y
O Popelušce
Byla jednou jedna krásná dívka, které říkali Popeluška, protože se stále jenom v popelu hrabala. Otce měla vlastního, ale matku a sestru Doru nevlastní. Ty Popelušku neměly rády a stále jí něco přikazovaly a škaredé šaty nosit nutily.
Jednou šel otec do města na jarmark a ptal se dívek, co by jim měl koupit. Dora si poručila krásné šaty a drahý šperk, kdežto Popeluška řekla: „Ach, můj tatíčku, já si nic nežádám, leda to, co se tvé tváře dotkne, až půjdeš lesem domů.“ Macecha a Dora se podivnému přání vysmály.
Otec odešel do města a na jarmarku koupil nevlastní dceři krásné šaty a drahý šperk, aby měl od ženy pokoj, ale raději by to byl dal Popelušce. Když se vracel s dary domů, zavadil v lese tváří o lískový proutek, na němž rostly oříšky. Vzpomněl na Popeluščino přání, utrhl tři lískové oříšky a schoval je do kapsy.
Když přišel domů, běžely mu dcery naproti. Dora se nedočkavě ptala po nových šatech a po šperku, ale Popeluška byla ráda, že má tatíčka doma. Otec dal Doře šaty a šperk, kdežto Popelušce jenom hrstku oříšků. Ale ta je přijala s takovou radostí, jako by byly ze zlata. „Máš to vzácný dar,“ smály se jí macecha a sestra. Ale Popeluška toho nedbala a schovala si oříšky za ňadra.
Druhý den byte neděle a všichni šli do kostela, jen Popeluška musila zůstat doma. Když žádala, aby mohla jít též, osopila se macecha: „Doma zůstaneš a budeš přebírat proso z popelu.“ Vysypala ke kamnům do popelu proso a s vyšňořenou Dorou vyšly z domu.
Když odešly, běžela Popeluška s pláčem ke studni pro vodu. Jak se nahnula nad studnu, vypadly jí oříšky ze záňadří do vody. „Ach, mé milé oříšky, vyjděte mi z vody ven!“ zaplakala. Tu vylezla ze studny žabka, položila před Popelušku jeden oříšek a řekla: „Rozloupni ho, a co v něm najdeš, to bude tvoje!“
Popeluška oříšek rozloupla a spatřila nádherné slunéčkové šaty. „Ach, to je krása!“ zvolala, „ale nemohu si je obléci, kdo by za mne doma práci udělal? Když běžela s oříškem domů, šest holubiček se sneslo se střechy a vletělo za ní do kuchyně. Tři za Popelušku proso z popelu vybíraly, tři ji do slunéčkových šatů strojily. Když ji ustrojily, poděkovala všem šesti a vykročila z domu.
„Mlha za mnou, mlha přede mnou, slunečko boží nade mnou,“ pravila Popeluška a rychle kráčela ke kostelu. Každý se po ní ohlížel a všichni se ptali, kdo je ta krásná dívka ve slunéčkových šatech. Také princ si Po- pelušky všiml. Popeluška však pustila mlhu za sebe a před sebe, takže ji nikdo neviděl. Potom se rychle vrátila domů a převlékla se do starých šatů.
Po návratu z kostela Dora s macechou o ničem jiném nemluvily, než o neznámé krásné dívce, kterou viděly v kostele. Když se Popeluška o ní zmínila, osopila se na ni Dora: „Ty se hrabej v popelu, to není tvoje věc!“ Popeluška věděla víc než ony, ale mlčela jako jindy.
Ani druhou neděli nesměla do kostela a dostala za úkol vybírat z popelu mák. Smutná běžela ke studni, kde na ni čekala žabička s druhým oříškem. Položila jí oříšek na dlaň a zmizela. Popeluška rozlouskla oříšek a nalezla v něm měsíčkové šaty ze samého stříbra. „Jaká je to krása!“ vykřikla údivem, a zase přiletělo šest holubiček. Tři popelušku oblékly, tři přebíraly mák. Když vyšla Popeluška na práh, odletěly holubičky na střechu. Dívka spustila mlhu za sebe a před sebe, stala se neviditelnou a spěchala do města. Ani tentokrát ji nikdo nepoznal a princi se podařilo k Popelušce dostat jenom o několik kroků blíže než po prvé.
Třetí neděli byl princ ještě pozornější a neměl oči pro nic jiného, než pro krásnou neznámou dívku, kterou stále v kostele vyhlížel. Když se objevila u vrat, měla na sobě šaty hvězdičkové, samými drahými kameny zdobené. Zvědavě se po ní ohlíželi lidé, rychle k ní kvapil princ a poprosil Popelušku, aby s ním promluvila. Ale Popeluška zavrtěla hlavou, spustila mlhu za sebe a před sebe a zmizela.
utíkala, ztratila střevíček, vykládaný samými drahými kameny. Princ střevíček zvedl a umínil si, že bude jeho majitelku tak dlouho hledat po celé zemi, až ji najde. A potom, že si ji vezme za ženu. I vydal se dům od domu a zkoušel dívkám střevíček. Ale žádné se nehodil.
Jednoho dne přišel i do domu, kde bydlela se svým otcem, macechou a nevlastní sestrou Popeluška. Macecha si přála, aby si princ vybral za ženu Doru a nařezala jí palec, aby se do střevíčku její velká noha vešla. Ale nic to nepomohlo, protože Dora nemohla na nohu samou bolestí ani stoupnout. „Víc dcer nemáte?“ otázal se princ. „Kikiriki, pěkná dívka pod koryty, škaredá za stolíky,“ zakokrhal pod oknem kohout. Princ poručil otci, aby přivedl druhou dceru. Otec šel pod koryto pro Popelušku, ale ona, že se nejprve u studny umyje.
Do světnice se vrátila ve slunéčkových šatech, ale jenom v jednom střevíčku. Druhé dva oříšky schovala za ňadra. Princ ihned poznal neznámou krásnou dívku, otec radostí zaplakal, ale Dora s macechou hněvem sršely.
Doře střevíc vyzuli, obuli jej Popelušce a princ požádal o její ruku. Popelušce se mladý princ líbil, svolila se za něho vdát a otec jim požehnal. Když vyjížděl kočár od stavení, objevila se žabka, holubičky i kohoutek. Popeluška jim všem poděkovala a otce si vzala s sebou.
