Tomu králi se to líbilo. Hada koupil a poručil sloužícímu Jiříkovi, aby hada, kterého vydával za rybu, připravil ihned k obědu. Přikázal však Jiříkovi: „Ale ať ji ani na jazyk nevezmeš!“
Jiříkovi bylo divné, proč mu král tak přísně zapověděl vzíti si kousek ryby. A jaký by to byl kuchař, aby nevzal drobek na jazyk a neochutnal? Tu slyší zvenčí hlasy:“Kampak, kampak?“ - „Do mlynářova ječmene, do mlynářova ječmene.“ Jiřík koukne oknem a vidí housera s hejnem hus.
„Aha,“ povídá, „taková je to ryba!“ A už věděl, proč mu král zakázal rybu ochutnati. Čerstvě vstrčil ještě kousek do úst a donesl hada králi jakoby nic.
Po obědě poručil král, aby Jiřík osedlal koně. Když vyjeli na zelenou louku, Jiříkův kůň poskočil a zařehtal: „Bratře, mně je tak lehko, že bych chtěl přes hory skákati!“ – „Já bych také skákal, ale na mně sedí ten starý měch!“
Jiřík se té rozmluvě zasmál, ale jen tak potichu, by král nevěděl. Ten také dobře rozuměl, co si koníci povídali. Ohlédl se a vida, že se Jiřík směje, měl ho už v podezření. Obrátil se a zas jeli domů.
Když přijeli do zámku, král poručil, aby mu nalil vína. „Ale tvá hlava za to, jestliže nedoleješ nebo přeleješ!“ Jiřík vzal konvici a opatrně leje.
V tom přiletěli oknem dva ptáčci a jeden druhého honil. Ten první držel v zobáčku krásný zlatý vlas. „Dej mi ho!“ – „Nedám, já ho zdvihl, když se zlatovlasá panna česala!“ Jak se o vlas tahali, upadl jim na zem, až to zazvonilo.
V tom se Jiřík po něm ohlédl a přelil. „Propadls životem,“ zvolal král, „ale dám ti milost, když mi tu zlatovlasou pannu přivedeš za manželku.“
Co měl Jiřík dělat? Když si chtěl zachovat život, musil pro pannu, ač nevěděl, kde ji hledat. Vydal se tedy ráno na cestu a šel, kam ho nohy nesly.
Cestou se vyptával na Zlatovlásku, ale nikdo o ní nevěděl. Unaven došel k černému lesu a tu uviděl hořící keř. Jiskry padaly na mraveniště a mravenci volali: „Pomoz, Jiříku, pomoz, sice všichni uhoříme!“ Jiřík nemeškal a obětoval všechnu svou vodu, aby oheň uhasil. „Až toho budeš potřebovat, vzpomeň si na nás a my ti také pomůžeme,“ děkovali mravenci.
Šel dál tím lesem a tu slyší nad sebou: „Pomoz, Jiříku, pomoz, sice hlady umřeme!“ To volala dvě malá krkavčata. Jiříkovi bylo líto hladových mláďat. Ač měl sám hlad, nakrmil je svým posledním chlebem. „Až budeš toho potřebovat, vzpomeň si na nás, my ti také pomůžeme,“ děkovala krkavčata.
Když konečně vyšel z lesa, přišel k moři. Na břehu spatřil dva rybáře, jak se hádají o zlatou rybu. „Má je loď, má je ryba!“ – „Má je ryba, protože má je síť!“
Jiřík je pozoroval. Zaplatil za rybu všechny peníze, které dostal od krále na cestu a rybáři si peníze rozdělili. Rybu pak vhodil Jiřík zpět do moře. Ta vesele zašplouchala a pravila: „Až mne budeš potřebovati, vzpomeň si na mne, odměním se ti!“ A hned zmizela.
Rybáři se Jiříkovi také odměnili. Za to, že je tak dobře rozsoudil, odvezli ho na ostrov, kde sídlila Zlatovláska, dcera krále z křišťálového zámku. „Měj se však na pozoru, abys vybral pravou pannu,“ varovali Jiříka. „Dvanáct je panen, dcer královských a jen jediná má zlaté vlasy!“
Když Jiřík vstoupil na ostrov s křišťálovým zámkem, šel hned ke králi a prosil krále, aby svou zlatovlasou dceru dal jeho králi za manželku. „Dám,“ řekl král, „ale musíš splnit tři úkoly. Zlatovlásce se přetrhla šňůra perel a ty se vysypaly do vysoké trávy. Ty perly musíš posbírat, aby ani jedna nechyběla!“
Jiřík šel na tu louku. Byla daleká a široká jak velký zelený koberec. Klekl do trávy a hledal. Měl již kolena celá otlačená, ale nenašel ani jednu perličku. Byl z toho celý zoufalý. „Och, kdyby tu byli moji mravenečkové, ti by mi mohli pomoci,“ povzdechl si Jiřík.
