y
Jak se Honzík učil latinsky
Honzík chtěl být pánem. „To bys ale musil umět latinsky,“ řekl mu táta. „I což o to, půjdu do světa a latinsky se naučím,“ odpověděl Honza.
Vzal si na cestu placky a šel. Doposud nebyl dál než za humny a tak s chutí kráčel rovnou za nosem.
Vystoupil na první vršek a uviděl kus krajiny, kterou nemohl hned ani přehlédnout. „Jemináčku!“ spráskl ruce, „to je veliký svět, kdy pak já ho přejdu!“
Šel tedy do toho velkého světa. Kdykoliv potkal nějakého pána, dával pozor, co pán mluví; myslil, že je to latinsky. Nejdřív uviděl pána, který stál na zápraží a někomu povídal: „Sud kulatý.“
Honzík ta dvě slova zaslechl a hned si je desetkrát opakoval, aby je nezapomněl.
Šel dál a zase uviděl pána; díval se z okna, pod nímž stál chlapec, koukal na ptáka u louže, a volal: „Rys tu pije.“
„Sud kulatý – rys tu pije -“ opakoval si Honzík. „Už umím pět latinských slov; než se nadám, bude ze mne pán.
Sto kroků dál stál zase pán; ukazoval pacholkovi na káru a říkal: „Tu je kára.“
„Sud kulatý – rys tu pije – tu je kára,“ přeříkával si Honzík, a když to dobře uměl, poskočil si radostí a řekl si: „Latina mi jde jako hračka, hned budu umět latinsky jako česky.“
Ušel asi dvě stě kroků a cesta ho vedla okolo zahrady, kde právě ryl zahradník. Tu vešel do zahrady pán a zlostně zvolal: „Ten to ryje!“
„Sud kulatý – rys tu pije – tu je kára – ten to ryje,“ opakoval si Honzík a kráčel dál.
Najednou se zastaví, přemýšlí a povídá si: „Nač bych se té latiny tolik učil, náš pan kantor neumí víc a přece je pánem. Kdybych si měl toho ještě víc pamatovat, zapomněl bych je pro druhé a myšlenky by se mi mohly splést.“
A otočil se na podpatku a utíkal domů, jako by ho štvali.
„I hleďme, Honzík se už vrátil,“ divil se táta, když ho viděl vstupovat do dveří. „A co – latinsky umíš?“ „Sud kulatý – rys tu pije,“ odpověděl Honzík vážným hlasem; umínil si, že jinak než latinsky mluvit nebude.
„Co to žvástáš, čert aby tomu rozuměl,“ bručel táta a nechal Honzu stát.
„A kdepak jsi, chlapče, skoro celý den chodil?“ zeptala se ho máma. „Tu je kára – ten to ryje,“ Honza na to. Matka se hněvala, že tak odpovídá, ale Honzík spustil svou latinskou písničku od začátku, ať se ho ptal kdo chtěl co chtěl. A protože to říkal velmi rychle, nikdo nepochopil, co to vlastně znamená.
Za několik dní povídala máma svému muži: „Tomu našemu chlapci se vzňala v hlavě fantas, blábolí a neví co. Starý pastýř mi poradil, abychom mu s výšky a znenadání nalili na hlavu studenou vodu; fantas že přejde.“
„To můžeme hned zkusit, Honza sedí venku pod stájí celý zamyšlený. Jdi, vezmi vědro studené vody, vylez na stáj a poklopem ji na něho vylij. Uvidíme, jestli to pomůže.“
Máma vzala vědro vody, vylezla na stáj a v okamžení je na zamyšleného latiňáka vyklopila.
Ten vyskočil, chytil se za hlavu a křičel, co mu hrdlo stačilo: „Mámo, táto, pomozte, má hlava!“
Táta přišel a divil se, jako by o ničem nevěděl: „Kýho šlaka, copak se ti stalo?“
„Seděl jsem a přeříkával si latinsky a najednou jako by se nebe roztrhlo a chtělo mě zabít,“ bědoval Honza.
Táta se usmál: „Já myslil, žes zapomněl mluvit česky, a vida, jde ti to docela dobře.“ A Honzík – že leknutím na latinu zapomněl. „Pán bůh ti ji z hlavy spláchl,“ řekl tatík, „protože máš být starým poctivým Honzou a ne panským bláznem.“ A obrátil se, šel k mámě a povídal jí, že Honzík se už uzdravil.“
A měl pravdu. Od té doby mluvil Honza zřetelně a latinsky se už učit ani nechtěl.
