šedého vlka,
starého zajíce, zaječici, a jejich dvě děti,
malého zajíčka,
a ještě myslivce Nemotoru. A teď pozor, pohádka začíná!
Pěkně je v létě na pasece. Sluníčko hřeje, cvrčci v trávě cvrkají, ptáčci zpěváčci vyzpěvují a kukačka kuká: ku-ku, ku-ku! Jen liška je nespokojena. Má hlad. Od rána se jí nepodařilo nic chytit. Vtom v křoví něco zašustilo.
Na paseku vyskočil zajíček Hrdopýšek. Když uviděl lišku, zůstal strachem stát jako zkamenělý.
Pak se rozběhl a utíkal pryč. „Počkám si tu na něho! Znám zaječí zvyky, brzy se vrátí“, řekla si liška.
Zajíček Hrdopýšek obíhal obloukem les a vrátil se zpět skoro na totéž místo. Tam potkal starého zajíce „Dobrý den!“ pozdravil. „Dobrý den“, odpověděl starý zajíc. „Pročpak se tak třeseš?“ „Bojím se, liška mě honí“. „Neboj se, jsme dva, ošidíme ji. Liška nás oba uvidí a rozběhne se za námi, a kdo honí dva zajíce, nechytí žádného.“
Vtom přiběhla liška, vrhla se na zajíce, ale oba jí utekli.
Zapraskaly suché větvičky a na paseku vyšel myslivec Nemotora.
Sedl si na pařez a povzdechl: „Dnes jsem měl smůlu. Co jsem se nachodil po lese a nic jsem nezastřelil. Nyní si trochu odpočinu...“
Opřel pušku o pařez, lehl si na záda a usnul. Ani již neviděl, že z křoví vyběhl zajíček Hrdopýšek se svou zaječicí: „Podívej se, kdo tady leží“, řekla zaječice. „Pojď raději pryč, Hrdopýšku.“
Ale zajíček Hrdopýšek hned neposlechl. Přiblížil se opatrně k myslivci, vzal pušku a pak teprve utekl.
Liška dnes připravuje slavnostní oběd. Pozvala si vlka na hostinu. „V kamnech pěkně hoří, postavím vodu a uvařím slepičku. Jen mě mrzí, že dneska na oslavu nebudeme mít zajíce. Půjdu a zkusím štěstí, snad se mi ještě podaří něco chytit.“
Jen liška odešla, již tu byl zajíček Hrdopýšek se svou zaječicí a povídá: „Tady budem nyní bydlet!“ „Mám strach Hrdopýšku, že to špatně dopadne. S nikým se neporadíš“, strachovala se zaječice. „S kým bych se radil. Mám vlastní rozum a pak mám pušku!“
Liška zatím chytila kohouta a nesla ho domů. Co to? Na prahu stojí zajíček Hrdopýšek: „Jdi odsud, nebo střelím! Nyní zde budu bydlet já!“ „Liška viděla, že bude moudřejší odejít. „Ale počkej, to ti neodpustím,“ slibovala.
Zaječice uvařila polévku a zasedli ke stolu:“Mělas vidět, jak liška utíkala. Teď není v celém lese zvířete, kterého bych se bál. Když budu chtít i vlka nebo medvěda vyženu z jeho pelechu. A potom pojedu do Afriky lovit lvy“.
Brzy se všichni zajíci dověděli, že zajíček Hrdopýšek bydlí v liščí chaloupce. Starý zajíc se zaječicí a dvěma dětmi přišli navštívit svého příbuzného. Přinesli dárky blahopřáli zajíčkovi Hrdopýškovi k pušce. „Teď nám bude dobře,“ řekl starý zajíc, „budeš s puškou chránit všechny zajíce.“ „Co tě napadá? Nemohu stále stát s puškou na stráži. Zajíců je mnoho a já jsem sám.“ Starému zajíci se to nelíbilo: „To jsem od tebe nečekal. Myslíš jenom na sebe Hrdopýšku, a to je ošklivé! Kdybych já měl pušku, jednal bych jinak. Styď se!“
Mezitím k liščímu domu přišel vlk. Zajíček Hrdopýšek otevřel okno a namířil pušku: „Táhni odtud, šedý vlku! Poděkuj mi, že jsem na tebe nevystřelil! Už bys měl děravý kožich!“ Vlk viděl, že se nedá nic dělat, ale sliboval: „Však já tě, macku tak jako tak jednou sním.“
Vtom někdo klepe na dveře: „Otevřete, otevřete, strýčku, bojím se vlka!“ Hrdopýšek se zamračil: „Za chvilku se do našeho domu seběhnou zajíci z celého lesa.“ Ale zaječice přece jen malého zajíčka vpustila.
