Královna odešla do zahrady, kde se princ za poledne zdržoval. Viděla ho spát pod stromem. Pověděla to čarodějnici a ta bez meškání spícímu princi opatrně několik vlasů nůžkami ustřihla.
Princ byl tak krásný, že ho i zatvrzelému srdci čarodějnice bylo líto. Proto si umínila, že nezničí prince navěky, jak jí královna nařídila. Vrátila se do zámku, zavřela se v jednom pokoji a tam prováděla své čáry.
Princ pokojně spal. Zdálo se mu, že se ho černou holí dotýká škaredá žena a praví: „Proměň se v krásnou labuť s citem člověčím. Získáš-li v této podobě srdce nejkrásnější princezny, budeš vysvobozen. Ta však, která je příčinou tvého zakletí, v tu chvíli se promění v ošklivého pavouka.“
Poděšen zlým snem princ procitl a velmi se ulekl: Proměněný v labuť plave po jezeru. Začal naříkat tak bolestným zpěvem, že všichni z celého zámku se sběhli. Sám král přišel; neměl ani zdání, že je to jeho vlastní syn. Zakletý princ se loučil s otčinou; nevěděl, kam má jít, ale v domově zůstat nechtěl.
Princ zmizel; po celém království byl smutek a pláč. Král se ptal čarodějnice, ví-li, kam se poděl. Pověděla mu pravdu, neřekla ale, že ona a královna všechno způsobily. Král naříkal a nechtěl odložit smutek, dokud by syn nebyl vysvobozen.
V labuť proměněný princ plaval dál a dál. U veliké řeky viděl přemnoho ptáků; povídali si, kde byli a co viděli. Princ si vzpomněl, že bude vysvobozen, vezme-li si ho za manžela nejkrásnější princezna na světě. Ptáci věděli o krásných princeznách, ale žádná z nich by se nemohla nazývat nejkrásnější.
Plaval tedy dál, až přišel k moři, kde lítalo mnoho vlaštoviček. Ptal se jedné, ví-li o takové princezně. Zaštěbetala: „Slyšela jsem o ní, ale nevím, kde se zdržuje.“ „Já ti to povím, a chceš-li, dovedu tě tam,“ zavrkal divoký holub. Labuť byla plná radosti, že se dověděla o dívce, která by ji mohla vysvobodit.
Sivý holoubek a labuť se vznesli do povětří. Dlouho letěli, než spatřili královský zámek, kde princezna s otcem přebývala. „Odpoledne přichází do zahrady k rybníku a nám ptákům přináší potravu. Tam ji očekávejme,“ řekl holub.
Labuť plavala po hladině křišťálového rybníku a zpívala. Lída, dcera králova, ji uslyšela. Dívala se z okna a tu k ní přiletí holoubek. „Kde ses tu vzal? Chceš jíst?“ Princezna mu podávala jídlo, ale holub poletoval dál a dál, až ji přivábil k rybníku.
„To je překrásná labuť!“ vzkřikla princezna. Běžela k ní a podávala jí sladká zrna. Princ užasl nad její krásou a cítil, jak mu pod sněhobílým peřím bije srdce. Nebyl na takovou stravu zvyklý, ale z její ruky byl by vzal všecko.
„Zpívej, krásná labuti, zpívej!“ prosila Lída. Labuť k ní přívětivě zvedla své krásné oko a pěla tak líbezně, že princezna nemohla uvěřit, že by to byl ptačí hlas. Přišel i král a také se divil krásnému zpěvu. Od té doby Lída nejraději sedala u rybníka; labuť se jen od ní dala hladit a jen jí zpívala.
Jednoho dne Lída přišla a naříkala: „Pomysli si, drahá labuti; mám si vzít prince, kterého nemohu milovat.“ Princ se velice ulekl a tesklivým zpěvem vyjadřoval svůj žal. Když za Lídou přišel její ženich, krásný a bohatý princ, začala labuť tak divně a zoufale křičet, že si ženich zacpal uši a utekl.
Večer seděla princezna u okna a přemýšlela, jak by se nemilého ženicha zprostila. Druhý den se měla buď s ním zasnoubit, anebo navždy být zbavena otcovského domu. Na rameno jí sedl holoubek. „Dám ti dobrou radu: zítra si zvol za manžela labuť, dobře uděláš a vysvobodíš krásného prince,“ pravil a uletěl.
Labuť naříkala celou noc; umínila si, že raději zahyne, než by žila bez princezny. Rozednilo se a v zámku nastal velký shon a hluk; konaly se přípravy k zasnoubení. Jen princezna na to nemyslila. Čekala v bílém šatu, drahými kameny a perlami ozdobena. Přišel pro ni otec a ženich a vedli ji do velké síně. „Ne tady,“ pravila, „pojďte k rybníku, tam vám vyjevím své rozhodnutí.“
Šli tedy do zahrady k rybníku. Labuť se ulekla, myslila, že Lída se s ní přišla rozloučit. Princezna však pravila: „Nemohu si, otče, vzít ženicha, kterého jsi mi určil, a raději se od tebe odloučím, budeš-li stát na svém. Dovol ale, abych si do svého zajetí vzala tuto labuť a směla se s ní zasnoubit.“
Král myslil, že dcera pozbyla rozum. Ta však zavolala pěvce k sobě a tiskla ho v náručí: „Ty jsi můj ženich a nastávající manžel.“ Sotva to dořekla, přivinul ji k srdci krásný jinoch. Pak přistoupil ke králi a řekl mu všecko, jak se to s ním stalo.
Král tomu nechtěl věřit; ale když dcera prosila a princ sám se mu dával co rukojmí, chtěl-li by král k jeho otci poslat, konečně svolil. Odbytý ženich nemeškal a odjel. Zasnoubení se konalo hlučně a skvostně.
V noci přiletěl holub na okno princovy ložnice. „Ty dobrý ptáčku, tobě jedině za všecko děkuju,“ pravil princ. Holub mu pověděl, že byl ve službě u jeho dědečka. Pak ho jeden čaroděj naučil svému umění. „Podařilo se mi vyplnit výminku čarodějnice, kterou obměkčila tvá krása. Buď šťastný a někdy si na mne vzpomeň.“ Než se princ vzpamatoval, byl holub pryč.
Po svatbě se mladí manželé s otcem rozloučili a jeli k otci princovu. Vpolou cestě se s ním setkali; sivý holub mu pověděl, že princ byl vysvobozen. Král s velkou radostí vítal syna i dceru. Když přijeli domů, hned zvolili prince králem. V pokoji královny byl po vysvobození prince jen škaredý pavouk, který se při jeho zvolení za krále rozpukl.
Mladý král poslal slavné poselství pro manželčina otce; když přijel, slavily se radostné hody. Král při nich nařídil, že v celé zemi se nesmí žádný holub zabít na památku jeho vysvobození. V královském rybníku se chovalo mnoho labutí, ale žádná neuměla tak krásně zpívat jako ten zakletý princ.
y
