Vůdce Ondru pochválil. Za několik dní mu poručil ukrást oráči vola. Ondra se skryl v houští na pokraji lesa. Když oráč s jedním koněm a jedním volem dojel nahoru a obrátil dolů, hodil Ondra do brázdy několik měďáků, trousil je až do lesa a opět se skryl.
Oráč dojel na horní konec pole a vidí peníze. „Možná jsem vyoral poklad,“ myslil si, sbírá a hledá peníze a zajde do lesa. Ondra rychle vylezl z houští a vypřáhl vola. Než s ním ušel, usekl mu kus ocasu a vecpal ho koni do huby.
Oráč se vrátil na pole a ustrnul: vůl nikde, ať ho volal a hledal jak chtěl. A tu vidí viset kus volského ocasu od huby koně. „Kdo to kdy slyšel, aby kůň sežral vola!“ divil se a kouskem toho volského chvostu koně notně vyprášil.
Vůdce zase Ondru pochválil. „Ale ještě musíš vyhrát sázku: nejvýš vyhodit kámen a na prach kámen v ruce rozmačkat.“ Ondra si v městě koupil homolku sýra a ptáka skřivánka a šel na házenou se zbojníky. Místo kamene vyhodil skřivánka. Ten vylétl tak vysoko, že uviděli mihnout se v povětří jen černou kuličku.
Pak se Ondra shýbl jako pro kámen a zatím vytáhl z kapsy sýr. A mačkal ho v hrsti, až mu syrovátka tekla mezi prsty. Zbojníci uznali Ondru za nejsilnějšího a dali mu všecky peníze, o které se vsadili.
Ondra se vrátil k otci. Řekl mu, že se ve světě naučil chytrosti. Když se dověděl, že krásného koně bohatého zemana musí čeleď dobře opatrovat a v noci hlídat, řekl: „Vyvedl bych ho z konírny, i kdyby na něm seděli!“ Pán to uslyšel a slíbil Ondrovi sto zlatých, když to dokáže. A Ondra, že koně vyvede.
Na pánův rozkaz se nesměla čeleď od koně ani hnout. Večer musil usednout na koně šafář, jeden čeledín stát koni u hlavy a druhý u chvostu. Zeman se sám přesvědčil, že jeho rozkaz je splněn a pak teprve šel spát. Byl si jist, že Ondrovi se jeho kousek nepovede.
Všecko ztišilo a tu někdo klepe na dveře konírny a volá: „Otevřte! To jsem já, Zuza, zámecká kuchařka! Nesu vám od pána trochu pálenky, aby se vám dobře hlídalo.“ Otevřeli a vešla shrbená ženská postava s velkým džbánem.
Podala ho šafáři. „Na mou duši, dobrá!“ pochutnával si po notném doušku. Podal džbán čeledínům se slovy: „Jenom ať mi nezaspíte!“ A Zuza na to: „Nebojte se, vždyť jste tři. Copak by se ten Ondra opovážil sem přijít?“
Pil šafář, pili hlídači a nemohli si pálenku vynachválit. Když se opili a tvrdě usnuli, postavila Zuza na místo koně lavici. Šafáře položila pod lavici, hlídače podepřela k jejím koncům, do ruky jim dala po víchu slámy a krásného koně tiše vyvedla.
Časně ráno zeman v konírně ustrnul: místo krásného koně vidí lavici a při ní spící hlídače. Ondra koně přivedl. Zeman mu vyplatil sto zlatých a řekl: „Když dnes v noci vezmeš mé paní s prstu zlatý prsten, dostaneš dvěstě zlatých.“
Večer prohlédl zeman každý kout. Pak zavřel jizbu, podíval se, má-li paní prsten na prstě a ulehli. Zemanovi nedala usnout zvědavost, jaké chytrosti Ondra použije, že by mohl vyhrát, to mu ani na mysl nepřišlo.
Vtom něco zašustilo a v okně se objevila hlava. „Eh, však já ti dám!“ řekl si zeman, tiše vstal, uchopil valašku, otevřel okno a bác valaškou chlapovi do hlavy, až se zvrátil dolů jako špalek.
„Jej, muži, tys to zabil,“ probrala se paní ze spánku. „Opravdu, nehýbá se,“ viděl pán dole u žebříku kohosi ležet jako kus dřeva a dostal strach. Řekl, že se jde podívat dolů a pospíchal ze dveří.
Sotva vyšel, slyší paní, že se vrací. Přistoupil k jejímu loži a šeptal: „Dej mi raději ten prsten – kdyby přišel ten Ondra, aby ti ho nevzal.“ Paní mu prsten dala a on odešel.
Za chvíli se zeman vrátil a vyprávěl, že dole leží oblečený slaměný víšek, kterým ho chtěl Ondra oklamat. „Ale mne neoklame! Ten prsten mi však dej, kdyby přece jen přišel, abys ho neměla na prstě!“
„Vždyť jsem ti ho dala před chvilkou!“ podivila se paní a pán zůstal stát jako omámený. Ráno dal Ondrovi dvěstě zlatých a řekl: „Jestli dnes v noci ukradneš mému správci kuchařku, dám ti třista zlatých.“ Ondra se smál: „Přivedu vám i správce!“
Šel k potoku a chytal raky. Večer se ustrojil za anděla a rakům přilepil na ocásky svíčičky. Ve správcově stavení svíčky rozsvítil a raky pustil. Rozlezli se a tak svítili, že se kuchařka vzbudila a nestačila se divit. Vtom stojí před ní anděl a říká jí: „Připrav se, půjdeš se mnou do nebe!“
Protože byla velká modlářka, hned tomu uvěřila. Ale do nebe chtěl jít i správce. Anděl svolil. Když vyšli z domu, přehodil přes ně plachtu, naložil je na trakař a ujížděl s nimi do zámku.
Zeman čekal. V síni už rachotí trakař a Ondra strká do dveří veliký batoh, ze kterého se vysypal správce s kuchařkou. Studem utekli, protože pán se smál, až se chytal za boky. Ondrovi vyplatil třista zlatých. Ondra se vesele vrátil domů a poctivě se živil. Ale chytrých kousků vyvedl prý ještě několik.
y