Starý zajíc se urazil a chystal se s rodinou k odchodu. Když byli již za dveřmi, zajíček Hrdopýšek na ně zavolal: „Haló, vraťte se!“ „Jistě se zastyděl,“ pomyslili si zajíci, mrzí ho, že nás vyhnal.“ Ale kdepak zajíček Hrdopýšek. Povídá jim: „Málem bych zapomněl. Zítra ráno mi přinesete zelí. Když mi budete každé ráno nosit zelí, řeknu vlkovi a lišce, že vám nesmějí nic udělat.“ „Že se nestydí!“ rozzlobil se na něho starý zajíc, když opět vyšli.
Ve světničce zůstal malý zajíček, všecek vylekán. Jeho tatínek s maminkou se vypravili na noc do zelinářské zahrady a on zůstal sám doma. „Ať u nás přespí,“ přimlouvala se zaječice. „Tak dobře, lehni si na zem, ke kamnům,“ rozhodl Hrdopýšek.
Zajíček Hrdopýšek se zaječicí na posteli, na liščích poduškách, brzy usnuli.
Jen zajíček na holé zemi u kamen neusnul. Opatrně vstal, vzal pušku a začal si ji prohlížet.
Časně ráno, ještě za šera, běžel za starým zajícem.
„Strýčku, puška není nabita!“ Vtom nad jejich hlavou něco zašustilo. Starý zajíc se lekl: „Straka nás slyšela a jistě to poví vlkovi a lišce. Je zle, musíme to honem říci zajíčkovi Hrdopýškovi.“
Straka lišce a vlkovi všechno prozradila.
Připlížili se k domu a liška zaklepala na dveře: „Ušáku, potřebuji s tebou mluvit.“ Zajíček rozespalý přistoupil k oknu: „Co mi chceš?“ „Nic ušáku, jenom to ti chci říci, že se mi líbíš. Jsi takový rozumný, chytrý a statečný. Jsi ze všech zajíců nejsilnější.“
Taková řeč se zajíčkovi líbila. Vyšel ze dveří: „Víš co liško, pojď ke mně do služby.“ „Jakápak u mne práce: ráno přineseš vodu ze studny, přineseš dříví, zameteš podlahu.“ „Dobře, za to mně budeš krmit zaječím masem.“ Zajíček se zalekl: „No, no, nemám rád takové žerty!“ Zvedl pušku a namířil na lišku. Udělal cvak, cvak, ale puška nestřílí.
Zajíček Hrdopýšek vběhl do světnice. Vlk vyskočil ze svého úkrytu, ale ve dveřích se srazil s liškou. Nemohli se dohodnout, kdo z nich zajíce sežere.
Vlk s liškou vnikli do domku, ale předtím již z okna vyletěla puška a za ní vyskočil zajíček Hrdopýšek a jeho zaječice.
Vtom přiběhl starý zajíc a zaječice. Rychle zavřeli dveře na háček a přibouchli okenice. Vlk s liškou byli chyceni.
Starý zajíc vzal do ruky pušku a začal ji prohlížet: „Vždyť je nabita! Tys Hrdopýšku nenatáhl kohoutky a proto puška nevystřelila. A tys to, zajíčku také nepoznal. Jděte nyní všichni stranou. Hrdopýšku, otevři dveře, ať liška s vlkem vyjdou.“
Jakmile se ve dveřích objevila liška s vlkem, starý zajíc ji poručil: „Tlapy vzhůru! Puška je nabita!“ Zvedl pušku a vystřelil do vzduchu.
Starý zajíc dále přikazoval: „Seberte se a jděte po této cestičce až na konec! Dojdete k močálu, kde kvákají žáby. Tam si žijte a sem se víckrát nevracejte!“
Když liška s vlkem zmizeli za stromy, vyběhli všichni zajíčci ze svých úkrytů. Zajíček Hrdopýšek byl jaksi nesvůj: „Odpusťte mi, jen jsem se chlubil, myslel jsem jen na sebe a mohl jsem vás všechny přivést do neštěstí“. Zajíčata však jen poskočila a zavýskla radostí. A všichni začali před domečkem vesele tančit a radovali se, že to všechno dobře dopadlo.
V domečku začali hned hospodařit. Zaječice vzala liščinu zástěru a začala vařit zelnou polévku. Zajíček Hrdopýšek uviděl na zdi obraz dědečka lišáka a babičky lišky, utrhl je a hodil do kamen. Vyňal z košíku obrazy svých příbuzných a pověsil je nad postel. Zaječici se zde velmi líbilo, jen měla strach, jak to dopadne, až se liška vrátí.
y
