Unaveného koníka jsem uvázal k jakémusi kůlu, který u cesty vyčníval ze sněhu. Sám jsem si lehl do měkké sněhové postele a brzy jsem usnul. Ráno mě probudilo sluníčko, které už pěkně připékalo. Otevřu oči, rozhlížím se a nestačím se divit, co se to se mnou stalo. Ležím na hřbitově uprostřed dědiny! Ale kde je můj koník? A jak ho tak hledám, zaslechnu seshora zaržání. Tady, myslím si, na hranicích Ruska, bude asi všechno jiné než u nás, tady asi i vrány ržou. Kdoví, jaké divy mě v Rusku čekají? Podívám se nahoru a co vidím? Můj koník visí na kostelní věži, přivázán ke kříži. Teprve pohled na visícího koníka mi vysvětlil, co se stalo. Včera sníh zavál celičkou dědinu, v noci se oteplilo a všechen sníh do rána roztál. To, co jsem večer pokládal za kůl u cesty, byl vrcholek dřevěného kříže na kostelní věži.
Koníka jsem z té neutěšené situace vysvobodil dobře mířenou střelou z pistole. Ohlávku jsem přestřelil až docela u kříže. Koník se sesmekl dolů, já jsem ho pohladil a šli jsme dál.
Sedla v Rusku v zimě odpočívají. Všechno se tam vozí na saních. Koupil jsem si proto i já takové menší sáňky, koníka do nich zapřáhl a uháněli jsme jako vítr. Cesta nás zavedla do hlubokého lesa. I lesem se nám jelo dobře, ale jen potud, pokud nás nezačal honit vlk. Ohavný, zubatý, zuřivý, vyhladovělý vlk nás brzy doběhl. Když jsem na krku ucítil jeho horký dech, začal jsem se loučit se životem. Skulil jsem se do saní a už jsem se necítil jako člověk, ale jen jako vlkova večeře.
Stalo se však cosi neobyčejného. Vlk se mě ani příliš neprohlížel, večeře ze mne se mu asi moc nezdála, ale přeskočil saně a zahryzl se svými ostrými zubisky do mého koníka. Rval ho tak, jako by při nejmenším měsíc hladověl. Cválající koník mu dost dlouho vzdoroval, ale potom najednou klesl. Bylo po něm. Vlk, který ho nepřestal žrát, se potrestal sám. Zamotal se do postrojů, ze kterých jsem ho už nepustil. Nemilosrdně jsem ho šlehal bičem a tak milý vlk, ať chtěl či ne, musel mě zavést až do samého Petrohradu.
V Petrohradě jsem se přihlásil k vojsku. Než mě přijali, musel jsem několik měsíců čekat. Peněz bylo dost, času nadbytek. Proto jsem si volné chvíle krátil v čajovnách. Pravda, nepil jsem tam čaj, ale i dobrou ruskou vodku. Zahřívat se vodkou je starý ruský zvyk. V tomto způsobu ohřívání jsem tam poznal jednoho skutečného mistra. Byl to starý bradatý generál, který stále pil, ale stále byl střízlivý. Nepil jen ze sklenic, dovedl vypít najednou celou láhev a vůbec nic mu nebylo. Jen si občas vyvětral hlavu temenem, o které přišel v boji proti Turkům. Lékaři mu místo temene udělali pěknou kovovou pokrývku a generál žil a pil jako předtím. Brzy jsem se dovtípil, proč si starý generál, seděcí stále v klobouku čas od času větrá hlavu. Při tom větrání zvedl nejen klobouk, ale i kovovou přikrývku a vypouštěl tak z hlavy výpary alkoholu. Z toho by mohlo být pěkné divadlo, pomyslel jsem si a jednoho večera, když si po vypitém litříku vodky generál zase větral hlavu, zapálil jsem kouskem papíru alkoholové výpary, které se mu vznášely nad hlavou. Výpary se ihned vzňaly a změnily se na krásnou svatozář, jakou mohli generálovi všichni svatí závidět.
