y
Kubula Kuba Kubikula
To už je tuze dávno — nejmíň stovku let... Tehdy se ještě věřilo na pohádky, ba i na strašidla. Teď nás na takové věci nikdo nenachytá, ale tehdy se bál strašidel i pan učitel.
Za těch starých časů chodil světem medvědář Kuba Kubikula a ten měl velké potíže se svým medvědem Kubulou. Byl neposlušný, s jídlem to bylo pramizerné a o mytí ani řeč. Lidičky, co měl ten Kubula blech! A tak jednou medvědáři napadlo, že si na nenapravitelného medvídka vymyslí strašidlo. To už se schylovalo k večeru, mrzlo a chumelilo, a tak naši přátelé zaklepali u kovárny v Houbihoubičkách o nocleh.
Aby obměkčili pantátu kováře, předvedli mu všechny své povedené kejkle. Kovářovic dětem se to moc líbilo a nejmladší Lízinka si medvídka zamilovala. A tak jim nakonec dovolili v kovárně přenocovat.
Ale Kubula ne a ne usnout. Pořád se vrtěl a zlobil. „Je čas, abych ho postrašil“ — řekl si Kuba a hned začal: „Víš ty milý medvídku, co je to Barbucha? To je medvědí strašidlo. Hlavu má jako sršáň a místo drápků žihadla. Budeš-li zlobit, ten ti dá!“ „Jemine, jemine, mně se zdá, že mám strach“ — zakňoural medvídek. Ale Kuba už spal.
I na medvídka hnedle přišla dřímota. A jak tak má strach, snadninko se otevřou dveře a vejde Barbucha. „Jdi pryč, strašidlo — kvíkne Kubula. Ale Barbucha na to: „I kdepak holenku, když si mne Kuba vymyslel a ty jsi takový hlupáček, že věříš na strašidla, budu teď s vámi chodit světem!“ Pak se strašidýlko stočilo do klubíčka pěkně u tepla a všichni spali jako dudci.
Ráno vandrovali dál, Kuba, Kubula i Barbucha, až do vesnice Vařečky a Hrnce.
Tu si právě vykračoval po mostě přes řeku Kachničku nadutý rychtář Randa. To byl nejbohatší a nejlakomější sedlák ve vsi. A ten hned spustil na milé vandrovníčky, kde že mají povolení chodit po mostě a ať už prý se klidí! A jak tak byl v ráži, vsolil Barbuchovi jednu na zadek.
V tu chvíli měl vzácný pán Barbucha na kožichu a v tvářích deset žihadel. To víte, že začal ječet, až zaléhaly uši. Hned se sběhli lidé z Vařeček a Hrnců a na mostě vznikla přenáramná strkanice. Sousedé měli beztak na rychtáře dopal, a tak zamotali klubko, aby se z něho vzácný pán jen tak s prázdnou nedostal.
Vtom Kubula mrkl ještě na několik uličníků, popadli pilku a pěkně potichu podřízli sloup mostu, ten se zřítil s hrozitánským rachotem a všichni popadali do sněhu jako do peřin. Lidičky, to byla mela!
Ale nakonec to odskákal medvědář s medvědem. Randa poslal pro policajty a alou s těmi posměváčky a kazisvěty do šatlavy. Sebrali je a už je vedou — Kubu, Kubulu i Barbuchu. Když se v šatlavě zešeřilo, cítí najednou Barbucha, jako by ho někdo tahal za chloupky — to ho volala kovářovic Lízinka. Tak se tedy rozletěl do Houbihoubiček.
Udělal se tenoučký jako kozí chloupek a protáhl se klíčovou dírkou do světnice, kde spala Lízinka. Ta si usmyslela, že pošle milému medvídkovi po strašidlu psaníčko a pár buchet. Když uslyšela, že je Kubula v šatlavě, vzkázala, že ho přijde s dětmi z Houbihoubiček osvobodit.
V mžiku bylo strašidýlko zpátky před šatlavou. Když se Kuba s Kubulou dověděli, co chce Lízinka provést, dostali strach, že by za to mohla dostat dvojku z mravů. Tak se rozhodli, že si musí rychle pomoci na svobodu sami. A hned vymysleli plán: Vyfintili hrůzostrašně Barbuchu a poslali ho strašit rychtáře Randu.
Na rychtářově dvoře sypala právě děvečka slepicím. Barbucha se jí schoval za sukně a šup — už byl ve světnici.
Rychtář tu právě zasedl k hodování. Protože byl hloupý a měl špatné svědomí, byl velký strašpytel. A to bylo něco pro Barbucha! Protože strach má velké oči, rostlo a rostlo milé strašidýlko, až ho bylo ve světnici plno. Jak ho Randa uviděl, hned se poroučel ze židle jak dlouhý tak široký. A pak s hrozným ječením utekl ze světnice. A honem dal vybudovat veliký soud.
Na zamrzlý rybník prostřed návsi přivedli spoutané provinilce a sešly se tam celé Vařečky a Hrnce. Dědeček Burdaburděra, který byl předříkávačem na poutích, měl tam přenáramnou řeč, v níž vypočetl všechny zločiny obžalovaných.
Jenže ti zatím na sebe mrkli a začali na ledě provádět své nejpovedenější kejkle, až se lidé kolem smíchy za břicho popadali. „Jaképak soudy, jaké tahanice s těmito veselými chlapíky, ať si jdou spánembohem!“ — řekli si lidé. „Tohle je mi nějaký soud! A vůbec — náš rychtář stojí za babku!“
Za tohohle volání se obyvatelé Vařeček shlukli na jednom břehu rybníka a obyvatelé Hrnců na druhém. Kdosi udělal sněhovou kouli a dědeček Burdaburděra ji dostal rovnou do nosu. A v tu ránu se rozpoutal boj, jakého není pamětníka. Koule fičely a pleskaly ažaž.
Do té mely přišla zrovna Lízinka s dětmi z Houbihoubiček. A hned si začaly s Kubou a Kubulou moc pěkně hrát a děti z Vařeček a Hrnců se přidaly.
Ale i dospělé už omrzela pranice, raději se dívali na hru dětí a ta podívaná je hřála u srdce. Staré nepřátelství Vařeček a Hrnců bylo zapomenuto. Společně uprosili rychtáře, aby odpustil provinilcům. Dlouho se Randa ošíval, ale co mu zbývalo — nakonec musel povolit.
To už se schylovalo k večeru a na hrázi se objevil kovář z Houbihoubiček, aby si odvedl Lízu domů. Jenže loučení nebylo tak lehké: Kubula brečel a Barbucha vřeštěl, Líza se vrhla medvídkovi na krk a ne a ne se pustit, a rychtářova Marjánka div že neudusila strašidlo. Sousedé se přimlouvali u pantáty kováře a nakonec se všichni shodli: Neroztrhnou věrné přátelství, nevyženou tuláčky do světa. Medvěda dají do školy, aby z něho něco bylo, a Kuba má nejvyšší čas vyučit se pořádnému řemeslu.
A tak se naši přátelé usadili v Houbihoubičkách a měli se vespolek rádi. Kovářský učedník Kuba Kubikula se tužil jedna radost, Kubula chodil do školy, ale napřed mu Lízinka vychytala všechny blechy. Jakpak se učil? — Ale za mnoho to nestálo, měl trojku z psaní. A kam se poděl Barbucha? — Inu, nikdo se ho už nebál, a tak se scvrkal a scvrkal až se ztratil dočista. Prosím vás, kdopak by ještě věřil na strašidla?!
Konec.
