Dlouhý, Široký a Bystrozraký

Byl jeden starý král a neměl než jednoho syna. Řekl mu: „Než umru, rád bych poznal tvou nevěstu. Ožeň se!“

Ale princ, že žádnou nevěstu nemá. Král jej tedy poslal do staré věže, až docela nahoru. Králevic se podivil. Spatřil velikou síň a v ní dvanáct obrazů krásných panen. Jeden obraz byl pod bílou záclonkou. Princ tam nahlédl a spatřil dívku tak krásnou a smutnou, až mu srdce zabolelo. „Tu chci, a žádnou jinou,“ pravil sám k sobě. Otec se však zasmušil. „Ta princezna je v moci zlého černokněžníka v železném zámku. Ještě nikdo ji nedovedl osvobodit!“

Princ se však hned vydal na cestu. Uprostřed hlubokých lesů potkal tři podivné lidi, kteří se mu nabídli za služebníky. „Co umíš?“ ptal se králevic prvního. „Jmenuji se Dlouhý,“ řekl muž a začal se najednou natahovat, až byl delší jak nejvyšší jedle. Druhý muž se nazýval Široký a uměl se tak nadýmat, až měl břicho jako obrovská hora. Třetí muž tu stál se zavázanýma očima. Byl to Bystrozraký. I když měl pásku na očích, viděl všechno skrz naskrz a když se na něco ostře podíval, hořela ta věc hned plamenem.

Králevic vzal všechny tři do svých služeb. Došli brzy do železného zámku. Na nádvoří viděli mnoho lidí, kteří byli zkamenělí. Tak je potrestal černokněžník, že chtěli osvobodit zajatou princeznu.

Králevic s kamarády se usadili v jednom pokoji za stůl. Tu se otevřely dveře a vešel černokněžník. Místo opasku měl tři železné obruče a za ruku vedl smutnou a spanilou dívku. Řekl princi: „Vím, proč jsi přišel. Dovedeš-li princeznu po tři noci uhlídat, dám ti ji. Jinak zkameníš!“ – Princezna se posadila, ale mlčela, ani slova neřekla. Králevic a jeho pomocníci pilně hlídali, ale když v noci na okamžik zdřímli, princezna zmizela.

„Nestarejte se, pane,“ řekl Bystrozraký. „Já se po ní podívám. Sto mil odtud je les, v něm stojí dub, na dubě je žalud. To je ona.“ Dlouhý se natáhl, běžel do lesa, donesl žalud a hodil jej na zem. A už tu stála princezna. Černokněžník přišel, zamračil se a – a jedna obruč v opasku mu praskla.

Druhou noc princezna zase zmizela. Ale Bystrozraký řekl: „Vidím skálu a v ní drahý kámen. To je ona!“ Dlouhý vzal Bystrozrakého na ramena a běželi ke skále. Bystrozraký upřel na ni své oči, skála pukla a Dlouhý donesl drahý kámen princi. Jak jej hodili na zem, proměnil se v princeznu. Černokněžník se zamračil – další obruč praskla.

Třetí noc proměnil princeznu v prsten na dně mořském. Ale Bystrozraký jej uviděl, Široký moře napolo vypil, Dlouhý prsten vytáhl a princezna byla zase doma.

Když ji černokněžník spatřil, zařval zlostí. V tom mu praskla i třetí obruč a byl z něho havran, který uletěl oknem.

V tom okamžiku všechno v zámku oživlo. Lidé přicházeli poděkovat králevici a jeho přátelům, že je osvobodili. Princ se však se všemi rozloučil, vysadil svou nevěstu na koně a ujížděli domů. Na svatbu pozval Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého a dobře se jim za jejich pomoc odměnili.

Dlouhý, Široký a Bystrozraký

Výrobce

DiarMU

Rok

1957

Délka

Autor

Zezula Milan

Napsal

Kundera Ludvík

Označení

B0168

Dlouhý, Široký a Bystrozraký

Podobné pohádky

Pohádka o zlém kamení

Baron Prášil

Pan správce a čert

O Krakonošovi