Písečná poušť pustá, žhavá, na východě slunko vstává, vzbudilo je ze spaní táhlé, temné zařvání. Lev a lvice, jeho paní, vyšli na lov za svítání. Hladově král pouště zívá, ježí se mu temná hříva. „Maminko, co s ulovila?“ „Všechna zvířata se skryla! Věru, smutná z toho jsem - co těm dětem přinesem?“ Bác! Tam něco spadlo na zem! Oči zajiskří jim rázem, skok - a pružná, zlatá těla vzduchem jenom zasvištěla. Chudák, Kulihrášek malý, sedí v písku: jé, ten pálí! Dravci mručí, radost mají: „To si děti pochutnají!“ Ale skřítek už měl dost: „Věru, pěkná společnost!“ Vyskočil a upaloval, až ho písek před lvy schoval.
Daleko za pouští kdes roste velký, hustý les. Stěží můžeš věřit zraku, co tam květů, zvířat, ptáků, leží v cizím, horkém kraji - les ten džungle nazývají. Až sem Kulihrášek běžel, náhle klopýt a už ležel. Kouká - nad hlavou mu právě velké listy rostou v trávě. „Vyspím se, než slunko zajde, tady mě lev sotva najde!“ Najednou se zarazil: někdo zařval! Kdo to byl? Až mu hrůzou stydne krev: „Není tohle zase lev?“ Byl to tygr. Ze své skrýše vyšel na lov, běžel tiše, žlutý, černě pruhován, nejmocnější v džungli pán! Každý tvor se strachem třese: „Tygr loví! - Ukryjte se!“ Skřítek jenom kulí očka: „Tohleto je pěkná kočka!“
Tam kde moře začíná, byla krásná mýtina. Kolem staré stromy stály, liany s nich vzduchem vlály a těch květů, děti milé - modré, žluté, rudé, bílé! Opičky tu domov měly: celičký den dováděly, honili se, praly spolu, jenom Zrzek kouká dolů: „Kluci, nechte pranice, přišla nová opice!“ Hop, hop - naráz dole byly, Kulihráška obklopily, chechtaly se ze všech sil, až se skřítek dopálil. „Myslíte, vy opičáci, že vám budu pro legraci? Nejsem přece žádný šašek, ale skřítek Kulihrášek!“ Opičky se rozesmály, hned ho dále k sobě zvaly, za chvilku les celý slyšel: „Skřítek Kulihrášek přišel!“
„Jak ty opičky si hrají!“ Kulihrášek byl jak v ráji. Černý šimpanz Kaňourek po stromech ho s sebou vlek, Zrzek, orangutan čilý, nebyl bez nich ani chvíli. Vidíte je? Už jsou tu pěkně zticha v úkrytu. Do rákosí slunce pálí - - - najednou se voda kalí, krokodil se na břeh drápe, protáhne se - a už chrápe. Kulíčkové - jen si leh - hopkují mu po zádech. Co to? Strom se chvěje celý, těžké kroky zaduněly, slon sem k vodě vyběh směle - náhle zvětřil nepřítele. Stojí, chobotem si kývá, po očku se na zem dívá. Kaňourek se honem klidí: „Tohle bude rvačka, lidi!“ Všichni s větve seskákali, horempádem utíkali.
Halo, děti, to je jízda - vzduch až kolem uší hvízdá! Kulihrášek s opičkami uhánějí houštinami. Plno veselého smíchu rozléhá se v lesním tichu. Kdo si může vyjeti na takovém zvířeti? Z nosu roh mu vyráží, všecko cestou poráží: kůže silná jako štít, nemůže nic
ucítit. Nosorožec jmenuje se - doupě u řeky má v lese. Tam si na něj počíhali, na záda mu naskákali a teď jedou. - „Kampak as nosorožec složí nás?“ Jen to dořek Kaňourek, se zad zvířeti se smek, hlavou dolů v bahno spad... Plameňák se musí smát, Zrzek smíchem kůži ježí: „Jakpak se ti to tam leží?“
Veselá to jízda byla, ale dobře neskončila. Kaňourkovi na pomoc spěchali, než bude noc. Nenašli ho. - Snad se vrátil? Stmívalo se, den se krátil, ve tmě v lese za chvíli Kulihráška ztratili. Volal, co pláče se dal, pak si leh a v mžiku spal. Ráno vstává s úžasem: „Co se stalo? - Kde to jsem?“ Cupy, dupy, skoky zněly - skřítek zůstal zkoprnělý: žirafy tu před ním stály, rovnou s větve hodovaly. Štíhle nohy, krátká těla, krček - jak věž u kostela! Kulihrášek oněměl - prohýbal se, nakláněl, na špičky stoup, hlavu zvedl, na žirafu nedohlédl. Povzdychl si: „Lidé dobří, pak že nejsou v světě obři!“
V malém háji pod palmami vítají se staří známí. Velbloud jde po zvyku starém na besedu s dromedárem. „To je doba, brachu milý, co jsme naposled tu byli, jenom pojďte pěkně dále! Co jste v světě dělal stále?“ „Raděj“ neptejte se ani! Víte, co je cestování? Nosit lidi, náklad, stany - jsem vám všecek polámaný!“ Velbloud vážně odpovídá: „Rád vám věřím, je to bída. Já zas dostal dneska holí, až mne oba hrby bolí! Zato zítra časně z rána na oasu vezu pána: tak mám aspoň útěchu: tam je datlí, ořechů!“ - - Skřítek tichounce sem přišel, napjal uši, všechno slyšel. Dostal chuť a smál se zchytra: „To já půjdu s vámi zítra!“
V poušti, moře na pokraji, závody se pořádají. Vlnky zvědavě si šumí: „Kdopak nejlíp běžet umí?“ Ze všech první tady byl Kulihrášek - všudybyl. Také pštros se k běhu hlásí, krásná péra natřásá si, okukuje nezbedu: „Počkej, co ti provedu!“ - Jen se podívejte, děti, jak ten Kulihrášek letí! Ale pštros ho dohání to je mistr v běhání! Už ho chytil, už ho svírá, rup! No tohle bude díra! Ať se skřítek jak chce kroutí, nemůže se vytrhnouti: už mu slzy v očkách stály: „Pomoz, dobrý skřítku králi!“ Ještě prosba nedozněla, na poušť bouře přiletěla, vytrhla ho ze zobáku, unáší ho v černém mraku.
Letí skřítek pod hvězdami, nad městy i vesničkami. Hvězdičky jsou strachem němy. Kdo to padá dolů k zemi? Jedna ručkou třepetá: „To snad bude kometa!“ Níž a níž ho vítr nese - - - „Jejej, vždyť jsem v našem lese! Kéž bych mohl domů jíti, maminečku potěšiti, bože ta by byla ráda!“ - - - Zavřel očka, padá, padá hloub a hlouběj, zas a zas - Kdo to mluvil? - Slyší hlas, tolik známého v tom zvuku! „I ty milionský kluku, těš se na tu výplatu! Kde teď mám vzít záplatu?“ - - -
Probudil se ve chvilce: ležel ve své postýlce! Vyskočil a k mamce chvátá: „Maminečko moje zlatá, každá díra spravit dá se, jenom když jsem doma zase!“
y
