Plavba byla stále nebezpečnější. Ledové kry začaly loď svírat ze všech stran. Bylo třeba použít ledové pily, odstrkovat led dlouhými tyčemi, ba nejednou ji museli táhnout lany sami námořníci, rozestavení na ledě po obou stranách lodi. Nebyla to snadná práce. Mnozí námořníci proto byli nespokojeni a pověrčivě tvrdili, že lidský kapitán vůbec neexistuje a pes-kapitán jim přinese pouze neštěstí. Pověrčivě věřili, že loď nikdy nepřekoná hranice polárního kruhu. Navzdory námaze námořníků a plnému využití parního stroje postoupili pouze několik mil na sever k polárnímu kruhu.
Když proplouvali 60 ° severní šířky, moře se náhle rozbouřilo. Dosud souvislá a nehybná masa ledových ker se rozpadla. Ze všech stran se vynořovaly vysoké plovoucí ledové hory a nejlepší kormidelník Garry měl plné ruce práce, aby se jim vyhnul. Námořníci dlouhými tyčemi odráželi narážející ledovce. Loď vplula do úzkého kanálu mezi dvěma ledovci. Zuřila sněhová vánice. Kry narážely na sebe a lámaly se s hrozným praskotem. Najednou se vynořil oproti lodi obrovský snad třicetimetrový ledový vrch, kterému se nedalo v úzkém kanálu vyhnout. Už-už se zdálo, že rozdrtí loď, když se ozval strašlivý lomoz, voda zalila palubu a vlny vyzvedly loď do výšky. Garry přesto pevně držel kormidlo. Když se vodní smršť ztratila, ledovce už nebylo a před lodí se cesta uvolnila. Loď zachránila náhoda. Spodní část ledovce byla zajisté působením teplejších vod rozrušená a popraskaná, těžiště ledovce se tím posunulo, a tak při rozbouřeném moři ztratil rovnováhu, převrhl se a rozpadl na kousky. Na štěstí se rozpadl ještě v dostatečné vzdálenosti od lodi, jinak by ji byly hromady ledu roztříštily.
Moře se stále více uklidňovalo i vítr dul v příznivém směru. 30. dubna, tedy 25. den od vyplutí se dostala loď přes hranice polárního kruhu. Plula pod plnými plachtami na sever. Na východě bylo vidět malebné hory grónského pobřeží. Spokojenost námořníků však už ráno narušila neobyčejná událost. Když velitel Shandon vkročil do své kajuty, našel na stole jemu adresovaný dopis. Otevřel ho v přítomnosti dr. Clawbonnyho, třetího důstojníka Walla a lodního mistra Johnsona. Dopis pocházel od neznámého kapitána, který v něm pochválil chladnokrevnost a odvahu mužstva a určil další směr plavby na sever do Melvillova zálivu, odkud se měli pokusit proniknout do Smithova průlivu mezi severním Grónskem a velkým ostrovem na západě. Jakkoli hádali, nepodařilo se jim rozluštit, jak se dopis dostal do Shandonovy kajuty. Jedno však bylo jasné, že cílem plavby jsou neznámá moře na sever od Grónska, ne-li přímo plavba k severnímu pólu. Když Shandon přečetl list nastoupeným členům posádky, pověrčiví námořníci si šeptali, že kapitánem bude snad opravdu velký pes, dokonce lodník Clifton ho od nynějška i zdravil.
Následující den plula loď vedle ostrova Disko, na kterém bylo sídlo hlavního dánského guvernéra – Godhavn. Ale nepřistála, její cesta směřovala dále na sever. V noci z 3. na 4. května poprvé zpozorovali, že se slunce pouze dotklo obzoru, avšak nezapadlo – nastal nepřetržitý polární den. Ustavičné světlo, které se odráželo od ledových plání, ohrožovalo zrak, proto si museli oči chránit ochrannými brýlemi. Bez překážky se dostali až k nejsevernější dánské osadě na Grónsku – k Uperniviku. Byla to snad poslední zastávka, kde by je mohl čekat záhadný kapitán. Proto se vypravil Shandon s dr. Clawbonnym a dalšími členy posádky na člunu do přístavu. Přivítal jejich guvernér – Eskymák s celou rodinou. Kromě dvou-tří dřevěných domků sestávala osada ze sněhových obydlí, zvaných iglú.
