y
Kolektiv je dobrý lék
Jsem jedináček. Jmenuji se Vláďa Cibulka. Právě stojím na nádraží a loučím se s maminkou. Odjíždím do pionýrského tábora. Chlapci a dívky se velmi těší na ty tři týdny, které prožijí v náruči našich krásných hor, ale já se moc netěším. Poprvé budu delší dobu sám bez maminky, která mi pomáhá dělat úkoly, čistí mi boty a občas mě i obouvá.
Loučení skončilo, jsme všichni ve vlaku. „Pohni se, ty buchto maková,“ křikl na mě jeden z chlapců, „rozluč se, jinak tě tu necháme!“ Máma na něj pohlédla, ale neřekla nic, protože měl pravdu. Jen co jsem skočil do vlaku, strojvůdce tuším čekal jen na mě, vlak zapískal a po několika metrech pomalé jízdy začal uhánět s větrem o závod. Sedl jsem si na vyhrazené místo, ale dlouho jsem to nevydržel. Vlak mě příjemně kolébal a přímo mě nutil k tomu, abych si zdříml. Vsedě se nespí nejlépe. Po chvilce rozmýšlení a přerušovaného dřímání, začal jsem se chytat za břicho a kroutit žalostně očima. „Není ti dobře?“ Zeptali se mě spolusedící. „Opravdu není,“ odpověděl jsem ztrápeně, „zdá se mi, že celý vůz se se mnou točí jako kolotoč.“ „Lehni si, my zatím postojíme,“ nabídli mně oba spolusedící a já se nedal dvakrát pobízet. Lehl jsem si na celé sedadlo a brzy jsem chrápal jako dřevorubec.
Pospal jsem si, jak se patří. „Vstávej!“ Budili mě ti, co mi uvolnili místo, „už jsme v táboře.“ „V jakém táboře?“ Divil jsem se, „vždyť tu je nádraží.“ „Ale kousek od nádraží, necelý kilometr, je pionýrský tábor. Ale neboj se, když se necítíš dobře, poneseme i tvůj kufr. A opravdu chytili i můj kufr a nesli ho, chvilku jeden, chvilku druhý, a já jsem šel pohodlně za nimi.
V táboře začal nový, veselý, kamarádský život. Pionýři společně pracovali, spolu si i hráli, žertovali a našel se čas i na zazpívání častušek a jiných veselých písniček. Pokoje jsme si uklízeli sami. Soutěžilo se v tom, který pokoj bude nejlépe uklizený. Při první prohlídce byl mojí zásluhou náš pokoj ohodnocen jako nejhorší, protože jsem si neustlal řádně postel a při zametání jsem nechal pod postelemi plno smetí.
Každé ráno jsme vztyčovali vlajku. Ze začátku jsem na ranní nástup chodil poslední. Ale po čase jsem vybíhal ráno spolu s ostatními pionýry.
V táboře bylo i koupaliště. Nebylo příliš velké, ale bylo docela pěkné. I já jsem se rád čvachtal ve vodě. Neplaval jsem jako ryba, ale dělal jsem, co jsem mohl, abych se udržel nad vodou. „Podívejte se na Vláďu,“ zakřičel kdosi za mnou, „vymlouval se, že se necítí dobře, ale tady ve vodě není na něm po nevolnosti ani stopy.“
Mám rád švestkové knedlíky. Doma jich sním deset-patnáct, ale zde v pionýrském táboře mi chutnaly ještě více. Snědl jsem dvě porce po patnácti knedlících a kdyby se na mě spolustolovníci nebyli tak divně dívali, byl bych snědl i třetí porci. I ostatní jídla mi velmi chutnala. Nebylo jídla, u kterého bych si nevyžadoval „Přidat!“. Jeden z pionýrů o mně proto říkal, že se za jídlem ženu jako drak, a za prací jako rak.
Táborové ohně se mi vždy líbily, avšak příprava na ně ne. Bylo třeba nosit suché větve, sekat dřevo, vyčistit a upravit místo kolem táborového ohně, a to se mi nijak nelíbilo. Proto jsem od příprav táborového ohně uhýbal, jak se jen dalo.
