Právě spatřil kominíka: Nechtěl byste pomocníka? volá, a než tlesk bys dlaní, již se nad komínem sklání... Jaká hrozná, tmavá díra! Nadarmo se skřítek vzpírá, sotvaže se trochu nahne, mocně ho to dolu táhne, střemhlav letí do komína! —
Lenka, chudák, ruce spíná, a když skřítek v mračnu sazí pecí do světničky vrazí, věru, že jí duše slábla — myslela, že vidí dábla! Skřítek pádí odtud sklesle: „Je to těžké na řemesle!“ Ale jeho první dílo přece jen se vydařilo! Od té doby divné věci s Lenčinou se dějí pecí: Cokoli jen do ní schová, upeče se do zlatova, a — jak nadšeně si chválí pranic se tam nepřipálí!
Hleďte, u pekaře ráno — to je dobrot narovnáno! Kulihrášek tiše mručí: „Nějak mi to v bříšku kručí, také pohublé mám tváře, což abych šel na pekaře? „ — Rozhodnuto; tak se mžikem pekařským stal učedníkem.
Právě slyší pana mistra: „Dokaž, hlava že jsi bystrá, než se vrátím, na tom vále těsto vypracuj k mé chvále! Zde máš mouku,cukr, droždí... „ Skřítek chviličku se hmoždí, potom náhle zjasní líce: „Dám tam toho droždí více!
Vždyť je o něm přece známo, že vše vypracuje samo! „ - Chvilka za chviličkou plyne, zatím těsto kyne, kyne, s válu na stůl, na lavici... Nevzbudil se skřítek spící, teprv když jej ruka čilá ze dveří ven vyhodila,
stojí, smuten z toho všeho: „Co jsem vlastně proved zlého?“ A pan mistr? Pozdě pyká, pryč že vyhnal učedníka! Pro koláče z jeho těsta přišli nejen lidé z města, ale z dalekého kraje! Chutnaly prý jako z ráje...
„Jste pan Nitka, chvalně známy krejčí pro pány a dámy? „ volal skřítek vprostřed síně — „Chci se učit krejčovině! „ Smáli se mu všichni z dílny... Kulihrášek je však pilný, takže nikdy žádné výtky nezaslech od mistra Nitky, až pak jednou... Přišla látka, tmavomodrá, krásná, hladká. Mistr praví: „Chlapče zlatý, rozstříhej ji na kabáty! „ Kulihrášek stříhá, stříhá, úsměv se mu tváří míhá, v myšlenkách je doma zpátky... A tak celý balík látky
rozstříhal vám na kousíčky, jak pro bratry — trpaslíčky! Co s tím? „ spíná ruce Nitka. Za chvilku však vidí skřítka, kterak v tváři jen jen hoří, z kousků látky čapky tvoří, kloboučků též různé druhy, jeden hezčí nežli druhý!
Teď začalo teprv kvésti krejčovskému mistru štěstí! Pro klobouky, pro čepice chodí lidí stále více, že až musí strážník silný chránit přístup v jeho dílny! A jak Kulihrášek má se? Ten vandruje dále zase...
Ach, to skřítek zažil křiku, než byl přijat u zedníků! „Neuneseš ani cihly!“ smáli se mu. — Když se zdvihli po práci pak dohromady, řekli: „Zatím hlídej tady!“ Kulihrášek sám tu sedí, když v tom prší, jen se cedí..,
Co teď? Je to smůla trapná! Náhle na hromadě vápna kouře sloupečky se tvoří — Ve skřítkovi hrklo: „Hoří!“ Rychle kbelík s vodou zvedá, hasí, ale — třikrát běda! — Z vápna stále víc se kouří! „Pomóóóc! Hoří!“ skřítek bouří,
pádí odtud jako vzteklý… Co byste však tomu řekli, že když lidé přispěchali, aby „hlídači“ se smáli, proč je jako blázen žene „hasit“ vápno nehašené, (o němž ví i dítě malé, pod vodou že kouří stále)
našli vskutku oheň pláti? Nyní přestali se smáti! Požár uhasili v mžiku, děkovali trpaslíku, na rukou jej nesli v davu... Ten měl, pane, dneska slávu! Vidíte ho, jak se sklání pyšný na vyznamenání?
V dílnu k mistru řezbářovi učedník dnes vstoupil nový. Dostal pilník, nůž i dláto, a již za chviličku nato vyvstává mu pod rukama podoba tak dobře známá!... Mistr mlčí, barví sošku, ale usmívá se trošku,
kývá hlavou v čapce rudé: „Z toho chlapce něco bude!“ Skřítečkovi volnost dává, na nic se ho nevyptává. A tak zůstal u řezbáře. Všude vnesl plno záře, s mistrem paní řezbářová jej jak vlastní dítě chová,
tak mu oba zvykli brzy! Ale on? — Už ho to mrzí, chce zas odtud, u všech všudy! Tajně vyřezal si chůdy, a též podle plánu svého „Kulihráška“ dřevěného, přesně od hlavy i paty! Čapku ušil mu a šaty,
dal ho pěkně do postýlky — Potom užil noční chvilky, ve spánku když všichni leží, popaď chůdy, světem běží... Ráno u řezbářů paní s pláčem nad soškou se sklání, slzí proud jí oči kalí: „Zdřevěněl nám, chudák malý!“ -
Kulihrášek na své cestě bloudil v lesích. Pobyl v městě, teď však od rána už vzdychá, asi svědomí ho píchá! K toulání chuť náhle ztrácí. „Navrátím se raděj k práci!“ dobrý úmysl v něm klíči, uvaluje o holiči. Vstoupil, šéf jej přijal vlídně, práci přidělil mu klidně, a tak brzy doma je tu. Však se má též čile k světu! Poslouží vždy komukoli, dobře stříhá, dobře holí. Dnes pán přišel holohlavý střihal chce! –
Šéf vážně praví: „Pozor! Úkol není pracný, každý vlas tu je však vzácný!“ Stříhá skřítek hbitou dlaní, myslí při lom bez ustání, jak by pán byl šťasten asi, kdyby měl zas husté vlasy!