Zatím co Shandon pomocí tlumočníka marně vyzvídal, zda guvernér neslyšel o nějakém Evropanovi, který by čekal na jejich loď, a vyjednával o koupi saní a šesti polárních psů, rozhodl se vědychtivý dr. Clawbonny prohlédnout si zevnitř eskymáckou chýši. Bohužel vstupní otvor byl úzký a lékař dobře živený, takže se musel spokojit pouze popisem, který mu podal lodivod Foker, znající tyto končiny z výprav, kterých se již dříve účastnil.
Shandon počkal ještě následující den. Jelikož se však ani na výstřely z děla, ani na signály raket nepřihlásil neznámý kapitán, jehož očekával, rozhodl se i bez něj pokračovat v plavbě. Příznivý jihovýchodní vítr umožnil využít celou plochu plachet. Loď plula poblíž Baffinova ostrova. Dr. Clawbonny pozoroval zajímavé útesy pokryté sněhem červené barvy, což prý způsobovaly drobné rostliny – řasy. Třebaže bylo stále tepleji, ukázalo se, že severní část Baffinova zálivu je zatarasena ledem.
Loď brzy sevřely ledy ze všech stran. Síla parního stroje už nestačila prorážet led. Námořníci museli led řezat, pak ho odsouvali dlouhými tyčemi. Kotvy upevnili do děr v ledu, pak kotevní lana navíjeli lodním navijákem, a tak táhli loď ručně dopředu. Byla to namáhavá práce, mnozí námořníci churavěli, nebylo proto divu, že zejména skupina lodníků s pověrčivým Cliftonem v čele byla stále nespokojená. Kapitána nebylo a sám Shandon se stával nejistým a nejednou měnil rozkazy. Toto nijak nepřispělo k udržování disciplíny mužstva. Loď se tak dostávala pouze pomalu dopředu, ba hrozilo jí, že natrvalo uvízne v ledových polích.
V takové situaci se Shandon rozhodl prozkoumat ledová pole před lodí, hledat nějaký volný průchod. Výpravy se zúčastnili dr. Clawbonny a odvážný kormidelník Garry. Po namáhavém pochodu po ledových úlomcích se dostali k asi 100 m vysokému ledovému kopci. Vystoupili na jeho vrchol. Kam oko dohlédlo, tyčily se pusté ledové soutěsky, podobající se zříceninám obrovského města. Nikde nebylo vidět volný průchod. Shandon se radil se svými společníky, co dál. Navzdory špatné poloze se rozhodli, že budou pokračovat v cestě na sever, doufajíc, že se ledy přece jen pohnou a uvolní lodi cestu.
Nespokojení námořníci v čele s Cliftonem se zatím radili, jak se mají dále zachovat. Domluvili se, že pokud se do příští neděle, t. j. do čtyř dnů, ledy nepohnou a neuvolní cestu, obrátí loď na jih. Pro tento plán získali i další, zejména strojníka Bruntona, topiče Warena a zbrojíře Wolstena. Doufali, že pro tento plán získají i velitele. Hněv pověrčivých lodníků se soustřeďoval na psa Kapitána. Mysleli si, že je původcem jejich neštěstí. Spícího psa popadli a svázali. Potom ho dva námořníci odnesli k vzdušné díře, kterou v ledu vykousali tuleni, a hodili ho do vody. Díru zavalili velkou krou.
