y
Pohádka o slunéčku sedmitečném
Na stráni pod vysokým lesem žila slunéčka. Byla to ta se sedmi tečkami na zádíčkách. Jejich domeček pod borůvkovým keříkem byl přikryt suchým jehličím. Každého dne ráno je budilo slunce, které se vyhouplo nad vrcholky lesních velikánů a svými paprsky polechtalo malá slunéčka - berušky po tvářičkách.
Sotva si berušky protřely očka a vylezly z postýlek, hned si šly hrát před domeček. Vyletěly na stříšku, spustily se dolů, a zase nahoru a zase dolů. Dělaly kotrmelce, hrály si mezi stébly trávy na schovávanou a šplíchaly po sobě kapkami třpytivé rosy.
Když se dosyta vyskákaly, pochytaly se za křidélka a zahrály si Kolo, kolo, mlýnské ... Nejmenší ze slunéček, berunka Lízinka, se urazila, že ji první nevzaly do kruhu. Nahněvaně odletěla na stříšku beruščího domečku a tam se vyhřívala na sluníčku. V jeho teplých paprscích brzy usnula, a tak ani nezpozorovala, že její kamarádky odešly.
Berušky měly namířeno do zahrady. Cestou vesele poletovaly, zpívaly si a smály se. Cesta jim rychle ubíhala.
V zahradě kvetly růže. Červeně, bílé a žluté květy voněly široko — daleko. Radost byla na ně pohledět. Zblízka ale už nebyly tak krásné, jako se zdály na první pohled z cesty za plotem. Malá poupátka voňavých růžiček smutně klopila hlavičky. Byla obalena mšicemi, vysávajícími jejich sladkou šťávu. Pracovité berušky přišly růžím pomoci. Usedly na poupátka postižená nejvíce a začaly ošklivé mšice obírat.
V zahradě byly i děti z mateřské školy. Zalévaly a okopávaly květiny. Po práci se houpaly na houpačkách a vozily na kolotoči.
Uražená berunka Lízinka se zatím na střeše probudila. Kamarádky nikde, všude ticho, jen větříček šustí stébly trávy. Berunka Lízinka se posadila a bylo jí do pláče. Začala kamarádky hledat. Snad se jen schovaly za strom, nebo za keříček borůvek? Volala je, přeletěla celou stráň, ptala se kvítků, trávy, ale nikdo nevěděl, kam se její kamarádky poděly. — Musím dál, tady nejsou, — řekla si Lízinka — a letěla dolů k lesu, na křižovatku dvou cest.
Co bylo berunce Lízince platno, že křižovatky byly označeny směrovkami, když neuměla číst! Zůstala stát, dlouho se rozmýšlela, ale pak se vydala docela opačným směrem, než odešly její přítelkyně.
Smutně šlapala po cestě a doufala, že brzy potká někoho, kdo jí poví, kam ostatní berunky zmizely. Litovala toho, co udělala, teď už dohře věděla, že se neměla urážet, a to ještě netušila, jaké trampoty cestou prožije.
Jde a jde a pořád nikde nikdo. Až najednou uviděla na kraji cesty velikého roháče. Slušně pozdravila a zeptala se, zda neviděl po cestě jít slunéčka. Přesně taková, jako je ona, sedm teček na zádíčkách by měla mít. — Neviděl, neviděl, a kdybych viděl, stejně jim ty tečky počítat nebudu! — zabručel rozzlobený roháč. Co si to ten mrňavý brouček dovoluje, vyrušovat jeho, velikého roháče? Taková drzost! Otočil se a Lízinka jen tak tak stačila uskočit před jeho velikými kusadly. Snad mě nechce sníst?! Honem zamávala křidélky a vylétla na pampelišku, která kvetla nedaleko u cesty. Vyšplhala se nahoru, srdíčko jí tlouklo jako zvon, ale byla šťastná, že z té mely vyvázla.
Rozzlobený roháč útočil na pampelišku nadarmo, jeho kusadla byla na silný stonek přece jen trochu slabá. Opatrná Lízinka ale raději s pampelišky uletěla. Co kdyby se to roháčovi podařilo?
