y
Ráj žabek rosniček
V rybníku na širokých listech byla škola zelených žabek rosniček. Chodily do ní půl roku jen jejich dětičky - malí pulci s ocásky. Ba ze začátku ani nechodily, jen připluly, protože neměly nohy. Měly jen velkou, chytrou hlavu a jakýsi rybí ocas. Nohy jim jen postupně narostly. Když se učily hrát na honěnou, narostly jim zadní nohy. Později, když se zase učily psát, kreslit a číst, narostly jim i přední nohy. Pravda, ocas se postupně tratil, ať nezavazí.
Ve vodě se měli pulci dobře. V rybníku bylo dost zelených lístků na špenát i květů na peřinky pod hlavu. Ba i škola byla přímo pod nosem. Jen kdyby neviselo nad rybníkem to stálé nebezpečí, letní horkost a nuda. Ve výšce neustále létal nenasytný čáp, u břehu číhala vodní drůbež, husy, kachny, ba i pažraví hadi – užovky. Ve vodě už bylo pulcům k nevydržení. Na suché zemi jistě bude lépe.
Na zlost pulcům ještě i učitel v posledních týdnech vyučování vyprávěl jen pohádky o suché zemi - rajské zahradě rosniček - kde odrostlí žabáci a žabičky stanou se dobrými lékaři stromů, zvířat i lidí, zahradníky, slavnými zpěváky, proroky počasí, či zlatovlasými princeznami. Proto vyspělejší letní pulci čekali už jen na okamžik, kdy se po pěti měsících od vylíhnutí konečně zázračně promění v dospělé žabky. Tehdy zcela zmizí ten ošklivý rybí ocas a budou mít všechny čtyři nohy i plíce. Pak budou moci na vlastních nohou utéct do světa, neboť skončí vyučování. Bude konec věčnému špenátu z lístků okřehku a na suché zemi budou jíst jen masíčko: mušky, brouky, tlusté housenky a pavouky.
Dva nejlepší žáci ze školy žabek rosniček, Rosomil a žabka-Rozálie, hned po vychození školy rozhodli se vyhledat tu opěvovanou rajskou zahradu na suché zemi. Chtěli tam soutěžit a být najednou vším: zahradníky, lékaři, zpěváky, proroky počasí a snad i lidmi. Vždyť když se z ocasaté potvory proměnili v krásnou žabku s rukama i nohama, mohou se stát i lidmi.
Marně je jejich učitel přemlouval: „Rajská zahrada rosniček je jen v pohádkách. Vědí o ní snad jen stěhovaví ptáci: ledňáček, skřivan, slavík, vlaštovka, kteří obletěli celý svět. Snad ti ptáci jim ho budou umět ukázat, ale teď už je pozdě. Bude zima. Stěhovaví ptáci odletí a všechny žabky musí v zimě spát v bahně vod."
Mladé rosničky si však nedaly říct. Vydaly se na cestu. Jakmile vyšly na břeh rybníka, uviděly stěhovavého ptáka ledňáčka a prosily:
Bratře ledňáčku, ty znáš svět. Kde je ráj květin a žabek? Ukaž nám ho!"
„Ráj žabek může být jen u vody“, řekl ledňáček. „Zde v parku u rybníka. Pravda, musíte si ho udělat samy: chytat ty prokleté komáry a setřásat semínka květin, aby rostly nové květinky!"
Mladé rosničky, Rosomil a Rozálie, daly se hned do práce: rozsévaly semínka a na stromech i keříčcích chytaly nebezpečné komáry, až se vypásly jako kuličky. Stále však byly jen zahradníky a ochránci zdraví. Slavnými zpěváky a skřehotavými proroky počasí nemohly být, neboť kdyby byly píply, už by byly měly na krku čápa nebo užovku. Z takového ráje je nejlepší utéct.