Brzy se vrátil Shandon se svými průvodci. Velitel přece jen objevil volnější průchod směřující na severovýchod. Vydal příslušné rozkazy a mužstvo řezalo led a táhlo loď lany dopředu. Loď pomalu postupovala na sever. 18. května se zprava objevila grónská pevnina s vrcholem podivného tvaru, který nazývali Ďáblův Palec. V blízkosti pobřeží se tyčily mohutné ledové hory, které ohrožovaly loď. Shandon se snažil dostat z nebezpečné blízkosti pobřeží. Bohužel, veškerá námaha byla marná, ledové pole se pohybovalo spolu s lodí jižním směrem. Třebaže loď přes den i postoupila, ráno se zase ocitla v blízkosti Ďáblova Palce. Zuřila prudká vichřice. Mlha se chvílemi trhala a tu se zdálo, jakoby se Ďáblův Palec blížil k lodi. Vrch se stále zvětšoval. Na jeho temeni se tyčil druhý, hrotem dolů obrácený ledový vrch, který se otřásal a jakoby se už už řítil na loď. Na lodi nastala panika. Posádku uspokojil pouze výklad dr. Clawbonnyho, že je to pouze optický klam, fatamorgána a nebezpečí nehrozí. Když se mlha rozestoupila, spatřili před lodí volný průchod. Námořníci se rozestavili po jeho dvou stranách a táhli loď lany dopředu. Shandon dal zatopit pod kotly parního stroje, protože doufal, že se pomocí šroubu brzy vzdálí z nebezpečné blízkosti grónského pobřeží.
Vtom se loď náhle zastavila. Námořníci totiž pustili lana a hnali se o překot na loď. Za nimi běželo jakési hrozné zvíře, vysoké snad 6 metrů. Mělo zježenou srst, z tlamy mu visel ohnivý jazyk a třímetrovým ocasem rozviřovalo sníh. Můžeme si představit strach pověrčivých námořníků! Shandon a dr. Clawbonny uchopili pušky. Když zazněly výstřely, zjevení, způsobené lomem světla ve vzdušných vrstvách, najednou splasklo, zůstal pouze pes – Kapitán. Silné zvíře totiž zpřetrhalo svá pouta, zpod ledových ker vyplulo jinou tulení dírou na povrch a nyní se vracelo na loď. Tyto události hluboce otřásly morálkou vyděšených námořníků a všude bylo slyšet reptání. Nespokojení námořníci se vydali za velitelem a žádali ho, aby loď hned obrátil na jih. Když Shandon viděl, že si s buřiči neporadí a velký ledovec hrozil zatarasit volný průchod na jihu, rozkázal obrátit loď a plnou parou plout na jih. Ukázalo se však, že už bylo pozdě. Ledovec je předběhl a těsně před nimi průchod uzavřel.
Srážka se zdála být neodvratnou a loď se jistě roztříští o ledovec. Námořníci i sám Shandon ztratili hlavu. Každý se zachraňoval, jak mohl. Ve chvíli největšího nebezpečí zazněl pevný velitelský hlas: \"Všichni na svá místa! Obrátit loď! \"Johnson u kormidla bezděčně poslechl, a tak se loď v poslední chvíli vyhnula katastrofě. Celá posádka viděla vycházet z kapitánské kajuty muže v kapitánském obleku. I když měl oholené vousy na bradě, poznali v něm kormidelníka Garryho. Klíč od kapitánské kajuty, tak i chování psa, který přiběhl na hvizd tohoto muže, ho dostatečně legitimovaly jako kapitána lodi. Nastoupenému mužstvu se pak představil jako John Hatteras. Toto jméno bohatého Angličana a polárního badatele bylo všem dobře známé. Věděli, že cílem jeho života bylo dostat se jako první k severnímu pólu. V letech 1846 a 1850 vypravil dvě výpravy, ale vždy ztroskotaly. Z poslední výpravy se po překonání strašných útrap vrátil pouze sám. Jelikož věděl, že by se mu už sotva podařilo získat lidi pro další výpravu, žil pod cizím jménem v Liverpoolu a nepoznaný si vybral pro svou výpravu Shandona i dr. Clawbonnyho. Taktéž dal postavit a vybavit loď, se kterou se nyní pokoušel uskutečnit svůj až šíleně odvážný plán – dostat se jako první na severní pól. Jako zarytý Angličan chtěl tuto slávu získat pro svou vlast a tak předběhnout Američany, kteří v té době uskutečnili úspěšné výpravy až za 82 ° severní šířky. Jeho věrný průvodce, pes Duk, nosil jeho rozkazy a nyní se k němu s radostí hlásil. Objevení se tohoto slavného muže rázem změnilo náladu mužstva, tím více, že slíbil každému účastníkovi výpravy vyplatit 1.000 liber za každý stupeň severní šířky, který od nynějška dosáhnou.