Ani při další prohlídce pokojů náš vedoucí nebyl s mou postelí spokojen. Zavrtěl nade mnou beznadějně hlavou. Ze začátku mě ty neustálé výčitky příliš neznepokojovaly. Tři týdny uplynou, myslel jsem si, a pak bude všechno při starém. Doma mi postel ustele máma, vyčistí mi boty, učeše mě a vyprovodí do školy. Ale po týdnu života v pionýrském táboře mě výčitky soudruha vedoucího oddílu začaly mrzet. Což jsou ostatní pionýři z jiného těsta než já, když všechno dokážou? Dumal jsem a rozhodl jsem se, že druhý den vstanu o hodinu dříve než ostatní pionýři. Musím mít postel tak ustlánu jako ostatní.
Možná mi to docela nevěříte, ale je to opravdu tak. Rád si zasportuji. Rád hraji fotbal, ale ještě raději volejbal. I zde, v pionýrském táboře, jsem se vždy tlačil mezi sportovce. A přestože jsem při volejbalu nestál jako dřevo, jak to vidíte na tomto obrázku, chlapci mě mezi sebou neradi viděli. Posílali mě z hřiště pryč, že jsem prý slabý, nemocný. Mohl bych si prý ublížit.
Už - už jsem jim chtěl říct pravdu, že jsem simulant, tak se slušněji nazývají lháři, ale nechtěl jsem se unáhlit. Myslel jsem si, že se mi můj špatný zdravotní stav ještě bude hodit. A hodil se mi brzy na brigádě v nedalekém JZD. Šli jsme tam pomáhat sušit seno. Nebyla to těžká práce. Ale mnohem snazší a zejména příjemnější bylo poležení v chládku za hromádkou sena, co jsem zdůvodnil zase tím, že se opět necítím nejlépe. Řekl jsem klukům, že to máme v rodě. I babička, vysvětloval jsem jim, jednou večer říkala, že se necítí dobře a do rána zemřela.
Družstevníci nás za pomoc pozvali do ovocného sadu. Dali nám hrušek do sytosti, a to ne jen ledajakých. Ještě i do tábora jsme donesli tři plné koše. Když mě chlapci viděli na nejvyšší větvi, začali nahlas nadávat, že jsem lhář. „Snad si nechcete rekreaci zkazit pohřbem,“ odpověděl jsem jim. „Hrušky mi pomohou. Jsou dobré, sladké a určitě jsou v nich i nějaké vitamíny. Kdyby se moje babička, o které jsem vám říkal, byla najedla v ten večer, když jí bylo špatně, hrušek, určitě by žila dodnes.“
Jednoho dne jsme s našimi vedoucími navštívili okresní vlastivědné muzeum. V muzeu jsme si prohlédli různé staré předměty: staré knihy, peníze, zbraně, džbány, mísy a leccos jiného. Moje čítanka tam nebyla a soudružka učitelka svatosvatě slíbila, že ji do muzea pošle. Lze ji poslat do jiného většího muzea. „Tvá čítanka, Vláďo,“ říkala mi jednou v říjnu, „patří do muzea. Vytištěna byla sice v minulém roce, ale ty si ji tak zřídil, že když ji pošleme do muzea, i ty nejstarší knihy se budou vedle ní červenat.“
Za pár dní, z nichž jsme část věnovali úpravě tábora, jsme si zašli na delší výlet na zříceniny hradu, které bylo vidět i z našeho tábora. Po zašlé slávě hradních pánů nebylo už na hradě ani stopy. Kamenné zdi byly porostlé mechem, lišejníky a drobným křovím. Zato hezčí pohled byl do údolí, v němž jsme viděli pěkné, upravené vesnice, družstevní budovy a klikatou modravou říčku.
