky. Děti, je to pro vás, buďte pořádné, ať zas hned nemusíme uklízet!
Potom přijížděla ke škole nákladní auta a přivážela nábytek. Stoly a židličky, malé postýlky, skříně na hračky, všechno tak drobounké jako pro sedm trpaslíků. Přivezla také plno hraček. Byly krásné, čisté, radost si s nimi pohrát. Lokomotivy s vagóny, to pro Pepíčka, panenky a kočárek, to pro Haničku. Pro každého tu něco bylo. Míša, houpací kohouti, slon, až se ruce třásly, jak si tu krásu chtěly pohladit.
„Nezapomněly jsme na nic?“ říkaly si soudružky učitelky. „Je tu všechno v pořádku?“ A vida! Ještě tu schází kytičky do oken a nějaké obrázyk na zeď. Obrázky hodně veselé, aby se měly děti na co dívat. A na každou skříňku v šatně jinou značku, aby si to děti nepopletly. A připravit ručníky a koupit hezké ubrusy, a … to bylo ještě práce než mohly děti přijít. V umývárnách umýt malá umývadla a rozvěsit ručníky. Ano, tady už to máme také všechno v pořádku.
Kuchyň byla jako kouzelnická dílna. Tolik strojků a stroječků, tajemných a divuplných. Pěkné bylo to kuchařčino království. - Kuchařka zkoušela nový plynový sporák, oťukávala nádobí, otírala strojky a přehlížela talíře a šálky. Tady bude kypět polívčička, dobrá, z máslové jíšky, v troubě zrůžoví bábovka na uvítanou, celá rozinková. Jeden strojek ušlehá pěnu z bílků, druhý propracuje těsto na buchty. Kuchařko, cibulka se smaží, kuchařko, polévka se vaří, kuchařko, kuřátko se peče. Oj, to bude hon a shon!
Brzo přišel slavný den. Děti šly poprvé do mateřské školy. Amplióny vyhrávaly jako o 1.máji, maminky se usmívaly a ve škole za okny kvetlo plno kytiček na uvítanou. Všechno bylo sváteční. „Pěkně vítáme,“ řekla soudružka učitelka, „ať se vám tu, děti hodně líbí!“ A líbilo. Líbil se jim barevný plot, herna, třídy, líbilo se jim i vyprávění soudružky učitelky. O čem? Inu o všech řemeslnících, kteří tady na stavbě školy pracovali.- „A jak že to dělali? Povídejte dál, soudružko učitelko!“ Jednomu se zalíbilo to řemeslo, druhému zas ono. Až děti dorostou, možná, že některý z nich bude stavět domy, některý řídit stroje a třeba zrovna Vašek rozsvítí světla v nejvzdálenějších krajích. Kdo ví?