V neděli 20. května svolal kapitán do své kajuty poradu, které se zúčastnili: velitel Shandon, třetí důstojník Wall, zbrojmistr Johnson a doktor Clawbonny. Kapitán jim vyložil své plány. Jelikož Smithův průliv byl ledem uzavřen, chtěl se pokusit proniknout na západ Lancasterským průlivem dále Barrowovým průlivem po Beechyův ostrov. Podle něj se měla loď pustit na sever Wellingtonovým a Pennyho průlivem až do arktického moře. Předchozí výpravy tu prý viděly volné, nezmrzlé moře. Pravděpodobnost tohoto tvrzení odůvodňoval tím, že póly mrazu se neshodují se zeměpisnými póly, takže v jejich okolí by mohlo být tepleji. S jeho návrhem všichni souhlasili, kromě Shandona, jehož ješitnost byla dotčena tím, že velení lodi převzal sám kapitán. I ten však prohlásil, že se podrobí rozkazům.
Loď byla uzavřena v jakémsi zálivu ledovými horami. Kapitán Hatteras však našel způsob, jak prorazit tuto ledovou závoru. Dal vysekat šachtu do ledovce, pak do ní nasypali námořníci značné množství střelného prachu a zavedli doutnák. Šachtu vedoucí k náloži zatarasili ledem a sněhem. Druhého dne zatopili pod kotly tak, aby loď byla připravena ihned přeplout přes otvor, který vznikne v ledové uzávěře po výbuchu. Johnson šel zapálit šňůru. Trvalo to asi půl hodiny, dokud knot nedohořel a Johnson měl dost času vrátit se na loď. Všichni čekali s napětím na svých místech. Vtom temný výbuch otřásl ledovými horami. Úlomky ledu létaly až do blízkosti lodi. Ledový vrch se nahoře rozčísl na několik kusů, které se pak opíraly o sousední kopce. Byl potřebný další zásah. Kapitán dal nabít dělo střelným prachem a zamířit na průchod. Zazněl výstřel. Ledové balvany se pod vlivem nárazu vzduchu zhroutily do moře. Briga poháněná šroubem proklouzla uvolněným otvorem. Byl to odvážný čin, protože hned za lodí se ledové vězení znovu uzavřelo. – Kapitán se chtěl co nejdřív dostat k Beecheyovu ostrovu, kde předpokládal skladiště uhlí, které zde zřídili na rozkaz anglického námořního úřadu (Admiralitní) pro výpravy hledající nezvěstnou výpravu Johna Franklina z r. 1848. Briga plavala nyní po cestách těchto záchranných výprav a nacházela po nich na ostrovech nejednu stopu. – Bohužel, cesta na sever byla ledem uzavřena. Loď se musela proto vrátit na jih do průlivu Prince Regenta, odkud se chtěl kapitán pokusit prorazit na sever Bellotovým a Peelovým průlivem. – Překonávajíce různé potíže, dostala se loď opravdu až do úzkého Bellotova průlivu, jenže cesta na sever přes Peelův průliv byla uzavřena ledem. Musela se proto dát jihozápadním směrem do Franklinova průlivu, který odděluje pobřeží Boothie od ostrova prince Valeského. Odtud vedla jediná cesta na sever širokým průlivem Maca Clintocka.
Konečně 8. června se loď přiblížila ke břehům země Boothie. Měření ukázala, že jsou v bezprostřední blízkosti magnetického pólu, který zde zjistil r. 1831 James Ross. Dr. Clawbonny a lodní mistr Johnson přistáli člunem na břehu pevniny. Objevili zde skalní pyramidu, kde Ross uložil zprávu o svém objevu. Inklinační magnet směřoval přesně dolů v úhlu 90 °. Dokazovalo to, že stojí na severním zemském magnetickém pólu, který se nekryje s pólem zeměpisným.