Hony patřily mezi moje nejoblíbenější zábavy. V Rusku jsem si i v tomhle přišel na své. Zvěře a ptactva tam bylo nadmíru. I na honech jsem zažil neuvěřitelná dobrodružství. O některých vám budu vyprávět. Kachní maso je velice chutné. Kdo si myslí že ne, ať se jde pást. Maso divokých kachen je vyslovenou pochoutkou. Proto jsem divoké kachny lovil vždycky, když jsem měl příležitost. Jistého dne jsem přišel k řece a uviděl na ní hejno divokých kachen. – To bude pochoutka! pomyslel jsem si a chytil pušku. Ke své veliké lítosti jsem v ní nalezl jen jeden náboj. Prohledal jsem kapsy, ale nikde nic. Jeden náboj, jedna kačka, nejvíc dvě, to bude věru málo pro přátele, které jsem pozval na hostinu. Jiný by v takové situaci ztratil hlavu, ale já ne. Od svačiny mi zbyl kousek slaniny. Přivázal jsem ho na dlouhý řemen a opatrně, aby kachny nezpozorovaly, jsem ho šoupl do vody. Sám jsem se schoval v rákosí. Připlaval kačer, hlava rodiny, prohlížel slaninu, potom otevřel zobák a - zob! - spolkl ji i s řemenem. Slanina s řemenem prošla skrz kačera a plavala dále. Kačka, který byla u ní nejblíže ji hned sezobla. Také skrz kachnu prošla slanina i s mastným řemenem a znovu vyplavala. Potom spolkla slaninu další kačka a tak to šlo dál, dokud nebyly všechny kačky navlečeny na řemenu. To byl úlovek!
Řemen jsem si uvázal kolem pasu a začal tahat kachny za sebou. Ale hejno kachen bylo silnější než já. Tahaly mě zpět, potom začaly plácat křídly a než jsem se nadál, vynesly mě k oblakům. Naštěstí letěly tím směrem, kde byl můj dům. Když se k němu přiblížily, začal jsem kačkám jedné po druhé kroutit krky. Tak jsem klesal stále níž. Když došlo na kačera, padl jsem přímo do komína svého sídla. Kuchaře to leknutí málem porazilo, když jsem se tak nečekaně před ním zjevil. Ještě štěstí, že neměl v peci zatopeno, jinak bych se byl upekl i s kachnami.
Nelovil jsem však jen takové plaché a neškodné tvory, jakými jsou divoké kachny. Teď vám povím o tom, jak jsem docela sám ulovil živého kance. Jdu takhle jednou přes les, rozhlížím se napravo, nalevo a raduji se z toho, jak je ten svět krásný. Najednou za sebou zaslechnu nějaký nezvyklý šramot. Otočím se a co vidím? Kance! Hnal se za mnou jako blesk. Vzal jsem nohy na ramena a utíkal, co mi nohy stačily. Když mě kanec už už doháněl, skočil jsem za strom. Kanec letěl jako vítr, nestačil se vyhnout, vletěl přímo do stromu a zasekl si do něho kly.
Ostatní si už dovedete domyslet. Spoutal jsem ho a živého donesl triumfálně domů.
I jeleny jsem rád lovil. Hony na jeleny patří mezi vyšší formy loveckého umění. Na jeden z honů na jeleny nikdy nezapomenu. Povím vám proč. Bloudím tak jednou po lese a vtom se přede mnou objeví jelen. Krásný kus, radost pohledět. Vezmu rychle pušku, namířím a – nic. Puška byla prázdná. Naštěstí jsem měl v kapse pár pecek od třešní, které jsem před chvílí snědl. Nabil jsem je do pušky a znova vystřelil. Rána vyšla, ale jelen zůstal naživu. Pohodil jen hlavou a utekl.
Po několika letech jsem ho náhodou potkal. Poznal jsem ho podle třešňového stromku, který mu rostl mezi parožím. Po mém prvním výstřelu padl. Byl to dobrý úlovek, protože kromě pečeně z něho byla i slušná hromádka chutných třešní.
