Teď je však okno zavřené a holoubci zvědavě nahlížejí dovnitř. Nemá je kdo nakrmit, nemá jim kdo nasypat.
Pes Bodrík netrpělivě běhá po dvoře. „Už tu měl dávno být!“ vrtá mu v hlavě. „Chlapec se přece nikdy nezpozdil. Snad se mu něco nestalo?“ Nejlepší bude, když se přesvědčí. – „Vyběhnu nahoru do poschodí,“ říká si v duchu.
Ale před dveřmi bytu, kde bydlí chlapec, stojí lidé. Čtou oznámení na dveřích: Nevstupovat, nebezpečná choroba! „Kde se jen mohla v našem domě vzít?“ diví se. „Vždyť je to takový pěkný, čistý dům!“
„Dveřmi nemohla,“ ujišťuje se Bodrík, vždyť dávám dobrý pozor, kdo vchází dovnitř.“ „Po střeše nepřišla,“ ujišťuje kočka, která se často prochází po střešních taškách. „Vzduchem nepřiletěla,“ štěbetá vlaštovička, „já hlídám celý vzdušný prostor a nepropustím ani mouchu.“
„Hrom do čepice...! abychom se to nedověděli,“ uvažuje Bodrík. A už běží ke své vyhlášené detektivní brašně. Bere si z ní lupu a za pomoci svého dobrého nosu pečlivě prohlíží schodiště, chodbu a celý dvůr. „Zajímavé... ó, velmi zajímavé,“ hledí na hromadu drobků pod chlapcovým oknem. „Tolik jich sem nasypal, že je ptáčci ani stačili pozobat. Hm, máme tu celé smetiště,“ neklidně se zastavil, když uviděl mezi drobky i zbytky masa, kostí a jiných jídel.
Když někdo vidí Bodríka se vztyčenýma ušima a naježenou srstí, ví, že je ho neradno vyrušovat. Jistě je něčemu důležitému na stopě. „Ale co tak významného může být u sklepního okénka?“ uvažuje kocour a přátelsky zatahal psíka za ocas. „Ufff!“ zavrčel Bodrík a tak-tak že nechytil kocoura za vyleštěný kožíšek.
Naštěstí stačil kocour vyskočit na přístřešek, kam rozzlobený Bodrík nedosáhl. „Kocour to nebyl,“ uvažuje mezitím Bodrík. „Ten má žlutobílý kožíšek. Kdo to však sem chodívá?“ Zkoumá, přikládá lupu na srst, nalezenou na sklepním okénku. Ech, to bude tvrdý oříšek!
Sedí, sedí, uvažuje, co dál. Hledí nahoru i dolů, blíž i dál, i na opuštěný míč, ale nic nevydumal.
Když neobjevil nic ve dne, rozhodl se, že bude pokračovat v pátrání v noci. Ukryl se za nedaleký keřík a upřel oči na sklepní okénko. I kosti ho začínaly tlačit, i dřímota na něho šla, ale nepoddal se. A dobře, že zůstal, neboť brzy se začaly dít strašné věci.
Nejdříve cosi zašustilo a něco zapištělo. „Loupežníci?“ zeptal se psík sám sebe a zbystřil zrak. V otvoru okénka se objevilo zvířátko. Jedno, druhé, třetí... Největší zvířátko vede celý houfec menších rovnou pod okno ke zbytkům potravin.
Bodríkovi div oči nevypadnou. Vidí, jak si zvířátka pochutnávají. Hryzají, mlaskají, velice si pochutnávají. Netrvalo dlouho a večeře zmizela v hladových krcích. „Teď už asi odejdou,“ pomyslel si Bodrík a mrzelo ho, že si rychle nestačil promyslet, co udělat.
Zvířátkům se však ještě odejít nechtělo. U zdi objevili míč, s nímž si přes den hrávaly děti a začali s ním dovádět.
„Chlapcův míč a potkani!“ div že Bodrík nevykřikl. Ale nedokázal se udržet. Zakňučel spravedlivým hněvem a skočil po nevítaných návštěvnících. Než však stačil zasáhnout, zvířátka nelenila. Tichou tmavou noc narušilo jen trochu šustotu a cupotu ztrácejícího se ve tmě.
Bodrík té noci už oči nezamhouřil. Přemýšlel, jak zbavit dům nepříjemných nočních návštěvníků. A nemohl by ostatním na oči, kdyby si nedokázal poradit. Ještě před svítáním za pomoci starostlivé slepičky pozametal dvůr.
Potom pěkně uklidili i schodiště a sklep a nezapomněli ani na míč. Kačenka ji Bodríkovi pomohla dočista umýt u studny, aby si s ní chlapec znovu mohl bez obavy hrát. Dělali to všechno kvůli chlapci, protože teď přesně věděli, jak se dostala zlá nemoc od potkanů až k němu.
Radostně se usmívali, když viděli, jak je všude čisťoučko. Těšili se, že potkani už nepřijdou, protože takové prostředí nemilují. Ale opravdu je už vše v pořádku? Ej, pravdaže ne! Až tehdy, když tu bude i chlapec a když si po hře s míčem pěkně do čisťounka umyje ruce...
Až teď, když je všechno v nejlepším pořádku, kdy všude svítí čistota, květinky zvedají svoje hlavičky, dům je znovu veselý a šťastný. A Bodrík... Bodrík se bude moci znovu spokojeně procházet se zdviženým ocáskem, protože ví, že nemoc se takovým domům zdaleka vyhýbá.
y
