Zmínky o projekci obrazu jsou známé již v 5. století př. n. l., princip camery obscury popsal Aristoteles a prakticky vyzkoušel již Leonardo da Vinci.
Jako symbol pokroku a zdokonalení vnímáme laternu magicu:
• zdroj světla (petrolejka/žárovka)
• přenosové soustavy (optické čočky)
• rozvoje technologie fotografie
Kontrast mezi petrolejkou a obrázky malovanými na skle oproti Edisonově žárovce a ručně kolorovaným kinofilmům je zřetelný. Nesmíme však zapomenout ani na kukátka a prohlížečky, které pomohly popularizaci.
Rozvoj z pohledu materiálu a použití:
DIAPOZITIV -> FILM -> DIAFILM
(sklo/kov/plast. rámečky) (materiál/rozměr)
FOTOAMATÉR -> UČEBNÍ POMŮCKA PRO ŠKOLY -> DĚTSKÁ ZÁBAVA
Zásluhou fotoamatérů se již v roce 1880 konali na našem území první přednášky z cest s promítáním diapozitivů. Další propagace se ujaly různé osvětové svazy a spolky, které zájem o diapozitiv spolu s filmovou tvorbou přenesly do praktického použití ve školách a v reklamě (diapozitiv před promítáním filmu v kině). Státní aparát se do této činnosti zapojil se vznikem republiky, Státní diapozitivový a filmový ústav inicioval vznik půjčoven.
Masivnějšímu rozvoji však bránila výrobní cena (malovýroba) a malá nabídka projektorů a také nejistota ekonomické krize. Situace se začala zlepšovat po roce 1935, přispělo k tomu zavedení prodeje barevného kinofilmu a také vynález stereokotoučků.
V souvislosti se společenskými změnami po 2. světové válce nastalo pro rozvoj diafilmu jako fenoménu k šíření osvěty i zábavy příznivé období.
Diapozitiv jako didaktická pomůcka byl již v tomto období etablován. Větší důležitost však začala být přikládána filmové tvorbě. Osvětovou roli zde sehrály dvě instituce - Ústav pro školní a osvětový film Bratislava (Školfilm) a Ústav pro film a diapozitiv ministerstva školství a osvěty (Praha, Brno). V jejich gesci se nacházela zejména správa půjčoven, distribuce projektorů a pořádání kurzů ovládání techniky. Školní pracovníci však požadovali další nová témata z různých oborů k výuce.
S příchodem nového režimu po roce 1948, který zahýbal možnostmi podnikání, otěže této činnosti převzal státní monopol v čele s Československým státním filmem. Mocenské a ideologické boje, jež v této etapě společenského vývoje zásadně poznamenaly snad všechny sféry života, tvorbu dětského a školského diafilmu značně deformovaly. Atributem umělecké práce se stala cenzura.
Časopis Filmové informace Československého státního filmu ročník 1952 v krátkých zprávách ze zahraničí uvádí, že výroba diafilmů v Rumunsku přesáhla 50 diafilmů. Dále v ročníku 1953 prosincovém vydání: "Jedním z nejrozšířenějších prostředků výchovy i zábavy dětí, stejně tak jako osvěty je v Sovětském svazu diafilm – filmový pás, na němž jsou v zajímavých obrazech zachyceny pohádky. Také Československý státní film ve své výrobě diafilmů zahájil po vzoru Sovětského svazu výrobu jak černobílých, tak i barevných pohádek pro děti, které jsou ještě opatřeny tištěným doprovodem: možno obdržeti jak v pražské a brněnské prodejně Čs. státního filmu, tak i ve všech obchodních domech."
Počátky dětského diafilmu se tematicky i výtvarně opíraly o tehdejší filmovou tvorbu, jelikož neexistovala jasná koncepce výroby dětského diafilmu. Diafilmy byly jen doplňkovou výrobou filmových laboratoří, nejvíce ho vystihuje přísloví „z nouze ctnost“: jeho význam byl podceňován.
Vycházely tituly, které vznikly na podkladech animovaných filmů: Hrnečku vař, Pohádka o stromech a větru, Pyšná princezna, Kde je Míša, Princezna se zlatou hvězdou na čele atd. O pozici dětského žánru v této souvislosti svědčí fakt, že byli často vybíraní začátečníci, automaticky řazení do poslední, tedy čtvrté platové kategorie.
Proces schvalování námětů procházel složitou cestou od Ministerstva školství, Ministerstva informací přes Československou filmovou společnost až po Výzkumný ústav pedagogický (VÚP). Princip třídního boje“ v tomto údobí československých dějin bohužel negativně ovlivňoval obsahovou stránku libret a zasahoval i do pojetí klasických pohádek.
Příkladem takové dobové aktualizace může být pojetí pohádky Hrnečku vař!:
Zatímco v Erbenově pohádce byla pohroma dílem nedočkavé stařenky, která neznala správné heslo a připravila takovou horu kaše, že se jí sedláci při návratu z pole museli prokousat, v nové verzi se příčinou potíží stali nenasytní vesničtí boháči. Hrneček chudým lidem ukradli, aby jej měli jen sami pro sebe. Potrestáni byli tím, že je ze vsi odplavila mohutná vlna kaše, kterou si sami navařili. Před začátkem promítání nejprve učitel nebo vychovatelka upozornili malé diváky na to, že uvidí pohádku, která bude jiná, než jak ji znají z vyprávění:
„Dobře si všímejte, jak budou jednat [...] sedlák se selkou a jak naproti tomu chudé děvče a ti ostatní. Takoví lidé žili donedávna i na naší vesnici" (Ryška, Pionýři a roboti).
Další linky vývoje československého diafilmu jsou popsány v rubrikách k jednotlivým výrobcům. Sametová revoluce a následná transformace spojená s nástupem nových technologií znamenaly pro diafilm postupný úpadek. Docházelo k omezování diafilmové výroby nástupem videorekordérů. Privatizace pak s sebou přinášela jako svou stinnou stránku neřízenou likvidaci archivů.
