y
Osamělá princezna
/O princezně, která chtěla mít sestřičku/
Kde bylo, tam bylo, za třemi horami z povidel, za třemi moři mléka, potkal jsem pohádku prastarou... řekl jsem, samozřejmě, - Dobrý den, babičko...! a ona mi pohádku řekla. Poslouchejte, jakou: Kde bylo, tam bylo, bylo jednou jedno království, uprostřed království vysokánský vrch a na tom vrchu zlatý zámek. Kdo v něm bydlel, kdo v něm žil? No přece pohádkový král, královna a malá princeznička.
Všechno by bylo v pořádku, neboť zámek byl opravdu zlatý, král byl skutečně král, i královna byla opravdová královna. Princeznička byla také skutečná princeznička – a to byla vlastně chyba. Protože princeznička chodila v dlouhých stříbrných šatech – a vůbec se v nich necítila dobře. Obouvala si měkoučké botičky z motýlích křídel, ale ani trochu se jí nelíbily. Na hlavě měla zlatou korunku, ale ta jí stále jen překážela. Tak chyba byla v tom, že princezna byla skutečná princezna, ale nerada nosila to, co princezny nosívají. A tam, kde je chyba, najde se i druhá. Druhá chyba byla, že opravdická princezna bydlela v opravdickém zlatém zámku a ten se jí vůbec nelíbil. „Je tu zima jako v nebi“, říkala princezna každé ráno a zacvakala zoubky. „Chci bydlet v malé teplé chaloupce“. Nikdo si jejích řečí nevšímal, vždyť to byla jen taková malá princezna. Nu a tam, kde jsou dvě chyby, najde se i třetí. Třetí a největší chyba, že opravdická princezna byla jedinou dcerou všemocného krále.
„Ach, já nešťastná!“ Vzdychala ráno i večer. „Proč jsem se jen dostala do takové špatné pohádky, že jsem jediná dcera královská? Proč jsem se nedostala do pohádky o králi, který měl sedm dcer nebo aspoň tři nebo dvě! Měla bych sestřičku, hrály bychom se s panenkami a nebyla by to takováto strašná otrava!“ Princeznina vzdychání si nikdo nevšímal. Proč by si všímal? Každá pořádná princezna musí přece čekat, až doroste, potom ji unese nějaký drak a pak ji zachrání nějaký princ.
Jednou večer si však princezna řekla: „Dobře! Nechcete mi dát kamarády, ani žádnou sestřičku, tak si pomohu sama!“ Vzala pastelky a na stěnu u své postýlky nakreslila malou panenku. Udělala jí modrá očka, červená ústa, hnědé copánky a šaty takové obyčejné: sukni a puntíkovanou halenku. Potom si princezna lehla do zlaté postýlky a začala si s panenkou povídat: „Víš co, panenko? Já jsem strašně opuštěná princeznička. Ale teď už nebudu opuštěná, protože ty jsi moje sestřička Eleonora. Budeme si spolu hrát a povídat, potom půjdeme na dvůr a potom...“ Ale co to? Princeznička hledí, hledí a zdá se jí, že se panenka na stěně opravdu usmívá. Princezna si protřela oči, podívala se ještě jednou, a co nevidí – panenka se protahuje a pevněji si zaplétá copánek, který měla trochu nepořádně nakreslený. „No tohle!“ řekla princezna. „Zdá se, že jsi opravdu opravdová!“
Panenka se na stěně zasmála, udělala hup! - a skočila princezně rovnou na polštář. „Samozřejmě, že jsem opravdová!“ zasmála se panenka ještě jednou. „I ty jsi opravdová, tak si budeme doopravdy hrát. Vždy večer k tobě přijdu a ve dne budu sedět na té škaredé stěně, aby nikdo nepoznal, že máš sestřičku.“
Tak to šlo měsíc, dva, až tu jednoho dne řekla královna: „Moje královská dcero, přestěhuješ se na pár dní do druhého pokoje, protože náš zámek je třeba vymalovat. Stěny už jsou začouzené od plamenů svíček a tvém pokoji jsem dokonce zahlédla nějaké čmáranice.“ „Ne!“ zakřičela princezna. „Nechci, aby se moje stěny malovaly, nebo mi zamalujete Eleonoru a já budu zase sama!“ „To jsou hlouposti!“ řekl král. „Nemáš žádnou Eleonoru, jen počmárané stěny! Bude se malovat a basta! To je moje poslední královské slovo.“
Princezna plakala, prosila – nic nepomohlo. A tak hned druhý den pokoj vymalovali, zůstaly jen čisté, holé stěny, zmizela Eleonora a princezna si nemohla nakreslit novou, neboť jí vzali všechny pastelky i vodové barvičky, aby nepočmárala ty čisté zlaté stěny.
Princezna plakala, plakala, potom přestala plakat – a onemocněla.
„Je třeba zavolat lékaře!“ pravil král a zavolal královského lékaře. Doktor Medikamentus prohlédl princeznu a řekl:
„Vaše královská výsosti! Princezna nemá ani chřipku, ani zápal plic, ani žádné slepé střevo. Ale má vysokou horečku následkem nedostatku kamarádů. Když ji nemůžete zaopatřit ani jednu sestru, pošlete ji dolů, pod královský zámek. Je tam hodně bytostí zvaných děvčata a chlapci a je víc jak pravděpodobné, že tam princezna vyzdraví.“ Královna spráskla ruce: „Ale to je vyloučeno! Vždyť ona má stříbrné šaty, motýlí střevíčky a zlatou korunku!“ Doktor Medikamentus se poškrabal na učené hlavě a řekl: „V příručce praktického odívání jsem se dočetl, že bytosti zvané děti si mají natáhnout kecky nebo sandály a na hlavu položit pokrývku, zvanou baretka. Vaše královská milost má dost peněz a může tyto maličkosti pro princeznu nakoupit v obchodním domě.“ Tu přerušil doktora Medikamentuse sám král: „To je nemožné“, řekl a důstojně si odkašlal „kcha, kcha“. „I když bychom princeznu, čili mou dceru, takto vědecky oblékli, zašpiní se a její alabastrové ručičky budou nacimprcampr doškrabané. Nepovoluji.“ Doktor Medikamentus hluboko sklonil učenou hlavu: „Nejjasnější králi! Je pravda, že bytosti, zvané děti, se při své činnosti, zvané hra na slepou bábu nebo honěnou nebo schovávanou zašpiní od hlavy po paty. Ale v královské drogerii jsem viděl asi padesát kilo nejvoňavějších mýdel i různé šampóny a pěnivé přísady. Po návratu domů možno mamočit celou princezničku do zlaté vany, vydrhnout ji stříbrným kartáčem a vysušit pavučinovou osuškou. Jak neposlechnete moji radu, neručím za princeznino zdraví. Domluvil jsem.“
A tak hned druhý den capkala princeznička dolů z toho strmého vrchu.
Přišla na první dvůr, uviděla hromadu dětí, které si hrály a příšerně vřískaly. A mezi dětmi okamžitě zahlédla děvčátko v puntíkované halence. Mělo modré oči a hnědé copánky.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se princezna. „Elenka“, odpovědělo okaté děvčátko. „Můžeme si spolu hrát.“ „Dobře“, odpověděla princezna. „Budeme si spolu hrát. Ty budeš moje sestřička a já si tě už nikdy nenechám zamalovat. Radši se budu každý večer koupat ve zlaté vaně.“ Od té doby už princezna běhá zdravá, jen je trochu méně bílá. Ale copak na tom záleží? Vždyť kdo by vydržel bez kamarádů, no ne, kamarádi moji?
