y
Moudrý zlatník
Radošovi bylo osmnáct let, když osiřel. Šel si hledat službu a na cestě do města ho pozdravilo moudro s rozumem. Od té chvíle byl tak moudrý, jako by se byl učil na vysokých školách a co vzal do rukou, všechno se mu povedlo.
V ulicích města mu padl do oka nádherný zlatnický krám. Zalíbilo se mu, že v něm sedí při práci mnoho tovaryšů, a tak si řekl, že nepůjde do služby, ale že se bude učit zlatníkem.
Mistr zprvu namítal, že na učedníka je už starý. „Budete se mnou spokojen, ani chvilku nezmařím,“ sliboval Radoš a mistr ho do učení přijal.
A nelitoval, co se jiní učili dva roky, Radoš uměl za týden. Za čtrnáct dní už dělal šperky tak pěkné, že byla radost na ně pohledět. Za čtyři týdny se stal tovaryšem a mistr ho měl velmi rád.
Jednou šli spolu městem a mistr vyprávěl: „Už pátý rok krásná dcera našeho krále nemluví. Mnoho mládenců přicházelo Liběně pomoci k řeči, ale žádnému se to nepodařilo. Král tedy poručil, že ten, kdo ji neuzdraví do tří dnů, přijde o hlavu. Jeden mladý pán ji třetí den ztratil a od těch dob že se už nikdo nehlásí.
Radošovi bylo krásné Liběny líto. Jednoho dne přišel do zlatnického krámu královský dvořenín objednat u mistra pro princeznu klenoty. Měly být tak krásné, jaké dosud žádný neviděl. Mistr slíbil, ač nevěděl, jak to dokáže.
„Nermuťte se, mistře, a svěřte tu práci mně, uvidíte, že král bude spokojen,“ řekl Radoš. „Dejte mi udělat něco na zkoušku,“ naléhal a mistr mu dal zlato a drahý kámen. Radoš brzy přinesl prsten, jaký v celém krámu neměli.
Mistr mu teď s radostí dal zlato a démanty na ostatní klenoty. Radoš si dal záležet, hotové skvosty narovnal do stříbrné klenotničky, kterou také udělal. „Ode dneška jsi, Radoši, mistr, já ti už poroučet nemohu,“ podivil se mistr náhrdelníku, náušnicím a náramkům, neboť skutečně byly nevídaně krásné.
I králi se nesmírně líbily a proto nabídl splnit Radošovi nějaké přání. Radoš řekl, že by se chtěl pokusit navrátit princezně řeč. Král svolil, ale připomněl Radošovi, co ho čeká, jestliže princeznu neuzdraví. „Rád se podrobím smrti, když to nedokážu,“ odpověděl Radoš.
Dvořenín dovedl Radoše k Liběně. A zůstal za dveřmi, aby mohl králi povědět, jak Radoš pořídil.
Ve skvostném pokojíku visel v zlatém rámu obraz Liběny. Ona sama seděla u okna a vyšívala zlatem, ani se nepohnula, ani oči k Radošovi neobrátila. Poklonil se jí a k jejímu obrazu řekl: „Rozhodni ty, obraze krásný, komu princezna náleží?“ „Tomu, kdo jí dal řeč,“ řekla princezna tiše a šila dál.
Takto odpověděla Radošovi i druhého dne, avšak závistivý dvořenín králi řekl, že princezna nepromluvila.
Třetí den šel poslouchat král sám. Radoš se zase ptal obrazu: „Rozhodni ty, obraze krásný, komu princezna patří?“ „Dvakrát jsem ti už řekla, že tomu, kdo jí dal řeč,“ řekla Liběna a vstala od stolku.
Král vkročil do pokoje a s pláčem líbal svou dceru. Pak se obrátil k Radošovi a pravil: „Mládenče, všechnu radost jsi mi navrátil, staň se tedy mým synem a králem, neboť vidím, že jsi moudřejší než jiní.“
A krásná Liběna podávala Radošovi ruku: „Nechci za manžela jiného než tebe, protože ty jsi mě z kouzelných pout svou moudrostí vysvobodil.“
Jak se ve městě rozhlásilo, že princeznu uzdravil zlatnický tovaryš, starý mistr hned pospíchal do hradu, Radoš ho přivítal s velkou radostí. O svatbě se nevěsta skvěla v klenotech, které jí ženich vlastní rukou udělal. Panoval moudře a měl několik synů, každý z nich se musil v mládí něčemu vyučit.
