Smrček

V lese rostl mladý smrček, krásnější než jiné stromy kolem něho. Snad proto nebyl spokojen, že stále stojí na jednom místě, a chtělo se mu do světa.

Jednou před vánocemi přišli do lesa dřevorubci a poráželi kolem něho smrčky. „Kampak je asi odvážejí?“ ptal se smrček vrabců, kteří sedali na jeho větve. „Do města, kde na ně navěsí lesklé ozdoby, cukrovinky a ovoce. Stanou se z nich vánoční stromy,“ štěbetali vrabci.

Jednoho dne se konečně smrček dočkal. Také jeho kmen přeťali a také ho odvezli do města. Jak se radoval a jak vyl šťasten, když mu na větve v teplé světnici věšeli jablíčka, zlaté řetězy a hvězdičky! Tu největší upevnili na vršek.

A což teprve onoho krásného večera, když ke stromu přišly děti, rozžaly svíčky a prskavky a za zpěvu vánočních písní kolem stromu tančily! „Oč nádhernější je to tady než v lese,“ říkal si smrček.

Ale jeho radost nebyla dlouhá. Děti z ničeho nic začaly trhat čokoládové figurky, ovoce a oříšky, až na stromečku skoro nic nezbylo. Druhého dne si ho vůbec nikdo nevšiml a za nějaký čas odnesli smrček na půdu a postavili jej do tmavého kouta.

I stál smrček zarmoucený, ale doufal, že tam nezůstane navždy. Večer vylezly z děr myšky a pobíhaly kolem stromku. Prosily jej, aby jim něco vyprávěl. I vyprávěl smrček, jak byl mlád a jak žil v lese, kde zpívali ptáci, svítilo sluníčko a voněly jahody.

Od té doby si nepřál smrček nic jiného, než dostat se zase do lesa. Když zavanul na půdu jarní vzduch, tesknil ještě více. Tu přišel čeledín, vzal stromek a šel s ním na dvůr. Ó, jak se radoval smrček, že je na vzduchu a že je jaro! „Zase budu žít a zase mi bude dobře, jistě mě zanesou zpět do lesa,“ říkal si.

Ale tu přiběhly děti, začaly se o stromeček tahat a jeden chlapec zavolal: „Hele, na stromečku zůstala ještě zlatá hvězda.“ Dupal rozpustile po větvích, až mu pod nohama praskaly. „To je hrůza, to je hrůza,“ sténal smrček, „že mě raději nenechali v lese!“

Přišel čeledín se sekyrou a smrček naposled zanaříkal: „Teď už je po všem!“ A bylo. Čeledín osekal větve a ze smrčku zůstala jenom otýpka roští.

Když otýpka praskala v peci, každé zaprasknutí bylo zasténáním a hlubokým povzdechem. Smrček vzpomínal na své mládí, na svou vánoční nádheru, ale myslil i na svůj konec. A hořel, až z něho zbyla jen hromádka popelu.

Smrček

Výrobce

DiarMU

Rok

1955

Délka

Autor

Lesková Fridrichová

Napsal

Pazourek Vladimír

Označení

B0108

Koupit

Smrček

Podobné pohádky

Jak to vlastně je? Bodlák

Kozel a beran

Vděčná zvířátka

O pejskovi a kočičce