Přišel podzim. Park zpustl. Do jižních krajů odletěli i stěhovaví vodní ptáci. V bezlistých stromech mladé rosničky nemohly najít hledaný ráj, a tak zašly za starým učitelem, aby si mu postěžovaly. Ten jim ukázal cestu do vyhrabané díry ve břehu a řekl: „Jděte si po namáhavé práci odpočinout, vždyť všechny žabky musí v bahně přespat celou zimu a z vody načerpat nové síly. Na jaře dostanete od sluníčka ještě krásnější zelený kabátek a žlutě stříbrnou košili, pak můžete znovu hledat květinový ráj."
Na radu učitele se uložily do teplého bahna v díře a snily o ráji až do jara.
Nové jaro probudilo žabky rosničky zpěvem skřivana, který přišel pít do rybníka vodu. Ptáček volal "Vstávejte, žabky, už dávno je jaro! Přinesl jsem vám pozdrav od sluníčka z květinového ráje. Nelenošte, pojďte pracovat!"
Když dvě mladé rosničky, Rosomil a Rozálie, slyšely mluvit o ráji, hned skákaly za skřivanem do blízké květinové a zeleninové zahrady. Inu a tam byl opravdový ráj: fialky, macešky, pomněnky, narcisy a tulipány... Na listech řepy, kukuřice a zelí brouků, motýlů, housenek a rostlinných mšic do vůle, jen se nacpávat.
Mladé rosničky to s chutí dělaly: za slunečného dne nahoře na listech, za deště schované pod listy. Přidržovaly se i hlavou dolů lepkavými poduškami na koncích všech prstů.
Jen skřehotání se jim nedařilo. Učitel jim zapomněl říct, že samička nezpívá a sameček si až po dovršení čtvrtého roku skřehotáním přivolává nevěstu.
Dlouho si obě rosničky žily v blahu a přátelství, protože je hřálo sluníčko a těšily květiny i zpěv skřivana. Jednou se však zatměla obloha, přišel příval, který vše lámal a na zahradu valila se strašná povodeň. Rosničky se sice vesele plahočily v bahnu, ale z ráje a krásných květů zůstaly jen polámaná košťata a zablácený hnůj.
Nad mrtvými mláďátky skřivanů-zpěváčků plakali nejen rodiče, ale i všechna zvířátka v zahradě. Po tomto neštěstí se mladé rosničky rozhodly, že v budoucnu se nastěhují už jen na stromy.
Když potřetí sluníčko probudilo rosničky ze zimního spánku, přijaly slavíkovo pozvání do ovocného sadu.
"Jo, tam vám bude dobře," říkal jim. "Budete se houpat na rozkvetlých větvičkách, krmit se, vyhřívat se na sluníčku, koupat se v rose a poslouchat ptačí zpěv. "
Ale skutečnost byla jiná. Bylo potřeba zničit celou armádu housenek, skákat po hmyzu létajícím v závratné výšce a lézt po kluzkých větvičkách. Díky přísavným polštářkům na každém prstu se jim to dařilo, ale bylo to nebezpečné. I nepřátel bylo dost: dravé jestřáby, káně a sovy.
Bylo třeba krýt se a krýt i jiné. Rosničky to výborně uměly, vždyť měly barvu listů.
Pokud nějaký dravý pták kroužil nad krajinou, obě rosničky vlastním tělem přikryly slavičí hnízdo, přivinuly se k mladým ptáčátkům a hnízdo se zdálo jen hromádkou zelených listů. Tak rostly drobné žabky v hrdiny.
Čtvrtého jara zaklepala na dveře díry, kde rosničky zimovaly, vlaštovka, když si brala z bahna bláto na hnízdo: "Vstávejte, ospalci! Je vás třeba jako vody. Ve vesnici se velmi rozmnožily mouchy, komáři a pavouci. Tam vám bude! Pojďte lidem ničit škůdce, protože hmyz přenáší nemoci!" Toto pozvání přijal sameček Rosomil s radostí, vždyť od lidí, domácích zvířat a vlaštovek se mohl hodně poučit v předpovídání počasí i v hudbě. A hned odhopsal do dvora, kde měla vlaštovka hnízdo. Tam vylezl na strom až k oknu, kde bylo nejvíc much. Samička Rozálie ho následovala jen do zahrady, neboť lidem nedůvěřovala.
