Pajdo, Pajdo, pojď sem hned! Někdo pocukroval svět!“ Pajda přiběh, vrčí zlostí: „Co to říkáš za hlouposti? Vždyť to napad čerstvý sníh! Koukej, lidé na saních, a tam lyžař - druhý, třetí jako vítr dolů letí!“
Kulihrášek však je zticha. Tiskne pejska, sotva dýchá, šeptá: „Jeden jede k nám rychle, Pajdo, nápad mám, nasedneme! Věc je jistá, že tam bude dosti místa!“ Pajda broukl: „Věru, není tahle rada k zahození!“
Jak si řekli, udělali: na lyže se vydrápali, a už jezdí - jako páni - od rána a do stmívání. Večer lyžař kroutí hlavou, zkoumá levou, zkoumá pravou, vleče nohy už jen stěží - „Vždyť mi jindy samy běží!“
Oba darebové malí potichu mu „s bohem dali, a že už se kolem šeří, vzpomněli si na večeři. Ale ještě v ztichlém kraji povídají, vykládají cestou domů, pod hvězdami: „Zítra lyžaříme sami!“
Dalo trpaslíčkům sháňky, než si Pajda vybral sáňky! Celý sklad mu sotva stačí: ty jsou velké, ty ho tlačí. - To zas Kulihrášek, vskutku, připraven byl za minutku, připjal lyže na botičky, sebral hole, rukavičky,
s Pajdálkem pak oba vzhůru vyjeli na první turu Bílá zem se v slunci koupá... malý lyžař statně stoupá, tvářičky má uzardělé, usmívá se na přítele: „Pajdo, nežli řekneš „švec“ - sjedem dolů pod kopec!“
Už do letí, už to sviští, Pajda knučí, štěká, piští, marně prosí Kulihráška: „Pusť mne, pusť mne! Bude srážka!“ Ryc! - V té chvíli prudká síla Pajdu vzhůru vymrštila, také skřítek už se kácí, nad lyžemi vládu ztrácí,
pouští hůl a tom se skládá měkkounce na něčí záda. „Vstaňte!“ lyžařka se kroutí - „Nemohu se ani hnouti!“ Víte, co ti uličníci nebáli se na to říci? „Jaké spěchy? Jaké stesky? Nám se leží zcela hezky!“
Na travnaté lesní pláni to je dneska štěbetání! Celý trpasličí svět pospíšil sem na výlet. Však tu bude podívaná neslýchaná, nevídaná: závod v běhu na sto metrů - bez překážky, proti větru! Podél trati ve křovinách, na stromech i po pěšinách křik se ozval vítající: „Už jsou tady závodníci!“ Hleďme! - Kdo by to byl řek? S Kulihráškem - Pajdálek! Poklekli, a v okamžení k startu jsou už připravení,
tatínek sám přistupuje, slavně závod zahajuje: „Každý na mne pěkně hleď! Pó - zor! Jeden, dva a - teď!“ „Hip, hip!“ se stromů i zdola trpasličí národ volá, veselý smích lesem zvoní: „Kulihráška nedohoní! Ať jen spěchá Pajda milý, doběhne až druhý k cíli!“ - Kulihrášek na ta slova napjal síly, zas a znova: Zvítězím! mám pocit sladký na Pajdu se ušklíb zpátky: „Komu nejsou dány vlohy nepomohou čtyři nohy!
Běží, běží dál a dále, když v tom bum! - pro pána krále, jak to přišlo? - Co to bylo? Nožky mu to podrazilo, zatočilo celým lesem. - Skříteček se chvěje děsem, louka rovná jako mlat zdá se pod ním propadat a už dělá - ó té bídy - kotrmelec první třídy. Vyjevení trpaslíci nevědí, co tomu říci, každý kouká jako zmámen: „Kde se tady vzal ten kámen?“ - „Hleďte, kluci,“ křičí jiní, „na Pajdálka, jak se činí!“
Uši nazad podél těla, fičí Pajda jako střela, tlapky už se pod ním třesou, ale přec ho věrně nesou, skok - a u cíle si sedá. Tatínek hned vlajku zvedá, „Pajda vítěz!“ provolává... „Sláva!“ hřmí to lesem, „sláva!“ Kulihrášek slzu stírá, zvolna se země se sbírá, spěchá také s gratulací... a už se mu humor vrací: „Pajdálku, ty jedno štěně, dnes si vyhrál zaslouženě, já však získal poučení: „Nechval, dokud konec není!“
Paní Kuňka časně vstala, v koupeli si libovala: „To mně dodá krásy, zdraví!“ „Haló,“ smích se perlí z trávy - „vzácná paní, jak se daří? Nějak zelená jste v tváři, zimou klepete se celá, trošku ohřát jste to měla!“
Kuňka mlčí jako pěna... Zdá se, že je uražena. „Paní Kuňko, nezlobte se! Hledáme Vás s Pajdou v lese, vyřizujem bez prodlení od tatínka poručení: mám vás pěkně pozdravovat, chcete-li nás učit plovat?“
Kuňka oči vykulila: „Tahle řeč už lepší byla!“ Hned zve skřítka, ať se svlíká, ať jen skočí do rybníka! Pak ho učí v závětří: „Hezky zvolna, - á - dvě - tři!“ Vlnka šplouchá, voda stříká, skřítek plove jako štika.
