y
Tři prasátka
Tak to vám bylo jednou, už si ani nevzpomínám kdy, bylo to někde blízko lesa, ale už ani nevím u kterého, žila tam spolu tři prasátka — tři bratříčci a jmenovala se tak podivně, že jsem si ta jména docela za-pamatoval. Ten nejmladší se jmenoval Nif-Nif a nosil červené kalhoty. Ten jen o něco starší se jmenoval Nuf-Nuf a oblíbil si modrou čepici se zlatými knoflíky. Ten nejstarší se jmenoval Naf-Naf a byl ze všech nejmoudřejší.
Celé dny si ta prasátka spolu hrála a vyváděla a křičela až si vůbec z toho hraní a vyvádění a křičení nevšimla, že přišel podzim. Byl najednou tady. Listí se stromů spadlo, tmavá mračna se roztáhla nad lesem, sluníčko posmutnělo a začal foukat opravdu studený vítr. Nejstarší Naf-Naf si toho všiml první. Zavolal bratříčky a řekl jim: „Za chvilku bude zima a my nemáme žádný domeček, kde bychom se mohli schovat. Pojďte, postavíme si ho společně, práce nám půjde rychleji a bude nám v něm přes zimu dobře.\" Ale kdepak, bratříčkové nechtěli o práci ani slyšet. „Raději si lehnu do trávy a budu se opalovat dokud sluníčko bude jenom trochu svítit.\" Řekl Nuf-Nuf a opravdu to udělal. A Nif-Nif samozřejmě udělal to samé. „Jak myslíte. Postavím si tedy domeček sám.\" Povzdechl si Naf-Naf a hned se dal do práce.
Počasí se den ze dne zhoršovalo, ale mladší bratříčkové si hráli dál. Když už jim začínalo být opravdu zima, tu si říkali, že by přeci jen snad měli pomýšlet na stavbu domečku a slibovali si, že hned zítra začnou. Ale zítra stačilo, když se jen maličko ukázalo sluníčko a už to odkládali zase na zítra a na pozítří, až se jednou stalo, že kaluž u které si tak rádi hráli, přes noc zamrzla. „Co teď?\" Řekli si bratříčkové. „Co budeme dělat? Zima je tady a my žádný domeček nemáme.\" Řekl Nif-Nif. „Budeme si ho muset přece jen postavit.\" Řekl Nuf-Nuf.
A tak se tedy do toho konečně pustili. Nif-Nif si řekl, že bude nejrychlejší a nejsnadnější, když si postaví domeček ze slámy. „To bylo řečí kvůli domečku!\" Řekl si večer, když byl domeček hotov. „Takový pěkný domeček, jako mám já, nemá nikdo na světě. A jak se v něm ohřeju. Ve slámě je vždycky teplo. Zavřu za sebou dveře a kampak na mne, zimo!\"
Nuf-Nuf se rozhodl postavit svůj domeček z proutí. Bylo to snadné a práce mu šla rychle od ruky. Už večer si pochvaloval: „To bylo řečí kvůli domečku! Takový pěkný domeček jako mám já, nemá nikdo na světě. Teď si může klidně pršet, nebo padat sníh, moje střecha nepustí ani kapku. Zavřu ze sebou dveře a kampak na mne, zimo!\"
Když byli bratříčkové hotovi, šli se podívat jaký domeček si postavil Naf-Naf. Ale našli ho ještě v pilné práci. „To bylo řečí kvůli domečku. My už jsme dávno hotovi a ty jsi sotva začal.\" „Práce kvapná, málo platná.\" Řekl Naf-Naf. „Můj domeček bude pevný a ochrání mne nejen před zimou, deštěm a sněhem, ale třeba i před vlkem.\" „Kde by se tu vzal vlk?\" Podivili se Nif-Nif a Nuf-Nuf. „Tady přece žádný není. A i kdyby byl, my se ho nebojíme. Nepotřebujeme takovou kamennou pevnost, jakou si stavíš.\" „No, jak myslíte.\" Řekl Naf-Naf, přestal si jich všímat a stavěl dál. Zanedlouho byl i jeho domeček hotov. Byl pevný, ve střeše nebyla ani jedna skulinka. A protože byl celý z kamene, mohla v něm být i kamna na vaření a topení, kdyby se udělala opravdu veliká zima. „Teď může přijít i vlk a dubové dveře ho dovnitř nepustí.\" Pomyslel si Naf-Naf a měl úplnou pravdu.
