Slepička a kuřátka byly nejrychlejší. První byly v zahradě. Rozhrabávaly řádky, aby se do nich dalo sít a sázet.
Ale ani kačení rodinka se nedala zahanbit. Stará kačena vykračovala jako velitel a za ní sedm káčátek v řadě jako vojáci. Chodívaly pravidelně za městečko k potůčku. Tam se vykoupaly a vysušily na sluníčku mezi květinkami.
Ze sedmi káčátek bylo šest poslušných a pořádných. Chodívaly pěkně pospolu. Jen sedmé káčátko bylo neposeda. Matka ho musela stále napomínat: „Drž se pěkně, neodcházej daleko, netoulej se cestou, ztratíš se v lese!...“ Ale ani tisíc napomenutí káčátku nestačilo.
Jednoho dne k večeru počítala matka-kačena svoje děti a peří se jí zježilo hrůzou. Káčátek bylo jen šest. - Kde mohlo zůstat sedmé? - Vyvolávala na všechny strany, ale nejmladší káčátko nikde!
Usoužená matka vyhledala pejska Bodríka, aby si mu postěžovala. - „To by bylo, abychom nepomohli“ - Bodrík se cítil polichocený. -“Vypátrali jsme jiné věci, i tuto musíme“. - Bodrík si vyposlechl, kudy všude káčátko chodilo a začal si shromažďovat své detektivní nářadí.
Bystrým okem prohlédl okolí chaloupky, louku, potůček. Když přišel na místo, kde křížil chodník cestu, zpozorněl: „Snad se tu něco nestalo?“ - ptal se sám sebe a na pomoc si vzal lupu. Přitom si vzpomněl, jak ho kdysi právě na tomto místě málem srazilo jakési bláznivé auto. Pozorně cestu prohlédl. Ano! Projelo tudy auto. Netrvalo dlouho a opodál našel i stopy krve. Strašné podezření ho už neopustilo.
V jeho beznaději mu ze stromu poradila vrána: „Hledáš, hledáš, ale přece nenajdeš. Viděla jsem, jak červené autíčko uneslo malé káčátko...“ - No, jen to nám ještě chybělo, kaj, kaj, kaj, - zanaříkala matka-kačena. - Možná ho odvezlo na konec světa a s káčátkem se už nikdy neshledám.
Ale na pláč nebyl čas. Bodrík se rozběhl po stopách auta. Šel, šel, chvílemi běžel, chvílemi zpomalil. Dlouho tak postupoval dopředu, ale nejvíc starostí měl na křižovatkách. Musel dávat dobrý pozor, aby neztratil stopu, kterým směrem auto ujíždělo.
Byl už podvečer, když se Bodrík celý vyčerpaný zastavil u velké bílé budovy. Až teď mu svitlo v hlavě. Ano, stojí před nemocnicí! Nerozmýšlel se ani chviličku a hnal se do budovy.
Na chodbě mu zkřížil cestu vedoucí lékař Maco. Byl hodně vyčerpaný, že se mu ani nechtělo mluvit. Vracel se z operačního sálu. - „Jsem utahaný jako kůň“ - pravil. „Přivezli k nám pacienta poraněného autem. Museli jsme ho sešívat, i kosti dávat do sádry. Štěstí, že se cestujícím v autě nic nestalo... To máme dnes lajdáky na cestách. Zasloužili by pořádné tresty, kdyby nebyli už dostatečně potrestáni.“
Po velkých prosbách dostal Bodrík povolení, aby mohl pacienta navštívit. Nezklamal se ve své předtuše. Nebyl to nikdo jiný než hledané káčátko. Opravdu mu slzy vyskočily z očí při pohledu na ně. Leželo celé v obvazech s nohou nataženou na drátě nad postelí. V pokoji byli i další pacienti, opařený zajíček, popálené kuřátko a koťátko s tlapkou propíchnutou hřebíkem.
„Tři týdny si bude muset u nás poležet“ - prohlásil doktor Maco. Až potom se uvidí, zda se z toho dostane. Možná už bude navždy kulhat, třebaže se budeme co nejvíc snažit. Dáme mu nejlepší ošetřovatelku - sestřičku - Veveřičku, která malým pacientům nejlépe rozumí.
Bodrík za všechny zprávy poděkoval a vrátil se s těžkým srdcem do Zvířátkova. Koho potkal, toho nepotěšil. Smutně sklopila hlavičku matka-kačena, poplakalo si šest káčátek i nejbližší sousedi, slípky a perličky... Plakali a rmoutili se, nebylo jim ani do smíchu, ani do zpěvu. A tak ubíhaly hodiny a dny, týdny dlouhé jako věčnost.
Jednoho dne se Zvířátkov vzrušil. Na náměstí přijela sanitka s uzdravujícím se káčátkem. Všichni ho přivítali a radovali se z jeho příjezdu. Od té doby šlo ve Zvířátkově všechno jako dřív. Ráno probouzel kohoutek všechny obyvatele a zvířátka spěchala do práce. Pejsek Bodrík na obchůzku po městečku, slepice do zahrady, kačení rodinka k potoku. Tam si hráli, koupali se a odcházeli domů pěkně společně ve vyrovnaném zástupu. Matka-kačena i káčátka si důstojně vykračovaly. Jen na jednom, na tom nejmenším bylo vidět, že kulhá na jednu nožku. A každý, kdo ho viděl, vždy si pomyslel: Ej, ej káčátko, co to jen tvoje dětská neposlušnost způsobila...
y