„Pojď sem ke mně,“ Pajdu nutí - „nechceš-li, však pomohu ti!“ Hop! - „No viď, že je to krásné?! Ale Pajdo,“ náhle žasne, „vždyť ty plaveš líp, než Kuňka!“ Psík se řehtá, až to žbluňká: „Božíčku, vždyť to nic není, to už znám od narození!“
Řekněte mi, moji zlatí, jak se tohle mohlo státi?“ Přilít míček nečekaně, skříteček se rozpřáh k ráně - a pak Pajda přiskakuje, Kulihrášek „servíruje“ k hrůze svého protivníka místo míčku přes síť psíka!
„Pajdo!“ vydech všecek bled, když tu vzduchoplavbu shléd, Matlafousek s druhé strany řehtá se jak nevázaný: „Kulihrášku, tahle „mída“ ta už, pane, něco vydá!“ Raketu hned na zem dává, Pajdův „přílet“ očekává.
Ale kde mám slova vzíti na to, Pajdálek co cítí? - Zapomněl na všechny míčky, slyší zpívat andělíčky, v celém těle mu to lupá - však to také byla „šupa“, až ho brní na mozečku... a ta rána do zadečku!
Kulihrášku je ho líto: „Pajdálečku, odpusť mi to, nehubuj, pojď, vrať se k nám, já ti bolest pofoukám!“ „I ne!“ Pajda zamračí se - „Nechci slyšet o tenise! Praštit mne tak trochu více, moh jsem letět do měsíce!“
Teče voda kolem stráně, pluje, pluje rudé káně. podél břehu plno kvítí, jedou spolu tábořiti na palouček pod lesíkem Kulihrášek se svým psíkem. Na cestu jim dala mami větší ranec, než jsou sami,
pusinku a požehnání a pak ještě přikázání: „Žádné hloupé kousky v řece jste už dosti moudří přece!“ Proto usadil si vpředu skřítek psíka - neposedu, pádlem vodu rozetíná, přísně Pajdu napomíná:
„Nevrť se, seď tiše chvilku! - Co zas koukáš po mytýlku? Jak se pohneš, spadnem tam! - Pajda vylít: „Teď tě mám!“ Chňap! a už mu zuby sklaply, ale prázdný vzduch jen laply. Dál se motýl v slunci honí, káně se však na bok kloní,
a než kdo jen naděje se, dravý proud je v dálku nese - - - Teče voda, pěkně chladí, plovou v ní dva kamarádi, plovou, seč jim stačí síly. Aspoň ranec zachránili!- Co pak na břehu se dálo, nás se, děti, netýkalo.
Bylo hrozeb, hubování, ale už je po hněvání: skřítek s Pajdou po tom dření slaví zase usmíření. Vzpomínají při ohýnku na tatínka, na maminku,
a že už se půlnoc blíží, a že se jim očka klíží, do pytle se zachumlali, za minutku sladce spali...
Hú, húú, hvízdlo nad větvemi - v tom se liják snesl k zemi, s větrem hrom a deště příval v jeden hrozný koncert splýval... Ráno slunko z mraků skáče: „Vstaňte!“ budí oba spáče.
„Pajdo, vždyť jsme odplaveni! Stan nám zmizel, zásob není, a mně tolik kručí v břiše - vraťme se do skřítků říše!“
Rázovali mnohou míli, pak se v zámku představili. Děti, to jste vidět měly! Tatínek, král i dvůr celý od hlavy ho měří, paty: „Ty jsi vyrost, chlapče zlatý! A ty tváře, a ty svaly!“
Uklonil se Vševěd králi: „Tvoje Milost vidět ráčí, ke zdraví co dětem stačí: „Hodně slunce, vzduchu, vody, vzácné léky od Přírody!“
y
