Když ráno odcházeli, dala mu pěkně opletenou čutoru: „Tu máš, abys na mne vzpomínal. Zůstane navěky plná, ať z ní piješ jak chceš.“ Peťka dobré krčmářce poděkoval a šel s bratry dál.
V čutoře bylo nejvzácnější víno. Peťka s bratry pil do sytosti a přece z ní neubývalo. Velice se těšil z tohoto daru. Bratři mu ho záviděli, ale když na Peťku pohlédli, nemohli mu ublížit.
Na nocleh přišli do velkého dvorce. Princové všude napřed, Peťka pozadu. Když také přisedl ke stolu, hospodyně se rozhněvala: „Jak se opovažuješ, ty trhane!“ Vtom na něho pohlédla a bylo po hněvu. Modré z nebe by mu byla snesla.
Ráno mu dala ubrousek: „Tu máš ode mne na památku. Kdykoliv ubrousek prostřeš, budeš mít na něm jídla, jaká si jen budeš přát.“ Peťka hospodyni pěkně krásně poděkoval a odešel s bratry dál. Nemusili hledat krčmy: ubrousek jim dával nejlepší jídla a čutora nejvzácnější víno.
Večer přišli k jednomu zámku, kde prince vlídně přijali, ale o Peťku se nestarali. Nic si z toho nedělal a chodil si po dvoře. Když vešel do světnice, paní vyskočila, že ho dá vyhnat. Pohlédla však na Peťku – a hned mu dala obléct krásné šaty a posadila ho do čela stolu.
Ráno dostal od paní klobouček na tři rožky. Řekla: „Když si klobouček posadíš na levé ucho, bude ze všech tří rožků střílet. Když na pravé, bude hrát pěkná muzika.“ Peťka paní co nejpěkněji poděkoval, klobouček schoval a ubíral se s bratry dál.
Přišli do velkého města. Žil v něm král s krásnou dcerou. Král by byl rád, kdyby se už vdala. Ale princezna nechtěla žádného z ženichů ani vidět. Vyžádala si na otci, aby každého, kdo se bude o ni ucházet, směla dát zavřít do vězení a mořit ho tam hladem a žízní.
Tři bratři – princové se přesto vybrali do zámku na námluvy. Princezna je viděla přicházet a hned rozkázala, aby se jich chopili a zavřeli je do vězení.
Peťka vytáhl čutoru: „Co na tom kamarádi, že nás zavřeli! Napijme se a buďme veselí!“ Zavolal stráž, aby se také napila, stráž přivolala druhou, ta třetí, a všichni pili, zpívali a výskali. Uslyšel je král a dověděl se o podivné čutoře.
Vzkázal Peťkovi, aby mu ji dal. Peťka – že dá, když mu král dovolí celou noc stát u princeznina lůžka. Princezna k tomu přivolila teprve až jí král řekl, že dá do její světnice stráž.
Večer dovedli Peťku z vězení. Ve světnici už hlídalo dvanáct mužů. Princezna ležela celá zakrytá a na tváři měla hustý závoj. Peťka nepohnutě stál u jejího lůžka, ale nespatřil ani princeznin prst.
Když ho ráno odvedli do vězení, naplnil si několik nádob vínem a pak odevzdal čutoru králi. Bratři ho za to plísnili, báli se žízně. Peťka je těšil: „Nebojte se, máme ještě dost co pít a jíst, jen buďme veselí!“
Prostřel ubrousek a přichystal skvostnou hostinu. Jedli, pili, a kdo přišel, dostal do vůle. Lidé se sbíhali ze všech stran. Králi se zachtělo mít i divotvorný ubrousek. Peťka králi vzkázal, že mu ho dá, nechá-li ho zase přes noc stát u princeznina lůžka.
Na noc ho tedy zas odvedli k princezně, u níž už stála stráž. I druhou noc stál Peťka u princezny, ale nespatřil ani její prstíček. Ráno si ve vězení udělal zásobu jídel a pak poslal ubrousek králi. Bratři ho ještě víc plísnili, věděli, že až sami nebudou mít nic, čeká je hlad.
Peťka se však smál: „I kdybychom neměli co jíst a pít, máme střelbu a muziku!“ Posadil si klobouček na pravé ucho a ozvala se tak líbezná hudba, že lidé zapomínali na jídlo, na pití a jen poslouchali a při veselé hře se pouštěli do kola. I ke králi hudba dolehla, nevěděl však odkud přichází.
„A teď si uděláme jinou zábavu!“ řekl Peťka a posadil si klobouček na levé ucho. Okamžitě se strhla taková střelba, až se zámek otřásal. Lidé utíkali, i král zděšeně vyběhl ven. Myslil, že zámek dobývá nepřátelské vojsko. Jeden sluha mu pověděl o divotvorném kloboučku. Král hned poručil Peťkovi, aby mu ho dal.
Peťka králi vzkázal, že mu dá klobouček jen tenkrát, nechá-li ho celou noc klečet u princezniných nohou. Princezna dlouho nechtěla přivolit. Král ji musil slíbit, že ji dá čtyřiadvacet mužů na stráž. Peťka si klekl a nepohnutě se díval na princeznu.
Ležela jako vytesaná z kamene se závojem na tváři. Ale nedalo jí to. Ráda by viděla, kdo je ten, který za jediný její pohled dal své největší bohatství. Pomalounku odhrnula závoj, aby na něho aspoň půl očkem pohlédla.
Nevěděla, co ji čeká! Sotva na Peťku pohlédla, hned se jí zalíbil. Otci řekla, že nechce nikoho jiného než Peťku. Král jim dal své požehnání.
Prince hned propustili z vězení a slavila se veselá svatba. Potom se Peťkovi bratři vrátili do svých království a litovali, že si nevyžádali od otce takové dědictví jako Peťka: Každý ho měl rád, kdo se na něho podíval, měl vzácné dary, krásnou ženu a k tomu všemu stal se králem tak jako oni.
y