Cestou z výletu mě chytila stará nemoc - lenost. Přemýšlel jsem, jak se dostat do tábora, abych nemusel ničit vlastní nohy. A jelikož jsem chytrý chlapec, jak tvrdí teta Amálka, přišel jsem na docela obstojný nápad. Vykroutil jsem trochu nohu, pak jsem zanaříkal a svalil se na zem. „Vykloubený kotník,“ říkal jeden z kamarádů, když jsem ukázal, co mě bolí.
Chlapci udělali nouzová nosítka, položili mě na ně a nesli mě velice opatrně, abych si nedejbože neublížil. Cítil jsem se jako indický maharádža. Máš vedoucí soudruh Kozák mi to pohodlí dlouho nedopřál. Přikázal chlapcům, aby mě nechali na nosítkách. Pak mi řekl, že pionýři odejdou beze mě. Ve vesnici prý požádají traktoristu, aby pro mě přijel a odvezl mě do tábora.
Jak tak ležím na nosítkách a čekám, kdy přihrčí traktor, uslyším za sebou štěkot psů. Ozval se nejprve vzadu, pak zleva a nakonec i zprava. „Je to s tebou špatné, Vladimíre!“ Lekl jsem se, „lovečtí psi tě považují za nějakou zvěř, za jezevce nebo menšího medvěda a ženou se na tebe. Než přijdou na to, že se spletli, můžeš být z poloviny roztrhaný. A co když to nejsou psi, když je to něco horšího,“ vyděsil jsem se, když jsem zaslechl zdlouhavé vytí, „možná jsou to vlci!!!“ Vyskočil jsem jako jelen a uháněl jsem z kopce tak, že by mě byl nedohonil ani ten bosý Habešský běžec.
A to jsem neměl dělat. Nebyli to psi, ani vlci, co mě tak vystrašili. Napodobili je pionýři a mě tím docela usvědčili, že jsem lenoch a k tomu i lhář. Ať mi věříte, nebo ne, nespal jsem pak celou noc. Dumal jsem, jak nejslušněji a nejpokorněji odprosit celý kolektiv a slíbit, že se polepším. Udělal jsem to druhý den po vztyčení vlajky. A jakkoliv jsem se přemáhal, několik slz mi přece vyteklo. Přiznal jsem se ke všemu, i to jsem jim řekl, že naše babička ještě žije a pracuje na poli. Ale hrušky miluje opravdu, dodal jsem na konec, to jsem vůbec nelhal.
Před táborovou Spartakiádou jsem dělal, co jsem mohl. Byl jsem rád, že mi po mých přestupcích dovolili sportovat. Barvy našeho oddílu jsem hájil poctivě. Zvítězil jsem ve vrhu koulí, a to ne tak nějak podfukem, dřevěnou koulí, ale pořádnou železnou.
Před posledním, rozlučkovým táborákem jsem se už neulíval. Nasekal a nařezal jsem tolik dřeva, že z něj ještě dost zůstalo i pro následující turnus.
Na chvíle, strávené v pionýrském táboře, se těžko zapomíná. Ale vzpomínka na rozlučkový táborák mě blaží neustále. Namísto písničky, kterou mě chtěli kamarádi zesměšnit, zazpívali o mně, že jsem už lepší, že jsem se docela polepšil. Zpívali, že kolektiv je dobrý lék. Myslím, že měli pravdu.
Chlapci, kteří mi při příjezdu do tábora nesli kufr, se skoro svalili, když jsem při odchodu z tábora chytil jejich kufry a nesl jsem je až na nádraží. Když se neustále ptali, zda to není pro mě těžké, odpověděl jsem, že jsem vítěz ve vrhu koulí a že takový vítěz musí dokázat i jiné věci.
Cestou z tábora do Košic, odkud pocházím, se z vlaku vytráceli pionýři jeden za druhým. Loučili jsme se s nimi upřímně a srdečně. Zažili jsme spolu hezké tři týdny pionýrské rekreace. Poznamenali jsme si navzájem adresy a slíbili si, že si budeme psát. Loučili jsme se s pozdravem: „Na shledanou v pionýrském táboře!“
