Doma Kaje hledali. Nikdo nevěděl, kam se poděl. Říkali, že se asi utopil, když zajel se sáňkami do řeky, která tekla okolo města. Gerda plakala a naříkala, ale Kaj nikde, pláč nebyl nic platný.
Na jaře si Gerda obula červené střevíčky a šla k řece. „Dám ti své krásné střevíčky,“ řekla řece, „jestliže mi vrátíš Kaje.“ Řeka šuměla, jako by odpovídala. Gerda vstoupila do lodičky, která byla uvázaná v rákosí a hodila střevíčky do proudu.
Loďka se odrazila od břehu a plula stále rychleji. Gerda se napřed bála, potom se těšila, že ji řeka zanese ke Kajovi. Na březích viděla Gerda květiny a stromy, na loukách krávy. Jen člověka nikde nebylo, ať pohlédla kamkoli.
Připlula k veliké třešňové zahradě, v níž stál domek s červenými a modrými okénky. Z domku vyšla stařenka. Byla to dobrá čarodějnice. Na hlavě měla široký klobouk, pomalovaný květinami. Stařenka přitáhla loďku berličkou ke břehu a Gerda vyskočila na zem.
Pověděla kdo je a koho hledá. Stařenka řekla: „Jistě Kaje najdeš, jen nebuď smutná.“ Zavedla Gerdu do chaloupky, dala jí třešně a pročesávala jí vlasy zlatým hřebenem. Česala a česala, a Gerda na Kaje zapomínala.
Potom vyšla stařenka do zahrady a zvedla svou berličku nad růžové keře; hned zapadly do černé země. Chtěla, aby Gerda u ní zůstala, ale bála se, že by jí růže připomínaly domov a Kaje, proto je odstranila.
Gerda spávala v červených hedvábných poduškách, protkaných fialkami. Ve dne si hrávala na zahradě. Stále se jí zdálo, že jedna květina chybí, nevěděla však, která. Jednou se zadívala na stařenin klobouk, omalovaný květinami. Byla mezi nimi i růže. A Gerda bosa vyběhla do širého světa.
Když už nemohla utíkat, usedla na kámen. Blízko ní poskakovala vrána. Vypravovala Gerdě o chytrém chlapci, který dostal za ženu princeznu. „To byl Kaj!“ zvolala Gerda a prosila vránu, aby ji zavedla do zámku.
Protože Gerda byla bosa, vedla ji vrána do zámku zadními dvířky. Krásnými sály došly do ložnice, kde na tlusté zlaté tyči visely dvě postele podobné liliím. Gerda nedočkavě nahlédla do té, v níž spal princ – ale nebyl to Kaj.
Druhý den princ s princeznou dali Gerdě šaty, střevíce a kočárek z ryzího zlata. Gerda jela dál. V tmavém lese zářil kočárek jako plamen. Uviděli ho loupežníci a chtěli Gerdu zabít.
Avšak loupežnické děvčátko řeklo, že si chce s Gerdou hrát. Odjely tedy do loupežnického zámku, který byl od střechy k základům prasklý. Gerda spala s loupežnickým děvčátkem v koutě u holubů a u bílého soba.
Tomuto sobu loupežnické děvčátko poručilo, aby zanesl Gerdu do Laponska, kde Sněhová královna mívá letní stan. Sob letěl přes hory a doly, přes řeky a bařiny k chatrči staré Laponky. Zatím co odpočívali, Laponka na sušenou rybu napsala několik slov pro svou přítelkyni Finku.
Na obloze hořela překrásná severní záře a sob ubíhal. Finka přečetla vzkaz, dala vařit rybu a řekla: „Kaj je opravdu u Sněhové královny. Zanes Gerdu do její zahrady,“ přikázala sobovi. „Posaď ji do křoví za červenými jahodami, a pak se vrať!“
Dali se na cestu, Gerda však nechala u Finky střevíčky a rukavice, a byla jí zima. Z jejího dechu se tvořili andílci, hladili jí ruce a nohy, takže ji nezáblo. Pospíchala k zámku. Měl stěny z poletujícího sněhu a dveře z řezaného větru.
Sněhová královna nebyla doma. Odletěla do teplých krajin, aby tam posněžila aspoň vrcholky hor. Gerda šla – a tu v předlouhém a prázdném ledovém sále uviděla Kaje.
Zavěsila se mu okolo krku, plakala a volala ho: „Kaji, můj milý Kaji! Tak jsem tě přece našla!“ Její horké slzy padly Kajovi na prsa, pronikly až k srdci a pomohly mu rozpomenout se na všechno, co kdysi bylo. Oba se radostí smáli i plakali.
Vzali se za ruce a vyšli ze zámku. Větry se utišily a slunce zaplápolalo. U křoví za červenými jahodami je čekal sob se sobicí a odnesli je až k Fince, od ní k Laponce. Na hranicích země se s Kajem a Gerdou rozloučili a vrátili se.
Kaj s Gerdou šli nyní pěšky. V lese potkali loupežnickou dívku. Jela do světa na krásném koni, který kdysi táhl Gerdin zlatý kočárek. Loupežnická dívka jiím slíbila, že se někdy podívá za nimi do města.
Bylo jaro, všechno kvetlo, zvony zvonily a oni se blížili k domovu. Stoupali po schodech do světnice. Všechno v ní stálo na svém místě. Když procházeli dveřmi, všimli si, že se stali dospělými lidmi.
Na římse kvetly růže a sahaly do otevřených oken. Gerda s Kájem si sedli na své stoličky pod růžemi a drželi se za ruce. Bylo jim dobře jako nikdy předtím. Našli domov a našli sebe.
y
