y
Šípková Růženka
Na Růžovém zámku je dnes velká radost: Královským manželům se narodila dceruška! A hned se chystaly slavné křtiny. Písař předložil panu králi dlouhý seznam pozvaných hostí – nechyběly ani dvě dobré víly – sudičky.
Jen třetí sudičku, zlou vílu - Vosu nepozvali – a ta si umínila, že se krutě pomstí.
Nadešel slavný den křtin. Dívenka dostala jméno Růženka. Hosté odevzdali dary novorozeňátku a naslouchají slovům sudiček: První z nich věští malé princezně, že bude svěží jako jarní den a krásná jako růžička. Druhá sudička praví, že bude Růženka dobrá jako chléb a že ji bude mít každý rád.
Tu však – nastojte – vlétla do zámecké síně zlá víla - Vosa a pronesla strašnou věštbu: Jen do osmnácti jar že bude rozkvétat Růženka, potom se píchne do prstu a zemře!
Zděšení se zmocnilo všech … Tu však přistoupily ke kolébce opět dobré sudičky, aby zmírnily strašnou věštbu: „Princezna Růženka nezemře. Usne jen a láska ji probudí zas k životu!“
Splnila se předpověď dobrých vil. Růženka vyrůstala do krásy a dobroty a každý ji měl rád. Pan král s paní královnou dali odstranit ze zámku a jeho okolí všechno, o co by se jejich dceruška mohla poranit, a hlídali ji jako oko v hlavě. Jednou však přece Růženka na chvíli osaměla. A jak se tak toulala zámeckou zahradou, došla až k staré kulaté věži. Ještě nikdy tu nebyla.
A tak vystoupila zvědavě po točitých schodech až docela nahoru do malé kulaté komůrky. Neznámá stařenka tu předla na kolovrátku...
Ještě nikdy neviděla Růženka kolovrátek, tuze ji zajímal, a tak když ji stařenka vybídla, aby sama zkusila, jakou kolovrátek umí bzučet písničku, s radostí poslechla.
Přede, přede Růženka, když tu – ouvej běda – píchla se o vřeteno do prstu! Stařena – byla to zlá víla – Vosa – se zaradovala: Její strašná věštba se naplnila.
Plačíc bolestí klopýtala Růženka z věže do zahrady. Zvláštní ospalost jí klížila víčka … Klesla do trávy a usnula. A s ní upadl do hlubokého spánku i celý zámek...
Brzy všecek zarostl šípkovými růžemi a dlouhá, dlouhá léta dřímal v zakletí...
Daleko odtud ve Slunečném království žil pan král s královnou a s jediným synem - kralevicem. Král už byl velmi starý – i přál si, aby se už jeho syn oženil a ujal se vlády.
Mnoho princezen zeširoka daleka mu namlouvali, ale milý princ toužil jen po Šípkové Růžence, o níž mu vyprávěla pověst stará chůva.
A tak uprosil nakonec tatínka a maminku, aby se směl vydat do světa hledat spící krásku. Dlouhá a svízelná byla jeho pouť... Kdykoli nevěděl princ kudy kam, kde se vzala tu se vzala objevila se neznámá stařena a ukázala mu cestu.
Tak došel princ jednoho dne až k Růžovému zámku, zarostlému šípkovými růžemi. Nikde kolem ani hlásku, nikde známky života... Obtížně si klestil mečem cestu trnitým růžovým houštím.
A tu náhle vidí na lavičce spící Růženku. Stanul jako očarován její krásou … Neodolal milý princ – a políbil dívenku.
A v tu chvíli – divoucí div – Růženka procitla. To láska ji vysvobodila ze zakletí a probudila opět k životu. A s ní procitnul i celičký Růžový zámek.
A brzy byla slavná svatba – že jste tam, děti, nebyly! - princ si bral Růženku za ženu. Ani dvě dobré víly – sudičky na té slávě nechyběly. A zlá víla – Vosa – pukla zlostí!!!
Konec.
