Bylo krásně, slunko hřálo, Kulihráškem všecko hrálo. Vyběh z lesa, polem dal se, k rybníčku až zatoulal se. V rákosí čáp žabky hledá, zobák brousí, nohy zvedá, Kulihrášek, jen ho zočí, posměšně se po něm točí: „Pane Čápe, máte radost, že vám nos tak dlouhý narost?“ Přes rybník sem várna letí: „To jsou teďka pěkné děti!“ Kulihrášek pokukuje, nosánek si natahuje, nožku zvedá, pusou klapá, hraje si na pana Čápa.
Od vody stráň vzhůru běží, tráva ni ní roste svěří, kůzlata i koza stará pasou se tam brzy z jara, s nimi velké, bílé husy. Anka s Mařkou hlídat musí. Kulihrášek kůzle lechtá, píchá, strká, jen se chechtá. Kůzlátko už dost má toho. „Tohleto je trochu mnoho! Nechám já se, kluku, strkat? Podívej, jak umím trkat!“ Kulihrášek vzduchem letí... Co myslíte, milé děti, není-li pak pro zasmání takovéhle cestování?
Do zelené travičky na pastvu jdou kravičky. Naše Stračka s naší Hnědou, telátko si s sebou vedou. Kulihrášek potichoučku objevil se na paloučku, tiše proklouz mezi nimi: Pane, s těmi nejsou šprýmy!“ Než se dál na cestu vzdá, s telátkem si popovídá. Rozkládá a hlavou kývá, tele mlčí, jen se dívá... Kulihráška chytí zlost: „Ale teď mám toho dost! Člověk tady pusou mele pro takové hloupé tele!“
Za ohradou na pláni koníček se prohání. Hříbátko s ním roztomilé, malé, hezké, celé bílé. Kulihrášek v duchu jásá: „Svezu se - to bude krása? - na hříbátku, kdo mi brání? Rohy nemá na trkání!“ Koníčka se za krk chytí - hop! - a už se dolů řítí. Prasátko si třese břichem: „Lidičky, já puknu smíchem!“ Kulihrášek sedí stranou, čepičku má rozvázanou, omakává celé tělo! „Achich, to se špatně jelo!“
Časně z rána za svítání přišli na dvůr ke snídani krocan s krůtou, holoubkové, vrabčáci i králíčkové. Kulihrášek pusu špulí, řechtá se a oči kulí, za ouškem se poškrabuje: „Kdo se to tam nafukuje?“ Holub Bublák, to je mela, z volátka si balon dělá - snad vyletí nad oblaky: „Že to nedovedu taky?“ Už se nadul, lítat zkusí, kdo ho vidí, smát se musí: to to bouchne, to to mlaskne, až ten Kulihrášek praskne!
Sotva slunko vyskočilo, za stodolou živo bylo. Kohoutek už s kvočnou vstali, na kuřátka zavolali: „Kykyrikí, vstaňte děti, snídani si najdem v smetí.“ „Pí-pi, pí-pi, však my jdeme, hlad už máme, papat chceme!“ Kulihrášek taky lítne, najednou ho něco chytne: kachna za ním „Kvak kvak kvak, nepospíchej, chlapče tak!“ Kulihrášek upaluje, na kalhotky pokukuje: „Kriste pane, ta mi dala, na dranc mně je roztrhala.“
Ti-ky, ta-ky, budík tiká, vedle voní hrnec mlíka. Cupy, dupy, myška čilá na kredenc si vyskočila. Kanárek se směje na ni: „Přeji dobré pochutnání!“ Řek, a strachem v kout se krčí, něco před ním zlostně vrčí. Mourek už se k skoku chystá - Co to? Vždyť nemůže s místa!? Kulihrášek bez vší bázně za ocas ho popad rázně. Spadl kocour, už je v prachu: však mu skřítek nahnal strachu! Všichni se pak tomu smáli, až se smíchy ohýbali.
Končí léto, jeseň blízká, Kulihráškovi se stýská... Maminka co asi dělá? Dávno už ho neviděla. Chodil, hledal, všecko prošel, až do lesa cestu našel, zapískal si na zajíčky. Přišly také veveřičky, sesedli se všichni v hloučku v prostřed lesa na paloučku. tiše byli, poslouchali, co vyprávěl skřítek malý: kudy chodil v horkém létě, o zvířátkách venku v světě, nakonec pak dodal k tomu: „Tak a teď se vrátím domů!“
Veveřičkám poklonil se, se zajíčky rozloučil se, po louce dál běží zase, ovčák ovečky tam pase, věrný Oříšek je hlídá. Už ho vidí - je to bída! Do běhu se oba dali, utíkali, utíkali, až doběhli na kraj lesa, Kulihrášek v duchu plesá? „Ať si štěká, zlostné zvíře!“ Šup! a už je ve své díře. V srdíčku mu radost zvučí, mamince spad do náručí. Oba dva se radovali, celý týden hodovali.
y