A tu - u konce byl právě — pánovi po celé hlavě na skřítkovo přání prosté tmavý vlas jak houští roste, hustý, bujný, dlouhý tuze... Kulihrášek prchá v hrůze, takže nezaslechl ani pánův dík a radování, ani stesk, jenž šéfa hlodá: „Škoda toho chlapce, škoda!“
Na útěku od holiče skřítek zahlédl dvě tyče, které nesly nápis krátký: ZAHRADNICTVÍ nade vrátky. Vstoupil do krásného sadu, který byl pln vůně, chladu... Kapky rosy v květech stály, ptáci hlasně štěbetali, až si řekl v rozechvění: „Nad přírodu přece není! A já“ — pomyslil si s díkem — „vyučím se zahradníkem!“
Brzy skřítek mohl skorem zahradníkům všem být vzorem: před východem slunce vstává, zalévá a okopává, na záhonech pilně pleje, až se pot mu s čela pleje! Právě trochu odpočívá... „Ustup!“ zahradník v tom kývá, a již točí vodovodem. Z hadice proud vystřík spodem, mrštil vzhůru Kulihráškem jako míčkem, jako hráškem!
Než moh poznat, co se děje, letěl za plot, na zloděje, který se tam chystal v stínu přelézt a krást zeleninu. Upaloval jak se sluší! Skřítek v trávě šaty suší, svěřuje se kopretinám: „Půjdu zase někam jinam!“
Ono se vám řekne lehce: „Ted se uč u mistra ševce!“ Víte však, co někdy boty dají ševci za trampoty? Pohleďte sem na obrázek! Objasní vám bez otázek, jak těch obrovských bol řada na skřítečka zrovna padá, když poslouchá smyslí tesknou: „Ať se všechny krásně lesknou! Ještě dneska odvedu je!“ — Kulihrášek kartáčuje, až mu ruka zdřevěněla... Konečně je hotov zcela! A v tom okamžiku právě vyvstal nápad v chytré hlavě — Jako myška, zlehka, tiše, vklouzl do bezpečné skrýše, v blahém snění přimkl řasy: „Kde se opět octnu asi?“
Když pak mistr boty nese, v jedné z nich se skřítek třese, v smíchu šeptá neustále: „Stěhujem se o dům dále!“
Šplouchá vlnka, teče řeka, v jejím proudu vor se smeká, z rodných lesů statné kmeny do světa jsou odváženy. Hrstka silných, statných lidí kormidluje, vory řídí, jejich smích se s písní mísí — v nových botách libují si. Jeden z vorařů těch zrovna na obchůzce houžve rovná, když tu dřevění mu tělo, v hrůze křížem žehná čelo — Malý, drobný, svěžích líček, stojí před ním trpaslíček, usmívá se, zrak mu plane: „Vezmete mne s sebou, pane?“
Když se plavci v krátké chvíli s Kulihráškem seznámili, ten jej chová, onen hladí, všichni hned jej mají rádi. Vždyť nikoho nezarmoutí! Vypravuje o své pouti, dobrodružství líčí nová, když tu náhle — vprostřed slova -
ustal, zrakem plným něhy hledí na lesnaté břehy, vzpíná náruč k hradbě stromů: „Dovezli jste mne až domů!“ Než se mohli vzpamatovat, vidí skřítka k lesu plovat, slyší jasný hlásek zdravý: „Šťastnou cestu! Buďte zdrávi!“…
Kulihrášek bez nehody doplaval a vylez z vody; rychle mokré šaty svléká, po okolí zrakem těká, duše žasne rozechvělá — jak by vcházel do kostela! Jaký klid! A když se stmívá, jaká vůně opojivá!
Ulehl a v svěží trávě usnul brzy tvrdě, zdravě.- - Ještě spí, když východ bledne, spal by jistě do poledne, kdyby — pohleďte jen blíže! — Kdo ho muchlá, tahá, líže, kňučí, že je „pán“ tak líný?! lnu, Pajda! — Kdopak jiný?
Konečně se skřítek vzbouzí… Nejdřív pochopit se vzpouzí,myšlenek pak srovná řady, vzkřikne: „Pajdo! Ty jsi tady?“ Pajda znovu pána vítá, jako potřeštěný lítá, střevíčky i šaty shání, překáží mu v oblékání,
štěká, rejdí bez únavy – „Ach, to bude dneska slávy!“ Konečně jdou domů spolu…
Pajda vklouzl první dolů, ale skřítek mezi vrátky ohlédl se na nás zpátky: „Jsem tu šťasten v rodném lese, ale ještě shledáme se!“ - - -
y