O svých dobrodružných plavbách budu hovořit později. Ale když jsem se rozpovídal o lovech, povím vám i o tom, který jsem zažil daleko od Evropy, na Cejlonu. Na žádný, ani na ten nejnebezpečnější lov mě není třeba zvát dvakrát. Tehdy na Cejlonu jsem se připojil k velké lovecké skupině, kterou vedl můj dobrý přítel, guvernérův syn. Nezvyklé tropické podnebí a neobyčejně namáhavá cesta mě brzy vyčerpaly. Výprava se prodírala hlubokou džunglí, já však stále víc zůstával pozadu, až jsem si k odpočinku usedl na břeh veliké řeky. Docela jsem zapomněl, že nejsem v Evropě, ale na Cejlonu. Uvědomil jsem si to až tehdy, když se za mnou ozval podezřelý praskot. Ohlédnu se a za zády vidím obrovského lva, přikrčeného ke skoku. Nebylo mým posledním přáním skoncovat se životem v podobě snídaně toho chlupáče. Chytil jsem pušku a vystřelil. A to byla chyba. Můj výstřel sice lva zasáhl, ale nezabil, jen ho ještě více rozzuřil. Bylo mi zcela jasné, že se útěkem nespasím, ale přesto mě pud sebezáchovy k útěku donutil. Po několika metrech se na úzké cestičce, kterou jsem si pro tento účel vybral, proti mně, objevil krokodýl a otevřel si na mne tlamu, lemovanou ostrými zuby, jako by mi ukazoval, kde skončím. Uskočit nalevo nebo napravo, to nešlo, protože na jedné straně byla hluboká řeka a na druhé ještě hlubší propast. Padl jsem na zem a čekal na smrt. Nevěděl jsem, zda jsem dosud živ či mrtev, ale strašlivý rámus, který v zápětí následoval, mě přesvědčil, že žiji. Bázlivě jsem otevřel oči a překvapením zíral na nečekaný obraz.
Lev si skok na mne špatně vypočítal, přeskočil mě a zabořil hlavu přímo do krokodýlovy otevřené tlamy. Rychle jsem vyskočil a dorazil lva nožem a krokodýla puškou.
Když dovolíte, přátelé, vrátíme se zpět do Evropy. Zavedu vás do Litvy a povím vám, co jsem prožil tam. V Litvě jsem byl hostem svého dobrého přítele, hraběte Przobovského. Jednoho dne jsem seděl s dámami v salónu, popíjeli jsem čaj a bavili se. Ostatní panstvo si šlo do dvora prohlédnout mladého čistokrevného hřebce. Znenadání se odtamtud ozvalo volání o pomoc. Seběhnu dolů a vidím, že hřebec vyvádí jako pominutý. Kdo na něj sedl, dlouho se na jeho hřbetu neudržel, hřebec s ním skákal a vyhazoval zadní tak dlouho, dokud ho neshodil.
Ale když jsem ho chytil já, vyskočil do sedla a pevně ho sevřel koleny, hned ztichl. Zkrotl jako beránek. Chtěl jsem přítomným dokázat, že mě opravdu hřebec poslouchá. Přinutil jsem ho skočit oknem do pokoje a tam vyskočit na stůl. Poslechl mě. K velikému úžasu všech přítomných dam jsme spolu jezdili po stole, na kterém bylo plno vzácného porcelánu a křišťálového skla.
Takový jsem já byl jezdec! Celé Rusko o mně mluvilo! Jezdil jsem nejen na celém koni, ale také na jeho polovičce. Chcete vědět, kdy a kde jsem na té polovičce jezdil? Povím vám to, abyste si nemysleli, že mluvím do větru. Stalo se to ve válce proti Turkům. Útočili jsme. Turci byli překvapeni, náš útok nečekali a utíkali, jen se za nimi prášilo. Hnali jsme je až do jejich pevnosti. Měli veliké štěstí, že rychle opustili brány, protože jinak bychom jim dali takové ponaučení, že by je chuť válčit navždy přešla. A tehdy se to stalo. Jedna z tureckých bran přesekla mého koně napolovic. Nezpozoroval jsem to a jezdil klidně dál na té přední půlce. Přišel jsem na to až tehdy, když jsem svého žíznivého koníčka napájel. Pil, pil a pořád mu to bylo málo. Podívám se dozadu, jestli mu z takového množství vody snad nepraskne břicho a s hrůzou zjistím, že zadní polovička koně chybí. Brzy se našla a vůbec se bez té přední polovičky nenudila. Poskakovala a vyváděla a zřejmě jí ta přední půlka moc nescházela. Ale když se obě polovičky sešly, byly rády, že jsou zase spolu. Chtěly se samy spojit, ale nějak se jim to nedařilo.
Zavolal jsem raději felčara našeho bataliónu a ten sešil milého koníka zase dohromady. Měli jsme z toho radost všichni tři: koník, felčar i já.