Mezitím se Nif-Nif a Nuf-Nuf vypravili do lesa na houby. Moc jich tam už nenašli, většinu stačily posbírat veverky. Ostatně — mezi námi — v tuhle dobu už i na houby je zima.
Nif-Nif povídá Nuf-Nufovi: „Půjdeme hlouběji do lesa. Tam se nám bude lépe hledat. Je tam víc stromů a houby rostou hlavně pod stromy.\" „Možná máš pravdu, ale co když tam přeci jen bude nějaký ten vlk, co když říkal Naf-Naf pravdu?\" „Aťsi, my se přeci žádného vlka nebojíme.\" Řekl Nif-Nif a oba bratříčci se zasmáli. Nevěděli ovšem, že vlk se skrývá za nedalekým stromem a poslouchá je.
„Tak vy se mne nebojíte! No, počkejte až vás chytím. Udělám si z vás pečínku k obědu!\" Zvolal strašlivým hlasem vlk a zacvakal zubama. Prasátka zahodila nasbírané houby a pelášila pryč. Snad ještě nikdy tak rychle neběžela a vlk měl co dělat, aby jim vůbec stačil.
Jen tak tak doběhl Nif-Nif ke svému domečku a na poslední chvíli zabouchl vlkovi těsně před nosem. „Okamžitě otevři, abych tě mohl sníst!\" Volal vlk. „Kdepak, neotevřu! Otevři si sám.\" Snažil se být Nif-Nif statečný, ale hlásek se mu třásl.
„To také udělám. Ale s otvíráním se zdržovat nebudu.\" Na to vlk. Pak se zhluboka nadechl, nadul tváře jako měchy a mocně foukl do domečku. Domeček, postavený celý ze slámy, takové mocné fouknutí nevydržel a rozletěl se na všechny strany.
A Nif-Nif se ocitl opět bez jakékoliv ochrany před vlkem. Než se však vlk vzpamatoval, vzal nohy na ramena a utíkal co mohl k Nuf-Nufovu domku, aby se tam schoval. Doběhl tam na poslední chvíli a Nuf-Nuf ho ještě stačil schovat a zavřít dveře vlkovi před nosem. Vlk si řekl: Teď už mi neutečou. Mám je tady pěkně zavřené, ale namáhat s otvíráním se nebudu. Udělám to jinak. A nahlas pak řekl: „Vidím, že jste hubení sportovci. Samá kost a kůže. Na taková prasátka já už žádnou chuť nemám a odcházím domů.\"
Pak chvíli počkal a když slyšel, že se uvnitř prasátka radují, oblékl se do ovčí kůže a takto přestrojen zaklepal na dveře proutěného domečku.
„Kdo to klepe na můj proutěný domeček?\" Zeptal se Nuf-Nuf a vlk odpověděl změněným tenkým hláskem: „To jsem já, malinká ovečka. Ze stáda jsem se ztratila, zabloudila jsem a teď navečer nemám kam jít. Nechte mne u vás přenocovat, moc vás prosím.\" Bratři se mezi sebou radili, zda mají otevřít a nakonec Nuf-Nuf povídá tiše: „Jen málo pootevřu a podívám se, jestli to je opravdu ovečka.\" Když však dveře pootevřel, neviděl žádnou malinkou ovečku, ale velikého vlka, který si mezitím ovčí kůži nedočkavě svlékl, aby mu nepřekážela až prasátka otevřou. Nuf-Nuf honem zase dveře přirazil a zastrčil závoru. „To není ovečka, to je ten vlk, co nás chce sníst. Za ovečku se jenom přestrojil.\"
Vlk se velice rozzlobil, že se mu nepodařil jeho plán. Když to nejde po dobrém, udělám to jinak, řekl si vlk a jako před domečkem ze slámy se zhluboka nadechl, nadul tváře jako měchy a mocně do domečku z proutí foukl. Napoprvé však ulítla jenom střecha z listí a domeček se jen zatřásl. Vlk se zamračil, znovu se ještě více nadechl, ještě víc nadul tváře a tak mocně foukl do proutěného domečku, až se rozletěl na všechny strany.