Po krátké zastávce pokračovala briga v cestě Franklinovým průlivem. Zeměpisné názvy připomínaly výpravě, že jde po stopách nešťastné expedice Johna Franklina. Nakonec se vítr obrátil do příznivého směru a tím se uvolnila cesta na sever do průlivu Maca Clintocka. Kapitán nešetřil uhlím, protože doufal, že si zásoby brzy doplní v domnělém skladišti na Beechyově ostrově. Nálada mužstva se zase zlepšila, pouze Shandon vyjadřoval své pochybnosti v počínání kapitána. Plavba rychle pokračovala i v Melvillově průlivu. Mužstvo se těšilo na slíbenou odměnu za překonání každého stupně severní šířky. Uprostřed tohoto průlivu je však překvapila mohutná vichřice. Loď plula se svinutými plachtami poháněná parním strojem, vyhýbajíc se ledovým krám. Zvedaly ji obrovské vlny a hned nato - jakoby se řítila do tmavé propasti. Na štěstí vichřice zuřila jen v omezeném prostoru a za několik hodin se loď dostala zase na klidné moře.
Brzy se mužstvu naskytlo zajímavé rozptýlení. Na hladině se totiž objevily velryby – vorvani, vystřikující z nozder vysoké sloupy páry. Hatteras souhlasil s lovem. Ve velrybářském člunu stál Simpson s ostrou harpunou v ruce. Asi 40 metrů dlouhá velryba se kolébala na vlnách, člun vůbec nezahlídla. Simpson hodil harpunu, jejíž bodec opatřen zpětným háčkem se hluboko zaryl do tukové vrstvy na zádech velryby. Velryba ucítila bolest, švihla ocasem a rychle se ponořila. Provaz, na kterém byla přivázána harpuna, se odvíjel z bubnu tak rychle, že ho bylo třeba navlhčovat vodou, aby se třením nezapálil. Když se rychlost velryby zpomalovala, navíjeli provaz zpátky. Občas se velryba objevovala na povrchu a šlehala vodu obrovskou ocasní ploutví, přičemž vznikaly vodní smršti a spršky. Boj trval už půl hodiny, když nastal nečekaný obrat. Velryba se pustila do průchodu mezi dvěma plovoucími ledovci. V poslední chvíli proto přeťal Johnson lano harpuny, jinak by byla velryba vtáhla člun do tohoto nebezpečného průchodu. Byl by skončil rozdrcený, neboť ledovce se z obou stran srazily a rozmačkaly velrybu.
Další plavbu lodi ztěžovalo přibývání ledovců. Loď obeplula severní cíp ostrova Prince Velšského a pustila se západním směrem přes Barrowův průliv. 3. července se dostali konečně do dohledu Beecheyova ostrova, na kterém zakotvily téměř všechny výpravy, zkoumající tuto část arktických moří. Jedné z těchto výprav r. 1853 se zúčastnil i nynější Hatterasův lodní mistr Johnson. Hatteras ho proto požádal, aby je zavedl k příbytkům a skladištích. Loď zakotvila v malé zátoce a Hatteras se svými průvodci nasedli na člun. Na pobřeží našli sice pomník, který zde r. 1855 postavili na památku ztracené Franklinovy výpravy, ale jaké bylo jejich zklamání, když nenašli ani stopy po dřevěných příbytcích a skladištích. Uvědomili si, že zde zasáhly chamtivé ruce Eskymáků, kteří odnesli všechny zásoby a rozebrali skladiště do poslední desky. Navzdory Shandonově radě vrátit se přes Barrowův průliv do Baffinova zálivu při severozápadním Grónsku, rozhodl se kapitán pokračovat v cestě na sever úzkým Weilingtonovým průlivem. Zásoby uhlí měli už jen na dva měsíce, proto šetřili párou jak jen mohli. Kapitán stále doufal, že na severu najde volné moře. – Nálada lodníků se opět zhoršovala. Báli se nepříznivých vyhlídek na přezimování v neznámých arktických končinách. Shandon pokládal Hatterasovy plány za neuskutečnitelné, ba přímo šílené. Před mužstvem vyprávěl smutné příhody o výpravách, které v těchto končinách ztroskotaly a zahynuly, čímž rozdmýchával odpor mužstva proti kapitánovým plánům. Nepříznivý vítr a plovoucí kry zdržovaly plavbu. 15. července doplula loď na konec Wellingtonova průlivu.
