y
Vlaštovičky pod střechou
Ve vsi rozkvetlo nové jaro. Ohlašovali je poslové – vlaštovičky, které se vrátily z dalekých krajin. Jak už to mají ve zvyku, nejřív se posadily na elektrické dráty a rozhlížely se po známé vesnici, jakoby hledaly, co je tu od minulého podzimu nového. Děti si jich hned povšimly a volaly: „Přiletěly první vlaštovičky, už je po zimě!“
Vlaštovičky si musely nejdřív najít místo pod střechou pro své nové hnízdo. Nebylo to tak jednoduché. Někde se polekaly štěkotu psa, jinde je vystrašil kocour, a tak se rozhodly, že si postaví hnízdo pod střechou starého domu, kde bydlel dědeček Mudroň. Pravda, dalo jim to hodně, hodně práce, než nanosily a malými zobáčky poslepovaly z hlíny a z bláta svůj domeček. Nebyl nádherný, neměl okna a dveře, ba ani střechu, byl však vystlaný senem a pápěřím. Střechu hnízdečko nepotřebovalo, bylo přilepené těsně pod střechou domku.
Nové hnízdo se zalíbilo vrabci, neboť byl líný postavit si domeček a chtěl se nastěhovat do vlaštovčího hnízda. „Co tu vidím, čimčara, čim, čim“ - řekl.“Vlaštovičky si postavily domeček, nový domeček, pěkný a teplý“ a chtěl, aby ho pustily k sobě bydlet. „Už jsem celý černý, jak jsem se celou zimu v komíně skrýval, a teď už nechci moknout, až začne pršet.“ Vlaštovičky ho však nahněvaně odmítly: „Když se ti nechce, vrabče, pracovat a postavit si domeček, mokni venku! Brzy se nám z vajíček vylíhnou malé vlaštovičky, proto žádného nájemníka nepotřebujeme.“ Ale vrabec ještě pořád dotíral, až ho nakonec vlaštovičky vyhnaly, až z něj špinavé peří lítalo.
Potom přišla domácí zvířátka ze dvora a pochvalovala práci vlaštoviček. Jenom černý kocour Mourek, který se zlobil, že se k hnízdu nedostane, mrčel: „Toto že je dům? Ani pes by v něm nebydlel! Kde je teplá kuchyň, sporák a komín? Raději si u dědečka u kamnech pospím!“ Uražený pes Dunčo Mourka brzy okřikl: „Vždyť vlaštovičky nevaří, nepečou koláče, proto nemusí topit, chytají komáry a mušky a na zimu odletí daleko za moře do teplých krajů.“ Ostatní zvířátka se podivila, odkud to Dunčo zná. Ten však neprozradil, že nedávno poslouchal, jak o tom dědeček vyprávěl malému Jožkovi.
Zanedlouho po příletu vlaštoviček se vrátily z cizích krajů do dědečkova dvora i jiřičky neboli bělořitky. Těm bylo hej! Měly tu hotové hnízdo od loňska. Bylo ho potřebí jen trochu opravit a vyčistit. Hned se pustily do práce. Pukliny zatřely maltou z bláta a vystlaly ho jemným pápěřím. Jejich hnízdo bylo větší, a nechaly si jen malý otvor, kterým vlétaly dovnitř a vylétaly ven. Rády se pochlubily vlaštovičkám, když je přišly navštívit. Vlaštovičky byly hezčí, pod krčkem měly červené peří. Jiřičky ne. Ale měly se spolu rády, dobře se snášely a na podzim spolu odlétaly do teplých krajů.
Vrabci rozčiřikali po celé vsi, že se vrátily už i jiřičky. Do dědečkova dvora se přišly podívat i děti. Dědeček jim vyprávěl o vlaštovičkách pěknou pohádku. Říkal jim, že jsou to milí ptáčkové, chytají mouchy, hmyz, jsou užitečné a proto je třeba je chránit.
Druhého dne ráno se sešly vlaštovičky a jiřičky z dědečkova dvora na telefonním drátě. Vlaštovky štěbetaly: „Milé naše sousedky, včera dědeček vyprávěl dětem, že nás mají lidé ze všech ptáčků nejraději. Umíme prý létat jako nejrychlejší letadlo a máme hezčí peří a ocas než vy, obyčejné černobílé jiřičky.“ „Cože?“ ozvaly se rozzlobeně jiřičky. „Že jste nejkrásnější ptáčci? Vždyť si ani pořádný domeček neumíte postavit! Podívejte, jak se nám lesknou zádečka a jak máme štíhlá tílka,“ chválily se jiřičky. - „Pojďme se zeptat holuba do dědečkova dvora, kdo je hezčí.“
Na střeše seděl holub, který poslouchal celou hádku a hovořil: Hrků, hrků, že se nestydíte se tak vychvalovat, že jste nejkrásnější a nejužitečnější ptáčata. To mohu být jenom já. Podívejte se, mně postavil dědeček krásný holubník, celý vyřezávaný ze dřeva, a pěknou stříšku a ještě mě krmí v zimě i v létě, a proto ani nemusím odlétat do světa jako vy. A když chcete vědět, kdo je nejkrásnější, pojďme se podívat do zrcadla!“
Holub zavedl rozhádané ptáčky před dědečkovo okno, aby se do něj podívali jako do zrcadla. Jenže okno bylo zašpiněné od much. Nadarmo tam nahlíželi, nakrucovali se, vidět se nemohli. Zklamaně se pustili do holuba: „Tak jsi nás oklamal, vždyť to není zrcadlo.“ Ale holub je přesvědčoval, že se opravdu ještě včera v okně viděl. „Víte co, vychytejte mouchy, okno dědeček vyčistí, a potom sem zase přijdeme.“
Potom vlaštovičky a jiřičky vychytaly mouchy na dvoře, najedly se dosytosti, ale okno ještě stále pěkně neukazovalo. Rozhodly se, že půjdou ke slepici, ať je ona rozsoudí.