Než se však vlk z toho foukání vzpamatoval, vzali Nif-Nif i Nuf-Nuf nohy na ramena a utíkali co mohli pryč. Vlk je sice doháněl, ale prasátka běžela takovou rychlostí jako by jim snad šlo o život. Říkáte, že to tak je? Že je chce vlk sníst? No dobrá, ale to by musel nejdříve prasátka chytit.
Vlk rozzlobený, že tomu tak dosud není, že se mu sbíhají sliny naprázdno místo na chutnou pečínku, kterou si už už představoval, běžel nepozorně a vůbec si nevšiml jabloně, která se mu znenadání připletla do cesty. Vší silou do ní v rychlosti narazil. Byla to tak strašná rána, že se vlk až posadil a na hlavu se mu sesypalo veliké množství jablek.
Díky tomuto zdržení se podařilo prasátkům dostat včas ke kamenému domečku Naf-Nafovu a ukrýt se v něm.
„To jsem rád, že vám vlk nic neudělal.\" Řekl Naf-Naf bratříčkům. „Ale teď vidíte, že jste se mému domečku posmívali zbytečně. Sem se vlk nedostane. Tady jsme všichni v bezpečí.\" A to už před domeček dorazil vlk a začal hartusit: „Okamžitě mi hned otevřete!\" Naf-Naf mu ale odpověděl: „Kdepak. My otvírat nebudeme. My otvírat nechceme!\" „Povídám, ihned otevřete po dobrém. Stejně vás všechny sním!\" Hlaholil vlk. „To se ještě uvidí! Zatím jsi ale venku a my jsme uvnitř, v bezpečí!\"
„Dobrá tedy, jak chcete. Nyní to bude mnohem horší!\" Volal vlk. Pak se mocně nadechl, nadul tváře a foukl. Fouknutí to bylo jak se patří, ale nestalo se nic. Domeček se ani nepohnul. Zkusil to tedy znovu a zase nic. A ještě jednou. Když viděl vlk, že mocným fukem nic nepořídí, začal lomcovat dveřmi, kopat do zdí a hryzat kameny. Nebylo to ovšem nic platné. Domeček stál jako opravdová pevnost.
Rozzlobený vlk přemýšlel, jak by se jinak do domečku dostal a tu si všiml, že domeček má komín a dostal nápad: Vlezu tam komínem! Tudy mne jistě nebudou čekat. Bez rozmýšlení vylezl na střechu a šup do komína.
Nebyl to ale nápad právě nejšťastnější. Dole na ohni se totiž vařila ve velikém hrnci voda a než se vlk nadál, sletěl komínem rovnou do toho hrnce s vařící vodou.
Není divu, že se vyděsil, když uviděl kde se ocitl. Vařící voda mu dodala tak velkou sílu, že vyskočil zpátky komínem až na střechu, odkud se skutálel a spadl dolů na zem.
Celý potlučený a popálený utíkal pryč od kamenného domečku co mu jen bolavé nohy stačily.
Prasátka poslouchala ten křik a rámus, až se Nuf-Nuf zeptal: „Copak je to venku za hrozný rámus?\" „Copak je to tam za příšerný křik?\" Zeptal se Nif-Nif. „Opatrně otevřu okno a podíváme se.\" Řekl Naf-Naf a otevřel okno, aby se podívali. „Vida, to je přece ten zlý vlk!\" Zvolal Nuf-Nuf. „Nejdříve nás chtěl sníst a teď utíká do lesa.\" Divil se Nif-Nif. „Asi se mu něco stalo.\" Řekl Naf-Naf. „Pojďte ven, budeme si hrát dokud je ještě venku hezky.\" Navrhl potom Nif-Nif. Tak si tam všichni pěkně před kamenným domečkem hráli, svítilo na ně podzimní sluníčko a usmívalo se, protože ten zlý vlk prasátka nesnědl. Mělo radost, že až nastane zima a jeho paprsky zeslábnou, ochrání domeček prasátka i před mrazem.