Nebylo snadné dostat se dál. Mezi ostrovy bylo několik průlivů. Nejbližší úzký průliv byl ale zatarasen ledem. Bylo třeba protáhnout se mezi ostrovy Hamilton a Cornwallis. Dul však protější vítr. Teplota klesala, bylo třeba co nejdříve dosáhnout otevřené moře, současně však bylo třeba šetřit uhlí na přezimování. Hatteras dal proto spustit čluny z každé strany lodi a pevně je připoutat k lodnímu trupu. Námořníci v člunech, jedni z levé, druzí z pravé strany veslovali, a tak poháněli loď vpřed. Po čtyřech dnech vyčerpávající práce takto dotáhli loď k Baringovu ostrovu v průlivu Královny. Dále už nemohli. U některých lodníků se objevily příznaky kurdějí, hrozné nemoci polárních badatelů, přestože lékař nešetřil citrónovou šťávou a kalciovými pilulkami. Hatteras věděl, že za takových okolností mužstvo nepřinutí dál veslovat. Dopřál mu proto celý den odpočinku. Byl 24. červenec, tedy léto, přesto v noci klesl teploměr na - O° C. Na hladině se utvořila tenká ledová vrstva. Hrozilo nebezpečí, že tu loď zamrzne.
V této situaci neviděl Hatteras jiné východisko než využít parní stroj, to však znamenalo sáhnout na poslední zásoby uhlí, které nutně potřebovali na přezimování. Když zazněl rozkaz \"Zatopit pod kotly!\", námořníci vypověděli poslušnost. Lodník Pen mluvil jménem mnoha, když prohlásil, že už mají dost útrap, dále nejedou a pod kotly zatopit a plýtvat drahocenným palivem nedovolí. I Shandon se vzepřel a odmítl spoutat vzbouřence. Tři věrní – harpunář Simpson, strojník Bruton a tesař Bell se přiblížili provést kapitánův rozkaz. Tehdy Pen uchopil páčidlo a vyhrožoval, že jim rozbije hlavy, pokud se přiblíží. V této chvíli Hatteras vytáhl revolver. \"Ještě jeden pohyb a hned tě zastřelím!\", řekl klidně. Johnson a Bell odzbrojili Pena a odvedli ho do podpalubí. Po tomto energickém zákroku se už nikdo neodvážil odporovat. Zatopili pod kotly a loď poháněná šroubem se brzy pohnula. Prodírala se úzkými úžinami mezi roztroušenými ostrovy. Výprava se konečně dostala do oblastí, kde podle údajů badatelů mělo být volné moře.
Loď se pohybovala Pennyho průlivem podél Země prince Alberta, kterou Američané nazvali Grinnellova země. Marně vyhlížel Hatteras z vyhlídkového koše na hlavním stěžni volné moře na severozápadě. Kam oko dohlédlo, bylo vidět pouze ledové kry. Teplota klesala. Blížil se konec léta a tím i konec výhledů na teplejší počasí. Kapitán doufal, že se probijí alespoň k pobřeží ostrova Nový Cornwall, kde by mohla loď v chráněné zátoce najít bezpečný úkryt. Proto vynaložili všechny síly pokračovat v cestě na sever.
Moře kolem brigy stále více zamrzalo a hrozilo její ledové sevření. Tam, kde to bylo možné, táhli námořníci loď lany. Otvory v ledu vyrážel kapitán silnými výbušnými náložemi.
