„Tak si mě sáhněte na nos.“ A děti mu na nos sáhly, ale nic nepoznaly, protože Konrádův nos byl dlouhý, špičatý a krásně rovný. A Konrád se v duchu smál a myslel si: „Jo, s takovým nosem můžu lhát jak chci a nikdo nic nepozná.“ Ale představte si, jednou hrál
Konrád na hřišti kopanou a plnící pero ztratil. Když přišel do školy, řekla paní učitelka dětem: „Vyndejte si sešity a pera, budeme psát úlohu o tom, jak voní květiny. A rozdala dětem azalky, karafiáty a jiřiny. Děti daly sešity na lavici, vzaly pera a voněli ke květinám a psaly. Ale Konrád marně hledal své nové pero, v aktovce nebylo, v kapse také ne, a tak řekl Zuzance, která seděla vedle něho: „Zuzanko, půjč mi něco na psaní,
mému peru narostly včera večer nohy, uteklo s kočkami na střechu a ještě se nevrátilo.“ Ale Zuzanka řekla: „No Konráde, no tohle není možné, ty určitě lžeš, já ti nic nepůjčím.“ „No tak si mi sáhni na nos,“ řekl Konrád. Ale Zuzanka neměla čas
sahat Konrádovi na nos, psala úlohu o tom jak voní květiny a tak řekla: „Já vím, že máš špičatý a rovný nos, ale teď mě nech, já mám práci, piš si čím chceš.“ Dobrá, řekl si Konrád, mám krásně rovný, špičatý nos,
budu tedy psát nosem a namočil si nos do inkoustu a psal. „Konráde, no, Konráde,“ řekla paní učitelka, když to viděla, nepiš nosem, je to nezdravé.“ „Musím tak psát, řekl Konrád, můj nos mě o to včera celý den prosil a já jsem mu to na čestné slovo slíbil.“ „No, Konráde,“ řekla paní učitelka, „tohle ti nevěřím, od kdy se nosy zajímají o psaní?“ „No tak si mi sáhněte na nos,“ řekl Konrád. Ale paní učitelka viděla, že Konrádův nos je celý od inkoustu, nechtěla si špinit ruce a tak řekla: „Dobrá, piš si tedy čím chceš, já ti jenom říkám, že je to nezdravé.“ A měla pravdu, psát nosem je skutečně nezdravé. Nos se za chvíli celý upíše, je menší a menší, nedá se s ním ani vonět ani psát, a tak Konrád marně čichal ke karafiátu,
necítil vůbec nic. Řekl si tedy: „Napíšu, že květiny nevoní.“ Ale když to chtěl napsat, nešlo to, protože nos byl pryč. A Konrád se hrozně polekal. Není to jen tak být najednou bez nosu, nos mají všichni. Nos má i kočka, i lev,
bez nosu se nedá nejenom vonět, bez nosu se nedá ani kýchat, bez nosu člověk vypadá velice divně a Konrád si řekl: „Nějaký nos musím mít, něco si tam musím dát.“ A šel ze školy rovnou na půdu, kde je plno starých krámů, lyže a houpací židle a starý gramofon.
A Konrád přemýšlel, co si dát místo nosu. „Lyže, no to je trochu moc velké,“ myslel si,“ houpací židle by nevypadala hezky. Tááák, dám si tam kliku od gramofonu. A opravdu si dal místo nosu kliku od gramofonu a šel k obědu. „Pchch, poslouchej Konráde, ty máš nějaký divný nos,“ řekla mu při jídle maminka, „nestalo se ti něco?“ „Ale,“ řekl Konrád, „stala se mi taková nepříjemná věc, můj nos se domluvil s mým novým plnícím perem, že si půjdou do cukrárny na trubičky se šlehačkou, a když přecházeli ulici, přejel je parní válec.“ „Cha, cha, no poslouchej, Konráde, to není možné,“ řekla maminka, „od kdy chodí plnící pera s nosem do cukrárny? Nemají přece zbytečné peníze na mlsání. Ty určitě lžeš!“
„Pchch, tak si mi tedy sáhni na nos,“ řekl Konrád. A maminka mu sáhla na nos, a nos byl docela křivý, jako každá klika od gramofonu, a maminka řekla: „Konráde, ty lháři, za trest budeš bez oběda.“ A Konrád seděl u stolu, kručelo mu v břiše a myslel si: „Tak a mám po lhaní, nedá se nic dělat, psát nosem se opravdu nevyplácí.“
Konec.
y