Zastavila se až na stráni, poseté keři rozkvetlých hlohů a šípkových růží. Mezi dvěma keři tu měla hnízdo malá ptáčata. Udýchaná Lízinka k nim přisedla a vyprávěla jim příhodu s obrovitým roháčem. Čím déle vyprávěla, tím v její řeči nabýval roháč větších a větších rozměrů. Ptáčata naslouchala s otevřenými zobáčky. Když se jich beruška zeptala, zda tudy nešly její kamarádky, zobáčky zavřela a zakroutila hlavičkami. Ptáčata tedy nevědí nic, kam však letět dál?
Najednou okolo hnízda malých ptáčat přeletěl datel. Jak ho berunka spatřila, podlomila se jí strachy kolínka a šup, spadla dolů, do křoví. A to byla její záchrana. Hladový datel by ji byl jistě snědl.
Datel přeletěl, Lízinka vystrčila hlavičku opatrně z křoví, viděla, že nebezpečí už je pryč a vydala se na další cestu. Letěla k potůčku. Kvetly tam krásné, jako slunce žluté blatouchy a pomněnky modré jako obloha. — Natrhám jich jenom malou kytičku, tím si jistě kamarádky udobřím, — řekla si beruška a lezla na křehký kvítek. Běda! Kvítek se pod ní zlomil a už se koupala v potůčku.
Sedmitečná slunéčka přeci neumějí plavat. Vždyť se utopím! — křičela. Naštěstí plaval kolem lístek, spadlý s blízkého stromu. Lízinka se na něj vyhoupla a plula na něm po proudu jako na lodičce.
Zmáčená křidélka rozprostřela, aby k nim mohlo slunce a brzy je osušilo. Berunka Lízinka zakrátko svoji lodičku opustila. Lísteček na pouti potůčkem osiřel. Berunka už zatím seděla na vysokém stromě. Odtud by měla kamarádky vidět, je tak vysoko nad krajem, že před ní leží všechno jako na dlani. Už je jí samotné tuze smutno, rozhlíží se, ale zase nic. Zkusí vylézt ještě výš, snad bude mít větší štěstí.
Leze z větvičky na větvičku, ještě kousek a už bude nahoře. Najednou jí ale uklouzla nožička a Lízinka padá ... Spadla rovnou do pavučiny! O pavučinu se sice neuhodila, ale vymotat se z ní nemohla. Marně sebou házela sem tam. Pavouk podřimující v úkrytu se probudil a hned se na ni chystal. Už se těšil, jakou bude mít dobrou večeři. Sotva ho berunka spatřila, vyděsila se a začala volat o pomoc, jak jen mohla nejsilněji.
Měla Štěstí. Ze zahrady se vracely děti, uslyšely její nářek a volání a jedna holčička, Katka se jmenovala, berunku z pavučiny vysvobodila. Položila si ji na ruku a zavolala děti, aby se šly podívat co našla. Děti se seběhly. Radovaly se, že je berunka na svobodě a říkaly jí: Berunko maličká, kde je tvoje mamička? Za horama, za lesy! A ukázaly jí cestu do zahrady. Berunka pěkně poděkovala, zamávala křidélky na pozdrav a odletěla k zahradě.
Přiletěla tam celá udýchaná. Posadila se za plotem do trávy. Musí si přece trochu odpočinout a hlavně rozmyslet, co kamarádkám řekne, až se s nimi setká.
Berušky už odpočívaly. Práce tady nadělaly dost! Zatoulaná Lízinka k nim pomaloučku přilezla. Měla strach, že se na ni budou zlobit. Ale kdepak! Berušky se radovaly, že jsou zase všechny spolu a na to, co Lízinka ráno provedla, už ani nepomyslely. Lízinka jim vyprávěla dobrodružství s roháčem, potůčkem i s pavoukem a slíbila jim, že se bude snažit, aby už byla vždycky hodná. Nikdy se už neurazí a bude poslouchat.
Honem posbírala mšice na jedné malé růžičce, najedla se a potom běžela za ostatními na hřiště.
Společně se tam vozily na kolotoči vyrobeném z jedné velikánské houby, houpaly se na houpačkách ze stébel trávy, tancovaly a zpívaly.
Večer, když už se sluníčko chystalo jít do mraků za les spát, vrátily se berušky všechny pěkně pohromadě do svého domečku, na stráň, pod borůvkový keř.
