y
O větrném králi
Byl jeden otec a ten měl synka a dcerku.
Chlapec byl jako sluníčko a děvče jako jitřenka. A také jim tak říkali. Jednou šel otec s dětmi po cestě. V tom zafičel vítr a Jitřenka zmizela, jako by se do země propadla.
Otec naříkal, ale protože byl dosti zámožný, poslal do všech končin lidi, aby Jitřenku hledali. Tomu, kdo by ji přivedl zpět, slíbil tisíc zlaťáků. Ale nikomu se to nepodařilo.
Tu řekl synek otci: „Nenaříkej, tatínku. Vypravím se do světa sám a budu sestru hledat tak dlouho, až ji najdu. Uvidíš, že se mi to podaří.“
Šel přes hory a doly, vyptával se po městech i na vesnicích. Ale o Jitřence nikde nevěděli. Ani když se ptal v zámku, ani v malé chaloupce uprostřed hlubokého lesa.
Jednou přišel k jezeru. Na něm plulo hejno labutí. Jinoch vzal pušku a namířil na největší. Ale labuť zvolala: „Nestřílej, mládenče. Víme, kde je tvá sestra. Je na větrném zámku.
Hoch se té řeči podivil a nevystřelil. Což kdyby měla krásná labuť pravdu? Ještě mu ukázala, kudy jít k větrnému zámku. Přehodil si pušku přes rameno a šel dál.
Cestou přišel k velikému mraveništi. Protože stálo přímo pod jeho nohama, chtěl je rozšlapat. Ale vtom vylezl z mraveniště velký okřídlený mravenec a řekl mu, aby to nedělal, že mu jednou mohou mravenci dobře posloužit.
A tak šel dál. V lese v houští zakopl o velký zpráchnivělý pařez. Tasil meč a chtěl jej rozsekat.
Ale vtom vyletěla z pařezu včelí královna a pravila. „Nesekej, mládenče, do pařezu. Je to náš úl, náš včelí dům. Až nás budeš potřebovat, rády ti pomůžeme!“
Jinoch se té řeči podivil a zastrčil meč do pochvy. Obešel pařez a pokračoval v cestě. Když vyšel z houštiny, uviděl před sebou vysokou, holou skálu. Na ní stál zámek.
Byl to větrný zámek a v něm bydlel Větrný král. Mládenec začal šplhat po skále, ale vtom zafoukal vítr tak silně, že ho strhl dolů jako pírko.
Jenže srdnatý chlapec nechtěl povolit a šplhal na skálu znovu. Ale ostrý vítr ho zase srazil.
Teprve po třetí se mu to podařilo. Vyvzdoroval i tomu nejsilnějšímu větru. Konečně se dostal až k větrnému zámku.
Přistoupil k vratům a zabouchal na ně pěstí, ale nikdo se neozval. Tak vešel dovnitř, prošel nádvořím a několika síněmi, ale nikde ani živé duše.
Teprve když vstoupil do poslední komnaty, spatřil v ní Větrného krále. Král seděl u okna, pohlížel ven a přitom si hvízdal. A to jeho hvízdání byl ten vítr. „Buď zdráv, synku, co jsi mi přinesl?“ ptal se.
Jinoch přistoupil až k samému králi a řekl: „Nic jsem nepřinesl. Ale chci si odvést svou sestřičku Jitřenku, kterou jsi nám uloupil.“ – „Proč ne,“ pravil král, „ale musíš si sestru vysloužit!“
Vzal mládence do náruče a odnesl ho na mořský břeh. Tam sundal zlatý prsten a hodil jej do vody. „Do rána mi ten zlatý prsten a hodil jej do vody. „Do rána mi ten zlatý prsten vylov, a pak budeme mluvit dál!“ Když to řekl, hned odletěl.
Jinoch byl smutný, ale tu přiletěla labutí královna se svými sestrami a prsten z moře vylovila. Hoch se zaradoval, lehl si na břeh do trávy a usnul.
Ráno přiletěl Větrný král a podivil se, když mu mládenec odevzdal prsten. „Jsi obratný, ale musíš vykonat ještě jiný úkol, chceš-li si Jitřenku odvést.“ A odnesl chlapce na nejvyšší zámeckou věž.
Odtud rozsypal pytlík máku a přikázal, aby ho jinoch do rána sesbíral. Mládenec chodil celý ztrápený. Tu přiletěl velký mravenec a pravil: „Nic si z toho nedělej. Kdysi jsem ti slíbil, že ti pomůžeme.“ A mravenci opravdu všechen mák sesbírali.
Ráno přišel Větrný král před zámek, a když to viděl, řekl: „Dobrá, vysloužil sis Jitřenku a můžeš si ji odvést.“ Pak šel s jinochem do královské síně, kde bylo dvanáct dívek, jedna jako druhá. Všechny říkaly: „Vítám tě, bratříčku, vítám!“
Mládenec byl celý nesvůj. Ale tu přiletěla včelí královna a pošeptala mu do ucha: „Ta je tvou sestrou, které sednu do vlasů.“ K té pak chlapec přistoupil, obal ji a řekl Větrnému králi: „To je moje sestra!“
Král se zle zamračil, ale řekl: „Dobrá, můžete jít oba.“ Když se vrátili domů, otec měl velikou radost. A děti poučení, že kdo dobro činí, dobrem je mu odplaceno!