Na loď však číhalo nepředvídané nebezpečí. V noci se rozběsnil vichr. Hory ledu se dostaly do pohybu. Kry se nasouvaly přes sebe a vrstvily se. Tato nakupená masa ledu se hnala přímo na záď lodi. Hatteras střílel do laviny z děla, námořníci odráželi led háky, kry se však valily nezdolnou silou, narážely do boků lodě, menší kusy se tříštily a vyletovali až vysoko do stěžňů, potom padaly zpět na palubu a zraňovaly posádku. Vtom se u jejího boku vynořil ledový balvan. Zvedal loď do výšky, zatímco zezadu ji tlačila navršená ledová hradba. Ledy zvedaly loď do výšky a přímo ji přenesly přes ledovou bariéru. Na druhé straně dopadla na ledové pole, které vlastní vahou prorazila a tak – třebaže trochu polámaná – byla zase ve svém živlu, však uvězněná ve velikém ledovém poli. Její plavba se takto předčasně ukončila. Pravda, jak později zjistili, celé ledové pole spolu se zaklíněnou lodí unášel silný mořský proud na severovýchod do Nového Cornwallu. 15. září pocítili silný otřes. Ledové pole se zastavilo nárazem na jiné pole. Bylo jasné, že se už více nepohnou a toto místo vzdálené od pevniny se stane jejich zimovištěm. Když kapitán vypočítal polohu lodi a podíval na mapu, s leknutím si uvědomil, že se nacházejí na 95 ° 35 \' západní délky a 78 ° 15\' severní šířky, tedy uprostřed neznámého moře, kam badatelé kladli severní pól mrazu, čtyřistašedesát kilometrů od poslední známé země Nový Cornwall. Na tomto místě, obklopeni nekonečnou ledovou pustinou, se museli připravit na přezimování, Palubu lodě přikryli nepromokavou plachtou, sníh na palubě udupali, takže loď byla dobře chráněna, zvenku před zimou a zevnitř nemohlo unikat cenné teplo. Zásob potravin bylo dost, jen nedostatek paliva je vážně znepokojoval. Do 10. října skončili všechny přípravy na přezimování, pak si mohli prohlédnout okolí.
Zatímco Hatteras vystupoval na ledové hory a z jejich vrcholů dalekohledem zkoumal bezútěšné dálky, lékař, třetí důstojník Wall, harpunář Simpson, lodní mistr Johnson a tesař Bell chodili na hon, zejména aby doplnili zásoby čerstvým masem. Několik kilometrů od lodi bylo ledové pole proděravěné vzdušnými děrami tuleňů. Líčili na ně zejména pro kůži a tuk, který mohl v nouzi nahradit uhlí jako palivo. Pravda, zvířata byla velmi obezřetná a když spatřila lovce, hned se schovala pod led. Simpsonovi se však podařilo ulovit tuleně tak, že zacpal záchranný otvor v ledu. Tuleň se nemohl skrýt a lovci ho zastřelili.
Lovci toužili především zastřelit ledního medvěda. Hodilo by se jim nejen čerstvé maso, teplá kožešina, ale i tuk, který by byli mohli použít i jako palivo. – Od 23. října zmizelo slunce zcela pod obzor a více se neukázalo. Až do února bude trvat dlouhá polární noc. Svítil však měsíc a hvězdy jasně zářily, často se objevila i polární záře. Při tomto světle, které se odráželo od ledových planin, vznikaly různé optické klamy, o čemž se brzy přesvědčili. – Začátkem listopadu vydal se dr. Clawbonny s Johnsonem a Bellem k lovu. Pes Duk sledoval stopy. Najednou se rozběhl k úpatí ledového vršku. Lovcům se v jasném měsíčním svitu zdálo, že na vrcholku kopce sedí velký lední medvěd. Nejprve je oklamala vzdálenost. Několikrát zbytečně vystřelili. Když se nakonec přece dostali na skutečný dostřel a vystřelili – velké zvíře bylo zasaženo. Vyskočilo a zřítilo se z vrcholku kopce. Jaké však bylo jejich překvapení, když doběhli na úpatí vršku! Zjistili, že zastřelili pouze velkou bílou polární lišku, která měla na krku obojek s vyrytými písmeny. Zjistili, že to byla liška, kterou roku 1848 chytil a po označkování zase vypustil James Ross, doufajíc, že se dostane do rukou nešťastné expedice Johna Franklina, který by se takto dozvěděl, že jsou nablízku záchranné výpravy. – Lov pokračoval s nevelkým úspěchem. Začátkem listopadu klesla teplota pod -30°C a lovci nemohli nadále vycházet. Pouze Hatterase ani tato zima neodradila pokračovat v obchůzkách.