Na větvičce se žabák Rosomil hned dal do chytání hmyzu. Hop, skočil po tlusté mouše a už byl na plošině okna. Tehdy ho však děti, které byly v pokoji, spatřily a neštěstí bylo na světě.
Děti se hned vyrojily na dvůr a za nimi dědeček se sklenicí od okurek. Než se splašený žabák Rosomil vzpamatoval, už byl na dně sklenice. „Jaká krásná zelená žabka,“ volaly děti. "Je to sameček rosničky", poučoval je dědeček. „Má zelený fráček s černou obrubou jako vodník, dolů zase žlutavě bílou košilku s tmavším límečkem pod hrdlem jako parádník. Bude nám předpovídat počasí. Když bude často a hlasitě skřehotat, přijde déšť. Moc mu však nevěřte, jako kohoutovi a huse, často velmi křičí, a přesto neprší. Žabák většinou skřehotáním volá samičku."
Sameček rosničky měl svou klec v okurkové sklenici na zamřížovaném okně. Vystupoval po šikmé destičce až po hrdlo sklenice a obdivoval květiny na okně i mouchy na skle. Časem si zvykl na děti, na randál z rádia, dokonce bral jídlo i z rukou dětí. Nosily mu živé mouchy, tmavé brouky potemníky ze sklepa a tlusté pavouky, protože mrtvý hmyz žrát nechtěl.
Jen když venku sluníčko ozářilo květiny, smutkem potemněly vyvalené žabákovy oči. Toužil po svobodě a zahradách, toužil po rybníku, kde byli jeho rodiče, bratři a sestry... kde se narodil.
V zimě byl žabák Rosomil nespokojen. Volně běhal po vytopeném pokoji, skákal po židlích a hrál si s dětmi, hledal tmavé kouty a vlhké spáry. Jednou zmizel a děti ho nijak nemohly najít. Až po delší době našla ho náhodou hospodyně při úklidu pokoje. Byl vecpaný ve vlhkém koutě za odstávající latí podlahy: vyschlý, nehybný a zdánlivě mrtvý.
"Probudíme ho, živá voda ho vzkřísí," - žertovně poznamenal dědeček a vstrčil nehybné zvířátko na čas do misky vlažné vody. Děti nevěřily, ale stal se zázrak. Přítel jim ve vodě ožil. Potom ho však ještě více chránily a mazlily. Přímo ho překrmovaly.
A zase zde bylo rozkvetlé jaro. Jednoho krásného slunečného dne odešly děti do školy a zapomněly zavřít okno. Uvězněného žabáka Rosomila se při pohledu na rozkvetlé stromy zmocnila touha radovat se, zpívat a skákat. Nadul se, až se mu pod krkem vytvořil měchýřek a zázrak zázraků, poprvé hlasitě zaskřehotal. Zvenčí se ozvaly podobné zvuky jako ozvěna, jako volání svobodných bratrů... Najednou se prohnula rozkvetlá větvička před oknem a rozezpívaný žabák uviděl na ní svou kamarádku a lásku - samičku Rozálii. Už neodolal volání krásné přírody. "Jen si tady žijte v teple, blahobytu a radosti za mřížemi oken, já jdu do rajských zahrad a do rybníka, kde mě čeká svoboda a láska," zvolal a vyskočil ven.
V rybníku, kde se žabák Rosomil narodil a rostl, slavil se svou nevěstou Rozálií i svatbu, neboť na rodný kraj nelze nikdy zapomenout. Tři dny hrála muzika, tři dny žabky hodovaly a tancovaly v párech, neboť svatba rosniček vždy trvá tolik.
Hned poté objevila se v rákosí mezi květinami i kytice tmavých žabích vajíček a brzy nato i armáda tmavých pulců s ocasem. Byly to děti mladých rosniček a bylo jich velmi mnoho, neboť dětičky – to je pravá radost, pravý ráj.