Nahněvaní ptáčci si sedli na plot ke slepici a stěžují si: „Dědeček řekl dětem, že vlaštovičky jsou nejkrásnější ptáčkové, že jsou užitečné a lidé je mají rádi. Nu, řekni nám, slepičko, kdo je z nás dvou hezčí a užitečnější, vlaštovičky nebo my, jejich sestřičky jiřičky?“ Slepice se nadmula a praví: „Kot-kot-kotkodák, slípka je nejužitečnější pták a moje kuřátka jsou jako malá žlutá sluníčka. Už od malička hubí červíky, a vaše mláďata jsou jen malá holátka, jen zobáčky otvírají a kdybyste je nekrmily, hladem by zahynuly. A kdo z vás je hezčí, hned se dozvíme, poví nám to zrcátko!“
Slípka zavedla ptáky do zahrady, kde stála nádrž s vodou. Ale i ta byla samá špína. Nahněvaly se vlaštovičky na slepici a křičely na ni: „Víš, slepičko, tys nás oklamala, neboť tvoje vodní zrcátko špatně ukazuje. Slípka jim na to řekla: „Nenadávejte a vychytejte všechen hmyz a komáry v zahradě, protože oni pošpinili vodu.“ A vlaštovičky, protože už byly hladové, pustily se s chutí do práce, pochytaly všechny komáry, mouchy a hmyz a najedly se dosytosti. Potom přišly k zrcátku, ale to bylo ještě stále špinavé, ve vodě se chytat hmyz neodvážily a řekly: „Pojďme pryč, slepice nám špatně poradila.“ Nedaleko viděli husu a tu poprosili, zda by je ona nerozsoudila.
Husa vyposlechla rozhádaná ptáčata a se smíchem jim praví: „Ga-ga-ga-ga, vy že jste nejkrásnější ptáčata, podívejte se na moje housátka, koupou se každý den v potůčku a jsou zlatá jako sluníčko a vaše malá ptáčata neumí ani chodit, ani plavat. A vy též nejste nejhezčí, podívejte se na sebe, jste celé černé, jen břicho máte bílé, a jaké máte nohy! No, když nevěříte, pojďte, podíváme se do zrcadla.“
Šla husa s housaty a ptáčky na břeh potoka. Dívají se do něho, ale ani tu nic nevidí, protože voda byla kalná a plaval tam všelijaký vodní hmyz. Vlaštovičky i tady hmyz vychytaly, ale voda byla stále špinavá, neviděly se v ní, bylo to zrcadlo na nic. Proto se rozhodly, že půjdou k dědečkovi Mudroňovi: „On je nejmoudřejší, rozsoudí nás.“ zašvitořily vlaštovičky.
Nahněvaná ptáčata přiletěla k dědečkovi Mudroňovi a stěžují se mu: „Dědečku, vyprávěl jsi dětem, že jsme nejkrásnější a nejužitečnější ptáci, ale všechna zvířátka ze dvora se nám posmívají, že se hádáme mezi sebou, kdo z nás je hezčí.“ Dědeček si spokojeně bafá ze své fajfky a hovoří: „Krásný je každý, kdo usilovně a dobře pracuje, a vy, vlaštovičky a jiřičky, létáte od rána do soumraku, pochytáte všechny mouchy, komáry a kdejaký škodlivý hmyz. Tak lidem dobře děláte, proto jste moje nejhezčí a nejmilejší ptáčata. Každý vás má rád.“
A tak se vlaštovičky a jiřičky uspokojily. Celé léto se jim dobře vedlo, protože dědeček dával pozor, aby jim zlobivé děti hnízdo nezbořily a vrabci se do něj nenastěhovali. Narodila se jim mláďátka a naučila se také létat a chytat hmyz.
Ptáčci tak u nás prožili celé léto. A když už začalo listí na stromech žloutnout, zmocnil se jich nepokoj, protože věděli, že musí své hnízdečko opustit a vydat se na dalekou cestu přes moře a hory do teplejších zemí. Mladé vlaštovičky vyrostly a cvičily ve vzduchu všelijaké vývrtky, scházely se celé rodiny vlaštoviček a štěbetaly si, jakoby se loučily s domovem, dědečkem i s domácími zvířátky.
Přišel den rozloučení. Vlaštovičky a jiřičky se posadily na telefonní dráty a na střechy a smutně štěbetaly. Děti se dívaly a říkaly si: „Vlaštovičky a jiřičky už od nás odlétají, přijde zima.“ Díval se i dědeček Mudroň, zamával jim na rozloučenou a říkal: „Nashledanou, vlaštovičky, vraťte se nám brzy!“ A vlaštovičky vzlétly, zamávaly křidélky jako na rozloučenou, zašvitořily a odletěly. „Nashledanou, nashledanou, milé vlaštovičky!“ křičely děti. A dědeček odešel nakrmit domácí zvířátka.