„Však tu jsme, abychom ti pomohli! Počkej chvíli, my ti je posbíráme!“ A hned se rozběhli do všech stran. A netrvalo dlouho a nesli hromádku perel. Jiřík radostně navlékl perly na šňůru. Když nasadil poslední a chtěl šňůru zavázat, přiběhl ještě jeden malinký mraveneček a volal: „Jiříku, nezavazuj, nesu ještě jednu perličku!“
„Dobře jsi udělal svou věc,“ pravil král, když přepočítal perly a ani jedna nechyběla. „Nyní ti dám druhý úkol; princezna se koupala v moři a ztratila prsten. Ten prsten mi najdeš a přineseš!“
Jiřík šel k moři a zastavil se smutně na břehu. Moře bylo široké a čisté, ale tak hluboké, že dna nedohlédl. Co teď? „Kdyby tu byla moje zlatá ryba, ta by mi mohla pomoci,“ pomyslil si Jiřík.
A již to ve vodě šplouchalo a ryba se vynořila nad hladinu. „Však tu jsem, abych ti pomohla. Právě jsem potkala štiku, nesla prsten. Zde jej máš.“ Podala Jiříkovi prsten a zmizela.
Král Jiříka zase pochválil, že prsten našel a hned mu dal třetí úkol. „Když chceš, abych svou Zlatovlásku dal tvému králi za manželku, musíš jí přinést mrtvé a živé vody!“
Jiřík se vydal nazdařbůh, kam ho nohy nesly. Protože ostrov neznal, dlouho bloudil, až se zastavil bezradně pod stromem a uvažoval, co dělat. „Oh, kdyby tu byli moji krkavci, snad by mi pomohli živou a mrtvou vodu najít.“ Jen to dořekl, ve vzduchu to zašumělo. Přiletěli krkavci a řekli Jiříkovi, aby chvíli počkal. V malé chvíli se vrátili a přinesli dvě tykvice; v jedné byla živá voda a v druhé mrtvá voda. Jiřík krkavcům poděkoval a vydal se radostně na zpáteční cestu.
Jak vycházel z lesa, spatřil velkou pavučinu rozepjatou od stromu ke stromu. V pavučině byla zamotaná moucha, která již dokonávala. Jiřík vzal tykvici a postříkal pavouka mrtvou vodou. Ten spadl na zem jako zralá višně, byl mrtev. Pak postříkal z druhé tykvice mrtvou mouchu. Ta ožila, vyškrábala se z pavučiny a než odlétla, zabzučela: „Tvé štěstí, Jiříku, žes mne vzkřísil, beze mne bys sotva uhodl, která z dvanácti panen je Zlatovláska!“
Když král viděl, že Jiřík splnil i třetí úkol, svolil, že mu zlatovlasou pannu dá. „Ale musíš si ji sám vybrat! Neuhodneš-li, která z dvanácti panen je Zlatovláska, není ti souzena a musíš odejít bez ní.“
Když to řekl, odvedl Jiříka do velké síně. Tam uprostřed byl kulatý stůl a kolem něho sedělo dvanáct panen, jedna jako druhá. Každá měla na hlavě loktušku, takže nebylo viděti, jaké má která vlasy. Jiřík zesmutněl. Jak měl nyní uhodnouti, která je ta pravá? V tom mu zabzučela moucha do ucha: „Ta uprostřed je Zlatovláska!“
„Tu dceru mi dej,“ ukázal Jiřík na prostřední pannu, „tu jsem vysloužil svému králi!“ „Uhodls,“ řekl král a ta panna hned vstala od stolu a odhrnula si loktušku. Celá síň se rozzářila odleskem jejích zlatých vlasů, které jí plynuly s hlavy hustými prameny. Král se s dcerou rozloučil a Jiřík odvezl Zlatovlásku svému králi za nevěstu.
Když Jiříkův král spatřil Zlatovlásku, oči mu zajiskřily a poskakovaly radostí. Hned poručil sloužícím, aby dělaly přípravy ke svatbě.
Potom se obrátil k Jiříkovi: „Za tvou neposlušnost chtěl jsem tě dát oběsit, aby tě krkavci snědli. Ale že jsi přece jen dobře sloužil, dám ti jen hlavu srazit a počestně pochovati.“ Tak zle se mu odměnil.
Zlatovláska byla smutná. Litovala Jiříka. Uprosila krále, aby jí mrtvého služebníka daroval. Srovnala hlavu Jiříkovu k tělu, pokropila mrtvou vodou a hlava přirostla. Potom pokropila tělo živou vodou. Jiřík si promnul oči a radostně vyskočil.
Když král viděl, že Jiřík zase ožil a že je mladší a hezčí, než byl, zatoužil omládnout jako on. Hned poručil, aby ho také sťali a pak tou vodou pokropili.
Sťali ho tedy kropili živou vodou, až ji všechnu vykropili. Ale hlava nijak k tělu nepřirůstala. Potom teprve začali kropit mrtvou vodou a hlava hned k tělu přirostla. Ale král zůstal mrtev, protože už neměli živé vody, aby ho vzkřísili.
Jiřík a Zlatovláska pak slavili svatbu a na ni přišli lidé z celého království. Radovali se, že se zbavili zlého krále a všichni pak šťastně žili.
Konec.
y
