y
Příhody Janka Hraška (I. díl)
V malé dřevěné chaloupce, pod vysokými horami žili chudobní manželé a neměli děti. Těžko a teskno jim bylo na světě bez dítěte. Při práci i odpočinku stále naň mysleli. Jednou tak žena přebírala hrách a s lítostí si postěžovala: „Ach, aspoň takové dítě jako tento hrášek kdyby bylo, potom by se mému srdci ulevilo a tíseň by přešla.“ Od toho dne uběhlo hodně času.
Jednoho dne šel muž na pole orat, žena zůstala doma vařit. Když přišlo poledne, pokaždé naříkala: „Kdo jen mému starému jídlo donese? Kdo mi pomůže?“ „Já, mamko!“ Ozvalo se za pecí. Žena se rozhlížela, rozhlížela, ale nic neviděla, proto si pod nos zabručela: „Kdo jsi - kde jsi, vždyť tě nevidím, aby tě šlak trefil!“
„Ani teď mě nevidíte, mamko? Já jsem váš synek Janko!“ Žena se nemohla vzpamatovat od překvapení, když ho viděla, jak poskakuje po dubovém stole. Děkovala v duchu za tento dar a potichu si šeptala: „Janko Hraško, Janko Hraško.“ Hned donesla plnou mísu halušek a malý Janko se pustil s chutí do jídla, jedl a jedl a dřív od mísy neodešel, dokud nebylo vidět dno.
Potom mu matka uvázala do plachetky mísu halušek, vidličku a lžíci pod paži zastrčila a vypravila za otcem na pole.
A jak tak vykračuje ulicí, vidí, že mu v cestě stojí obrovské postavy rozkurážněných chlapců. Janko se dlouho nerozmýšlel, přidal do kroku a rychle se s ranečkem prosmýkl mezi rozkročené nohy hulákajících chlapců. Potom kráčel dál, víc už si jich nevšímal.
Proto Janko Hraško neviděl vyjevenou, bledou tvář chlapce, který první spatřil utíkající raneček, a ostatní chlapce, kterým velké překvapení vyrazilo dech z plic. Kolena se jim podlomila a popadali do prachu cesty.
Až za dědinou si Janko Hraško vydechl a zpomalil krok. Před ním se prostíraly úzké pásy polí. Slyšel trylkovat skřivánka, viděl přelétat hejno vran.
Pískajíc si přišel k malému potůčku. Tu raneček složil do trávy a začal dumat, jak přejít potok.
Dlouho nerozmýšlel, vytáhl lžíci, přivázal ji provázkem k rendlíku. Potom se postavil do lžíce a vidličkou začal veslovat na druhý břeh. Na břehu si upravil raneček a spěchal dál polní cestou.
Už zdaleka viděl otce. „Taťko, taťko, taťko můj, nesu vám oběd!“ křičel z plného hrdla Janko Hraško.
Volci se zastavili, otec drží bič v ruce a nechápavě se rozhlíží kolem sebe, ale nic nevidí. „Hej, kdepak jsi, ukaž se, už mne krk bolí, jak s ním pořád kroutím!“ křičí otec.
„Nu, copak mě opravdu nevidíte, taťko?“ Až teď sedlák uviděl svého syna, jak stojí na brázdě vedle ranečku. Poklekl a s úsměvem na tváři a se slzami v očích přivítal svého syna.
Vzal ho do mozolnaté dlaně a z radosti ho líbal na čelo.
Potom si sedl na brázdu, vzal rendlík do rukou a s velkou chutí se pustil do halušek. Očima však sledoval syna, jak přeskakuje z jedné brázdy na druhou a utíká k odpočívajícím volům na strnisku.
Když se otec naobědval, zapřáhl voly. Janko Hraško si sedl na jařmo, chytil se za svorník, a poháněl voly: „Hejsa, hejsa, hej!“ Tak dobře voly popoháněl, že se to otci zalíbilo, třebaža poháněče nebylo vidět.
Že poháněče vidět nebylo, ale hlas byl slyšet, tomu se divil i kolemjedoucí statkář z blízkého panství. Zastavil bryčku a ptá se sedláka: „Řekněte, kdo to kolem vás tak křičí?“ Sedlák ukázal hrdě na svého syna. Když statkář uviděl Janka Hraška, hned se rozhodl, že ho za každou cenu musí dostat, neboť ženě slíbil, že jí přinese něco, o čem se jí ani nesnilo.
Začal se hned se sedlákem domlouvat a vyjednávat, aby mu chlapce prodal za sto zlatých dukátů. Ale otec nechtěl ani slyšet, třebaže to, co mu statkář slíbil, byly velké peníze. Sedlák váhal, nedokázal se rozhodnout, ale když mu Janko pošeptal do ucha:...
„Jen mě prodejte, taťko, vždyť já mu uteču!“ Tak ho sedlák prodal. Pán mu vyplatil 100 zlatých dukátů, sebral malého Janka Hraška do dlaně a pospíchal k bryčce.
Vyskočil na bryčku, Janka Hraška strčil do kožené brašny, zavěšené na bryčce, zakýval sedlákovi na pozdrav a uháněl na své panství.
Janka Hraška v brašně obklopila velká tma a těžko se mu dýchalo. Proto vyndal nožík z košile a vyřezal otvor v kožené brašně. Paprsek světla dopadl na blýskající se zlaté dukáty. Janko Hraško údivem a překvapením jen tak tak, že nevykřikl.
Bryčka uháněla cestou a otvorem v brašně vypadávaly zlaté dukáty, které Janko Hraško postupně vyhazoval. Když už nebylo co vyhazovat, vyskočil otvorem sám do prachu polní cesty. Dobře se nazpět dostal, vždyť mu zlaté dukáty ukazovaly cestu. Taktak, že je stačil posbírat a odnést domů.
Statkář připravil své ženě překvapení, o jakém ani nesnila. Když vstoupil do přepychové jizby a rukou hledal v kožené brašně, od zlosti a rozčilené skoro zdřevěněl. Janko Hraško a zlaté dukáty byly pryč.
„Taťko, taťko, copak jsem vám neříkal, abyste mě prodal, teď máte doma dukáty i syna!“ tak křičel Janko Hraško na překvapeného otce, když sypal zlaté dukáty z plátěného kapesníku na stůl. Rodiče se z radosti objímali.
Druhého dne, když matka vařila halušky, přišli tři hajduci od statkáře. Janko Hraško jen tak tak, že se stačil schovat do otcovy houně. Hajduci přehazovali všechno, celý dům na ruby obrátili, ale Janka Hraška nenašli. Roztrpčení hromovali, nadávali, ale nakonec odešli.
Po večeři Janko Hraško předstoupil před rodiče a řekl: „Už máte z čeho žít moji drazí, nepotřebujete mou pomoc. Hajduci sem budou chodit stále, dokud mě nenajdou, pokoje vám nedají. Půjdu do světa hledat štěstí a po čase se vrátím.“ Rodiče plakali jako malé děti, ale Janko Hraško se nedal obměkčit.
