Selim musel přísahat, že toto tajemství nikomu nesdělí. Kalif mu daroval krásné šaty a propustil ho. Vezírovi řekl: „Těším se, až budu zvířetem. Přijď zítra ráno; půjdeme do polí, šňupneme si toho prášku a budeme poslouchat, co se mluví ve vzduchu a ve vodě, v lese i na poli.“
Druhý den hned po snídani zastrčil kalif krabičku s kouzelným práškem za pás a vydal se s vezírem svými rozlehlými zahradami k rybníku. Vážně tam přecházel čáp, hledal žáby a chvílemi klapal zobákem. Jiný čáp právě přilétal.
„Sázím svou bradu, nejmilostivější pane,“ pravil vezír, „že ti dva noháči si budou vyprávět. Co kdybychom se stali čápy?“ „Dobře,“ souhlasil kalif. Zopakovali si, jak se zase stát lidmi: Třikrát se poklonit k východu a říci MUTABOR. A nesmát se! Kalif vytáhl krabičku, řádně si šňupli a zvolali: MUTABOR!
Ruce se jim proměnily v křídla, nohy v tenké čapí běháky, krk se protáhl a tělo krylo měkké peří. „Máte hezký zobák, pane vezíre!“ žasl kalif. Ale pojďme, ať se dovíme, rozumíme-li čápsky.“ Rozuměli. První čápice nabízela druhé:
„Je vám libo čtvrtičku ještěrky nebo žabí stehýnko?“ „Děkuji, dnes jsem si přišla na louku jen zacvičit, večer mám tančit před hosty svého otce.“ Mladá čápice prováděla podivné pohyby. Když nakonec zůstala stát na jedné noze a tloukla křídly, nemohl se kalif s vezírem udržet; ze zobáků se jim vydral smích.
Až po chvíli jim napadlo, že se smát neměli. „U Mekky a Mediny!“ zvolal kalif. „Nechci zůstat čápem! Vzpomeň si na to slovo!“ pobízel vezíra. „Třikrát se poklonit k východu a říci Mu-, Mu-, Mu-!“ Ukláněli se, až se zobákem dotýkali země. Ale běda! Kouzelné slovo zapomněli. Kalif a jeho vezír zůstali čápy.
Nemohli ven z čapí kůže a nemohli se také vrátit do města. Kdopak by věřil čápu, že je kalifem? A kdyby tomu kdo uvěřil, chtěli by mít obyvatelé Bagdadu kalifem čápa? Smutně bloudili po polích. Živili se plodinami, na žáby a ještěrky neměli žádnou chuť. Jedinou jejich radostí byla možnost létat.
Zaletěli si na střechy Bagdadu. V prvních dnech pozorovali v ulicích nepokoj a zmatek. Ale čtvrtého dne viděli skvostný průvod. Zněly bubínky a píšťaly a na vyšňořeném koni seděl muž v červeném, zlatem vyšitém plášti. Půl Bagdadu běželo za ním a všichni křičeli. „Sláva Mizrovi, vládci Bagdadu!“
„Ten Mizra je syn mého úhlavního nepřítele, mocného čaroděje Kašmura,“ řekl kalif. „Jsem začarován, ale naděje se vzdávám. Pojď, poletíme do Mekky k hrobu Prorokovu, snad tam se kouzlo zruší.“ Po několika hodinách letu vezír vzdychal, že dál už nemůže. A protože byl večer, radil, aby si našli na noc útulek.
Kalif zahlédl v údolí zříceninu. Slétli dolů a procházeli se bývalým palácem. Odkudsi zaslechli pláč. Kalif se rozběhl dlouhou chodbou a v polosesuté komnatě viděl velkou sovu. Z kulatých očí se jí řinuly slzy a ze zobáku se jí hrnuly nářky. Sotva spatřila kalifa a vezíra, dala se do radostného křiku.
Křídlem si utřela slzy a správnou arabštinou řekla: „Prorokovali mi, že čápové mne vysvobodí. Buďte vítáni!“ „My jsme bezmocni,“ pravil kalif a pověděl sově, co se jim stalo. Sova vyprávěla, že i ji, indickou princeznu, začaroval kouzelník Kašmur, protože si nechtěla vzít jeho syna Mizru. Vysvobozena bude jen tehdy, požádá-li ji někdo jako sovu o ruku.
„Dnes se tady v sále sejde Kašmur se svými druhy,“ pokračovala sova. „Možná vysloví to kouzelné slovo, které jste zapomněli. Ale k tomu sálu vás zavedu jen tehdy, když jeden z vás mně podá svou ruku.“ Čápi se překvapeně podívali na sebe.
Pak kalif pokynul vezírovi; vyšel s ním za dveře a řekl: „Mohl by sis sovu vzít.“ „Aby mi žena vyškrábala oči? Taky jsem už starý, kdežto vy, kalife, mladý a svobodný, můžete dát svou ruku krásné a mladé princezně.“ Kalif smutně svěsil křídla: „Kdopak ti řekl, že je mladá a krásná?“ Přesto se rozhodl, že se se sovou ožení.
Sova, velice potěšena, vedla čápy tmavou chodbou, až jim z polozřícené zdi zasvítila zář. Otvorem viděli nádherně vyzdobený sál. Na pohovkách kolem stolu plného lahůdek seděli kouzelníci; kramář mezi nimi. Právě ostatním vyprávěl o kalifu a jeho vezíru: „Uložil jsem jim hodně těžké slovo: MUTABOR!“
Jak to čápové uslyšeli, běželi tak rychle k bráně zříceniny, že jim sova sotva stačila. Tam ji kalif řekl: „Vysvoboditelko naše, za to, co jsi pro nás učinila, vezmi si mne za muže.“ Pak se oba čápové třikrát poklonili proti vycházejícímu slunci. Zvolali MUTABOR a rázem se proměnili; radostí se smáli i plakali.
Když se obrátili, udiveně hleděli na krásnou princeznu. S úsměvem podávala kalifovi ruku: „Copak nepoznáváte svou sovu?“ Kalif byl její krásou a půvabem tak unesen, že zvolal: „Mým největším štěstím je, že jsem byl čápem!“
Všichni tři se vydali k Bagdadu. Kalif ve svém oděvu našel nejen krabičku s kouzelným práškem, ale i peněženku. Koupil tedy, co na cestu potřebovali, a brzy přišli do města. Lidé jásali, že se vrátil jejich milovaný kalif Chasid.
S hněvem však vtrhli do paláce a zajali podvodníka Mizru i jeho otce, kouzelníka Kašmura. Starého poručil kalif ve zřícenině pověsit. Jeho synovi dal na vybranou: buď zemřít, nebo si šňupnout. Mizra vztáhl ruku ke krabičce s práškem.
Pořádný šňupec a kouzelné slovo, vyslovené kalifem, proměnily Mizru v čápa. Kalif ho dal zavřít do klece a postavit do královské zahrady.
Dlouho a vesele žil kalif se svou ženou. Zvlášť veselý býval při návštěvách vezíra: předváděl svého hosta v jeho čapí podobě, mával rukama, přecházel škrobenýma nohama, klaněl se a koktal: „Mu-, Mu-, Mu-!“ Vezír mu s úsměvem hrozil prstem, že poví paní kalifové, co se projednávalo přede dveřmi princezny Sovy.
y
