Toť se ví, jako vodní vzdělanec znal mnohem víc, než nějaký sumec pod vyšehradskou skalou.
Tak například ho moc dojímala smutná báseň pana Erbena: Neveselý, truchlivý jsou ty kraje vodní, v polotmě a polosvětle mine tu den po dni ...
Lucernu od pana Jiráska viděl, no, abychom nepřeháněli, snad sedmasedmdesátkrát. Ale nejvíc, nejvíc ze všeho kumštu, co pojednává o vodníkách, se mu líbila Rusalka od pana Dvořáka. To si vždycky zaplakal...
Leč vodník dr. Fábera se poslední dobou, bratru takových nějakých dvě stě sedmdesát — nebo tři sta dvacet let necejtil dobře. No, ne- cejtil . . . vlastně se cejtil, ale úplně a docela špatně. Jakoby ho tuhle nad žábrami ujímalo, tlačilo a tisklo, a to zelené vodnické srdíčko dělalo chvíli bim-bim-bim! A pak zas bim ... a bam, bimbam — bim.
Tak to na tom světě chodí, že i doktor k doktorovi musí, zvlášť když nad žábrami ujímá ...
A proto se vypravil vodník dr. Fábera ke svému známému. No, známému, známému . . . vodník ho znal, ale ten známý vodníka neznal.
A ten známý, co ho neznal, byl velice moc a ještě víc věhlasný lékař profesor doktor Primule, a měl chatu kousínánek pod Kárlštejnem.
Byla měsíčná noc, Berounka tichounce šplounala, když vodník dr. Fábera zaklepal na okýnko. To se naráz otevřelo, v okýnku sám děsně věhlasný lékař prof. dr. Primule, který povídá:
„Kdo jste, co chcete, a proč jste tak zelenej, paciente?“ „Jsem berounský dr. Fábpra, slovutný pane profesore, ten vodník, co vám navlíká na háček běličky, plotice a mřenky.“
„Aha, aha, aha. A proto já jedinej v tomhle povodí vždycky chytnu ryby! Já vždycky říkal, že v tom mají prsty nečistý . . . ééé . . . pardon, pane kolego: pohádkový mocnosti. Tak pojďte dál!“
A vodník dr. Fábera šel dál a všecko popravdě pověděl. Slovutný pan profesor Primule ho prohlédl,
proklepal, utřel si ucho ručníkem a povídá:
„Člověče . . . ééé . . . vodníče pane kolego doktore, na to, že žijete takový století v týhle kalný, bahnitý vodě, máte zdravíčko báááječný.
Ale já vám řeknu, co vám chybí: vy jste za těch nevím kolik set let života neudělal kousek pořádný, užitečný práce. Tak. Tak je to. Bre- kekecat na vrbě, tahat neviný lidi za nohu, tfuj, jděte mi s tím k šípku!“
A vodník doktor Fábera se náhle rozplakal a velikanánské slzy mu kapaly na odrbaný fráček:
„Vaše slo-slo-slovutnosti, vzlykal a skytal, vždyť já za těch sedm set sedmdesát sedm let, sedm měsíců a sedm dní, co žiju na Berounce, neulovil jedinou dušičku, nezatáhl jedinýho človíčka za nohu. Já ... já neměl to srdce .."
„Nebrečet! Nebrečet! rozkázal pan profesor Primule. Nejsme slečinky! Přijďte zejtra v tuhle dobu, já svolám konzilium a něco pro vás najdeme. Tak. Tak na shledanou.“
A skutečně: nazítří večer, když vyšel úplněk a Berounka tichounce šplounala, zasedla veliká porada.
Na té poradě . . . pokud se ovšem ještě pamatuju ... byl pan Pávek z Muzea království českého, pan učitel Netřesk a dopravní nad- strážmistr Josef Novák. A taky pan profesor
a taky vodník.
Moc a moc dlouho se povídalo, možná, že ještě déle. Pan učitel Netřesk soudil, že vodník — i když tedy rerum aquarum doctor je jako 5 školní pomůcka nevhodný.
Pan Pávek z muzea řekl, že by se do sbírek hodil, ale vycpaný, což jaksi tedy, že ano, tedy, tedy není dost dobře možné.
A vodník, rerum aquarum doctor Fábera poslouchal a samou lítostí a hanbou nad svou zbytečností,
neužitečností se menšil, menšil, scvrkával, až z velkého vodníka byl takový docela malý zelený panáček.
A byl by se snad docela vytratil a rozplynul v slzách, kdyby v té chvíli se nevztyčil nadstrážmistr Josef Novák a nepostavil se do nejpozorovatějšího pozoru všech pozorů, a kdyby neřekl:
„Hlásím, že už to mám.“ A pak si zavelel pohov! a dodal:
„Dotyčný jest povahy milé a laskavé. Nepatří mezi strašidla vcelku nepříjemná a i jinak protivná. Mezi dětmi i dospělými jest oblíben. My, dopravní nadstrážmistři si již dlouhou dobu lámem hlavu jak upozornit obecenstvo na křižovatkách, že jest cesta volná. Navrhuji, aby tak činil dotyčný zelený panáček ...“
Já vím, že mi teď kapánek nevěříte. Ale až přijdete na křižovatku, hezky počkejte a až na semaforu vyskočí zelený panáček, tak můžete klidně jít, protože ten zelený panáček, to je vlastně vodník doktor Fábera, který se rozhodl dělat něco užitečného.
Ale nikdy nepřecházejte, když na semaforu vyskočí červený panáček, kdepak to ne. To by se na vás vodník, rerum aquarum doctor Fábera moc zlobil a už nikdy by nedovolil, aby se o něm vyprávěla tahle pohádka, pohádka o zeleném panáčkovi ...
y
