O namalovaném sluníčku

Žil kdysi v jednom městě jeden mladý malíř. Po celé dny maloval obrazy a večer chodíval do divadla.

V divadle viděl tančit tanečnici. Tančila ještě s mnoha jinými dívkami, ale pohyby měla tak půvabné, úsměv tak čistý, že stále sledoval jenom ji.

Konečně jednoho večera počkal na ni po představení u východu z divadla. Představil se jí a požádal ji, zda by ji mohl vymalovat. Mile se na něj usmála a slíbila, že přijde.

A skutečně přišla. Sedla si na připravované místo a malíř začal malovat. Maloval s takovým nadšením, že docela zapomněl, jak je u něho v nevytopené dílně chladno. Byl totiž velmi chudý a neměl na uhlí. Tanečnice přicházela k němu každý den a nikdy ani slůvkem si nepostěžovala, že je jí chladno, aby malování nepřekazila.

Až jednou malíř na ni čekal marně. Večer běžel do divadla a tam mu řekli, že dívka stůně na zápal plic. Vrátil se domů nevýslovně smutný. Díval se na obraz tanečnice a byl celý zoufalý, že dívce nemůže pomoci. Ke všemu ho trápily výčitky, že on sám vlastně způsobil její ochuravění. Chodil po dílně celou noc. K ránu, zmožen únavou, sedl si do židle a usínal.

Náhle se dívka na obrazu pohnula, schoulila se a pravila: „Je mně zima. Proč sem nesvítí sluníčko?“ Malíř jí odpověděl: „Sluníčko sem nikdy nesvítí, ale namaluji ti sluníčko, třeba tě trochu zahřeje.“ Vstal a namaloval na bílé plátno velikánské sluníčko.

Postavil obraz vedle obrazu tanečnice. Dívka se naklonila ke sluníčku, aby byla co nejblíže a usmála se: „Jak hezky hřeje to tvoje sluníčko! Již mi není zima.“

V tu chvíli se malíř probral. Na obraze seděla tanečnice tak, jak ji namaloval. Druhý stojan byl prázdný, po sluníčku ani památky. Vzal barvy a pustil se do práce. Maloval sluníčko, jak nejlépe dovedl a nemyslil na nic jiného, než že to namalované sluníčko musí jeho nemocnou tanečnici zahřát a uzdravit.

Za několik dní obraz dokončil a spěchal s ním k tanečnici. Otevřela mu jakási stará paní a velmi se podivila, když poznala, s čím malíř přichází. Pochybovala, že sluníčko na obraze pomůže, protože dívce prý je velmi, velmi zle. Obraz však přijala a slíbila, že jej dá k lůžku nemocné. Dívce od toho dne bylo lépe a lépe. Když se uzdravila, řekla malíři, že to namalované sluníčko ji uzdravilo.

A co se stalo s obrazem sluníčka? Putoval brzy do nové domácnosti malíře, protože tato pohádka končí – svatbou. Sluníčko se potom líbilo i jejich dětem.

O namalovaném sluníčku

Výrobce

DiarMU

Rok

1955

Délka

Autor

Fridrichová Věra

Označení

B0455

O namalovaném sluníčku

Podobné pohádky

Sněhurka

O červené slepičce

Svoz obilí – Koláče

Píseň o rodné zemi