y
Veselé válčení barona Prášila
Barona Prášila, nekorunovaného krále všech mluvků a šprýmařů, vám tentokrát představíme jako neohroženého válečníka.
Najat kterýmsi králem vedl v boji proti Turkům oddíl husarů. Rozkázal, aby proti nepříteli neútočili a drželi se pěkně vzadu. Sám byl neustále poslední a kryl se tak, aby ho nebylo vidět.
Konečně dal rozkaz k útoku. Husaři se vyřítili proti nepříteli. Přede všemi se hnal vpřed ovšem baron Prášil. Jeho zpěněný oř letěl proti nepříteli jako ďábel.
Turci nečekali a vyřítili se také. Bylo jich jako kobylek, jízda, pěší i dělostřelci. Byli ozbrojeni křivými šavlemi, jimiž zběsile sekali na všechny strany. Na bitevním poli se zvedlo mračno prachu, takže nikdo neviděl na krok.
Baron Prášil dal husarům povel, aby vířili prach ještě víc. Když už nikdo nevěděl, ke komu patří, Prášil sekal a sekal, až zahnal nepřítele zpět!
Turci couvli až k bránám hlavního města. Baron Prášil pádí za nimi a seká jako do jitrnic. Turci peláší na opačnou stranu a z města ven.
Na náměstí před kašnou konečně baron Prášil trhl opratí, zastavil koně a dal troubit na počest vítězům. Ale jeho husaři nikde! Prášil se ohlížel a vidí, že mu chybí polovina koně.
Avšak uřícená hlava ohnivákova se žíznivě ponoří do kašny a pije a pije. Protože se voda neměla kde udržet, stříkala z poloviny koně na dlažbu jako vodotrysk.
Konečně se po baronově boku objevil jeho štolba. Od něho se Prášil dozvěděl, že zadní část koně zůstala u brány, kde ji Turci v boji usekli.
Dále štolba užaslému veliteli vyprávěl, že zadek zle řádil v nepřátelských řadách. Kopal prý jako ďábel a pobil hromady nepřátel.
Baronu Prášilovi nezbylo, než aby odklusal s přední polovinou koně zpět k místu, kde čekal zadek. Štolba přivolal zvěrolékaře, který oba kusy sešil k sobě. A tak byl Prášilův oř zase v naprostém pořádku.
Potom se dal baron se svými husary do pronásledování nepřítele. Turci se však ukryli v nedobytné pevnosti, kam se baron nemohl za nic na světě dostat.
Jenže to by nebyl lišák Prášil, aby něco vtipného nevymyslel. Vyšplhal se na hlaveň děla, které pálilo na tureckou pevnost. Jakmile vyletěla koule z hlavně, pevně se jí chytil a dal se zanést do pevnosti.
Nepřátelé Prášila vyslýchali a hrozili mu smrtí. Ale to neznáte Prášila, jak tak stojí v hloučku Turků, hledí po očku na jejich děla. Když z nejbližšího vyletěla koule, baron hup na ni, a zase pěkně touž cestou jako k nepříteli se vracel ke svým husarům.
V příští bitvě však Prášila štěstí nadobro opustilo a dostal se do zajetí. Aby ze zajetí nefoukl, spoutali ho na rukou a na nohy mu připoutali železné koule.
Což zajetí, to by nebylo nejhorší! Jednoho dne však Prášila vyvedli z vězení a odvedli ho k všemocnému vládci všech Turků, sultánovi. Ten se s Prášilem dlouho nebavil. Dal svým služebníkům rozkaz, aby odvekli Prášila k obrovským včelínům.
Od příštího dne musil Prášil honit na pastvu sultánovy včely. Protože se mu žádná nesměla ztratit, hlídal je po celý den jako oko v hlavě.
Hlídal, hlídal, ale neuhlídal. Kde se vzali, tu se vzali dva obrovští medvědi. Vrhli se na včelí hejno, aby je oloupili o sladký med.
Baron Prášil se ohlédl, čím by medvědy zastrašil. Ale neměl nic jiného než sekyrku. Mrštil tedy po medvědech sekyrkou. Jenže ji hodil takovou silou, že sekyrka nezasáhla a letěla dál a dál, až doletěla na Měsíc.
No dobrá, řekl si Prášil, sekyrka je na Měsíci. To je pěkné, ale já se bez ní nesmím vrátit, sice by mi dal sultán utnout hlavu! Sáhl do kapsy, vytáhl fazoli a zasadil ji do země.
Než bys řekl švec, fazole vyrašila a rostla, rostla až na Měsíc. Baron koukal, oči vyjevené a rozradostněné, že i tentokrát měl dosti filipa a dovedl si pomoci.
Jakmile se dotkl vršek fazole Měsíce, začal Prášil šplhat nahoru. Sekyrku na Měsíci našel, ale mezitím fazole uschla. I vidí Prášil otep slámy. Klekne k ní a začne stébla splétat a uplete provaz dlouhý až na Zem.
A po tom provaze se spouští dolů. Zpočátku to šlo dobře, ale mezi mraky se provaz přetrhl a baron Prášil padal k Zemi. Dopadl tak prudce, že se zarazil několik metrů hluboko.
Naštěstí právě toho dne uzavře! jeho král s Turky mír. I vykopali husaři svého velitele ze země a slavnostně ho ve svém středu odváděli ze zajetí domů.
