y
Marťánkovo pražské dobrodružství
Milé děti, slyšely jste již o tom, že přistáli na Měsíci lidé? Ale to vás možná ještě nenapadlo, že když jste se někdy večer dívaly na nebe s hvězdičkami, že některé z nich jsou vzdálené světy jako je naše Země – a že na nich také žijí lidé. Na jedné takové planetě žil s tatínkem a maminkou malý chlapeček jako jste vy a jmenoval se Marťánek. Na té planetě neměly děti koloběžky, tříkolky nebo autíčka, jako máte vy. Měly tam létající talíře. Také náš Marťánek se právě proletoval na takovém létajícím talíři, až ho najednou napadlo pořádně stisknout knoflík, na kterém bylo napsáno „Rychlost“. Než se vzpamatoval, létající talíř se prudce vznesl a vzdaloval se tak rychle od Marťánkova domova, že se mu za chvíli zdála jeho rodná planeta jen jako malá zářící skleněnka.
Marťánkův létající talíř se řítil vesmírem ohromnou rychlostí a jeho malý pilot netušil, jaké ho čeká dobrodružství, protože se snášel právě nad Prahou.
„Jemináčku, kam jsem se to dostal, vždyť já se ještě napíchnu! - pomyslel si, protože ještě nikdy neviděl věže. A než se nadál – přistál právě uprostřed Prahy, zrovna na křižovatce.
„To jsou ale divné nestvůry! Místo nožiček mají kolečka – a jaký dělají rámus a vypouštějí divnou vůni!“ Marťánek nemohl přijít pozemským vozidlům na chuť.
A zatímco vyjevený Marťánek se na křižovatce plné zmatku udiveně rozhlížel, blížil se k místu jeho přistání s krátkým „tradá“ narychlo přivolaný vůz Havárie.
Z druhé strany s hrozným vytím spěchal zase vůz SNB – modrý s bílým pruhem. Marťánkovi z toho rámusu začínaly zaléhat uši.
Když pan Esenbé chtěl Marťánka chytit a potrestat za to neukázněné přistání doprostřed křižovatky – bylo toho už na něj moc: vypustil ze zadečku vrtulku, vznesl se a zmizel. Auta se na křižovatce prala, kousala a šťouchala kolem Marťánkova opuštěného létajícího talíře.
Marťánek dopadl na hromadu písku na dětském hřišti. „Strašidlóóó!“ „Mamííí, na mě letí nějaký tlustý komár!“ „Pomóc, mně spad do báboviček trpaslík!“ křičely děti, protože ještě nikdy žádného malého kluka z jiné planety neviděly.
Marťánkův létající talíř zatím vezl pan Esenbé na krákající Havárii do opravny vozidel.
Právě v tu chvíli padaly Marťánkovi z vyděšených očí slzičky, když se dětem svěřoval se svými starostmi: čeká ho od pana Esenbé potrestání za to, co způsobil přistáním na křižovatce. „Já za to nemohůůů,“ naříkal Marťánek – a všechny děti na hřišti s ním moc cítily.
Páni Esenbé hledali Marťánka opravdu po celém městě. Kdo prozradí jeho úkryt, dostane dokonce odměnu!
Děti jsou však vynalézavě. Neprozradí svého kamaráda – Marťánka, ale naučí ho znát dopravní předpisy, rozeznávat dopravní značky – a vůbec všechno, co má vědět každý chodec i řidič vozidla. Jú, to je nápad!
„Marťánku, co znamená tahle značka?“ tváří se přísně Evička. „Stezku pro chodce! Odpovídá pilný Marťánek a Evička na to: „Výborně, dostaneš jedničku a cucavý bonbónek. A teď tě vyzkouším na opravdické ulici.“
Marťánek už ví, že smí přecházet jen po bílých pruzích a když svítí zelený panáček, nebo když ukáže pan Esenbé. Jenže na každé křižovatce není pan Esenbé.
„Propáníčka,“ hrozí se Marťánek, „vždyť ty děti něco přejede! Pročpak nevypustí vzadu vrtulku a nevnesou se?“ „Víš Marťánku,“ povídá Evička, „my takové vrtulky nemáme, nemůžeme před autem uletět jako ty. Proto si také nesmíme hrát v jízdní dráze... A teď pojď, půjčím ti kolo a zajezdíš si.“
„Na kole se nesmí jezdit všude. Vidíš, Marťánku, tady smíš kolo jen převést, protože je tady značka „zákaz jízdy na kole,“ ale tamhle už je jízdní dráha pro kola, tam si zajezdíš!“ A Marťánek poslouchá Evičku na slovo.
Marťánek dokonce chodí s Evičkou ke škole a doprovází ji zase ze školy, ví, kde je přechod pro děti (však tam pro jistotu pomáhá také pomocná služba veřejné bezpečnosti – pán se žlutou páskou na rukávě). A tak se Marťánek v té pozemské dopravě už docela dobře vyzná.
Nadešla slavnostní chvíle – Marťánek hopsá ke zkoušce z dopravních předpisů. Vykračuje odvážně – a samozřejmě všechny děti z hřiště jdou s ním.
„Prosím, já chci dělat zkoušku z dopravních předpisů,“ říká Marťánek panu Esenbé, který má službu před hlavní budovou veřejné bezpečnosti. „Do prvního poschodí, první dveře vlevo – tam je kancelář náčelníka!“
Marťánkovi se teď klepou kolena, nejraději by vypustil vrtulku a, - ale kdoví kam by zase vletěl – a tak
raději usilovně přemýšlí, odpovídá na otázky a potí se strachy, aby neudělal dětem ostudu.
„Kdybychom mu tak mohli pomoci,“ myslí si zatím chlapci a děvčátka při čekání na Marťánka. Ale Marťánek vyhrál!
Dostal diplom větší než je sám. Třikrát „hurá“ Marťánkovi!
Jen se podívejte, jak teď umí řídit křižovatku – jedna radost! Ale protože žádný chlapeček a žádná holčička se nemohou jen tak toulat sami, ať jsou ze Země nebo z jiné planety, tak milý Marťánek nasedl zase do svého létajícího talíře a hajdy domů k tatínkovi a mamince!
Na shledanou!