Námořníci navzdory radám lékaře se pouze málo pohybovali – proseděli a prodřímali většinu času v blízkosti kamen ve velké kajutě. Následky se však brzy objevily. Mnozí z nich dostali kurděje. Rty jim otekly, dásně krvácely a nohy jim otékaly. – V kamnech bylo třeba neustále udržovat oheň. Proto není divu, že se poslední zásoby uhlí brzy minuly. Začátkem prosince, kdy teplota klesla pod -40°C, přiložili poslední kousek uhlí. Topili zmrzlými kousky tuleního tuku. V kajutě se šířil přímo nesnesitelný zápach. Pravda, do Vánoc došlo i toto palivo. Takto se spotřebovaly i zásoby lihu. Nezůstávalo jim jiné východisko, než rozsekat méně důležité dřevěné části lodě, jako palubní zábradlí a podlahu. Kapitán se marně vzpíral, nakonec musel ustoupit. Každý úder sekery však cítil jako úder do vlastního těla. – Teplo v kamnech, horké jídlo a nápoje hned zlepšily náladu mužstva. Tak přišly poslední dny roku 1860. Začátek nového roku se ohlásil o něco teplejším počasím. – Dr. Clawbonny si krátil dlouhou chvíli čtením zprávy o výpravě Edwarda Belchera. Zde ho zarazil údaj, že Belcherova výprava našla na konci Královnina průlivu na pobřeží Nového Cornwallu uhlí. Svůj objev hned ohlásil kapitánovi Hatterasovi. Podle původních měření polohy lodi bylo by toto pobřeží vzdálené asi 180 km. Při zmírnění mrazu mohli proto doufat, že se tam dostanou bez větších obtíží, vždyť měli výborné saně a spřežení polárních psů. Když však Hatteras znovu změřil polohu lodi podle výšky hvězd a měsíce, zjistil, že se kra s lodí posunula směrem severozápadním, a tak se vzdálenost od pobřeží Nového Cornwallu zvýšila na 480 km.
Přesto Hatteras rozhodl, že se výprava uskuteční. Vždyť uhlí znamenalo záchranu lodi i lidí. Předpokládal, že cesta tam i nazpět potrvá nejvýše 40 dní. Podle toho připravil zásoby pro lidi i pro psy. Kromě toho naložili na saně potřeby na táboření, teplé vaky, zásoby střeliva atd. Hatteras vybral členy výpravy. Byli to dr. Clawbonny, Bell a Simpson. Doprovázel je i věrný pes Duk. Spolehlivého Johnsona pověřil, aby v jejich nepřítomnosti hlídal loď; nedůvěřoval totiž Shandonovi, Cliftonovi a jejich společníkům. Pokud by se kapitán nevrátil, měl Johnson vyčkat nejbližší oblevy a vrátit se s lodí do Anglie. – Účastníci výpravy se dobře vystrojili co do šatstva i obuvi. Připravili si i sněžnice, jakási dřevěná šlapadla, na kterých se dalo klouzat jako na bruslích. Pak čekali už jen na příznivé počasí, 6. ledna nakonec výprava vyrazila. Na kus cesty jejich doprovodil Johnson. Když jim zamával na rozloučenou, kapitán Hatteras se naposledy ohlédl na svou brigu, která v dálce mizela ve tmě. Loučil se, jakoby tušil, že svou pyšnou loď více neuvidí.
Konec 1. části
y