Když už jsem u těch koní, povím vám i o tom, jak jsem pod paží přenášel současně dva koně. To bylo tehdy, když jsem se vracel z tureckého zajetí. Jeli jsme dostavníkem do Petrohradu. Nedaleko města jsme v hlubokém úzkém úvozu, na obou stranách porostlém hustým křovím, potkali druhý dostavník, jedoucí přímo proti nám.
Na vyhnutí nebylo místa. Co dělat? – přemýšlíme my, i ti, co se ženou proti nám. I z této ošemetné situace jsem našel východisko. Rychle jsem vypřáhl koně, vzal dostavník i se zavazadly přes ramena, přeskočil trní i násep a obojí složil na poli za úvozem. Rychle jsem se vrátil, vzal oba koně pod paži a skočil s nimi k vozu. Kočí je zapřáhl a jeli jsme dál.
Povodil jsem vás už po různých zemích, ale na tureckého sultána jsem dočista zapomněl. Doufám, že mi sultán promine (a vy také), že jsem si na něho vzpomněl až teď. Byli jsme velmi dobří přátelé. Sultán si mě velice vážil, dokonce ani obědvat a večeřet beze mne nechtěl. Dříve, než vám budu vyprávět zajímavou příhodu ze sultánova dvora, musím připomenout, že mimo sultána jsem měl v Turecku ještě jiné přátele. Patřil mezi ně i zázračný běžec a obrovský silák, který dovedl přenášet celé hory. Jednou, po dobrém obědě, mě pozval sultán do své tajné komnaty a pohostil mě dobrým vínem. Tvrdil, že je to pravé tokajské. Ve víně se trošku vyznám. Po ochutnání jsem sultánovi jemně naznačil, že víno je velmi dobré, ale že to není pravé tokajské. – Pravé tokajské mají ve Vídni, na císařském dvoře, - řekl jsem sultánovi. – Když chcete, napíši rakouské císařovně Marii Terezii lístek, s jejím otcem jsme byli dobří přátelé, a za hodinu budete moci to pravé ochutnat. – Sultán nechtěl věřit, že tokajské, které mi nabídl není pravé. Řekl, že když splním svůj slib a za hodinu mu předložím na stůl pravé tokajské, lepší, než to, které jsme pili, budu si moci vzít z jeho pokladnice tolik, kolik unesu. – Když svůj slib, milý příteli nesplníte, - povídal, - budete o hlavu kratší.
Když jsem říkal sultánovi, že mu za hodinu dám ochutnat pravé tokajské, měl jsem na mysli svého přítele, zázračného běžce. Požádal jsem ho, aby zašel s lístkem k císařovně Marii Terezii do Vídně. Běžec to uvítal, byl rád, že se trochu proběhne. Sundal si závaží připevněné na nohou, která tam měl, když chtěl chodit pomaleji jako normální lidé a – frnk! – už byl pryč. Vrátil se přesně za hodinu. Kdyby si byl u Bělehradu trochu nezdříml, mohl se vrátit ještě dřív.
Vídeňské tokajské sultánovi velice zachutnalo. Uznal, že je lepší než to, které jsme pili před hodinou. Zavolal správce klenotnice a poručil mu, aby mi dal tolik pokladů, kolik budu moci unést. I v tomto případě se sultán přepočítal. Poklady jsem totiž neodnášel já, ale můj přítel – silák. Odnesl všechno, co v klenotnici bylo. Sultán mohl být rád, že jsem mu nechal alespoň jeho parádní palác.
A tady, milí přátelé, jsou obrázky z mého posledního dobrodružství na souši. Na prvním z nich mne vidíte, jak nasedám na kouli, kterou právě vystřelili z kanónu. K tomu je už třeba odvahy. Jak mě z předcházejícího vyprávění znáte, odvaha mi nikdy nechyběla. Stalo se to tak. Za války proti Turkům byl náš maršál zvědav, co se děje v nepřátelském táboře, střeženém po zuby ozbrojenými strážemi. Po zemi se tam nemohla dostat ani myš. Tehdy jsem se rozhodl pro použití vzdušné cesty. Dopravní prostředek jsem si našel hned. Postačila mi koule z kanónu většího kalibru, na kterou jsem po výstřelu naskočil a letěl na ní až nad nepřátelský tábor.
Když jsem se na té dělové kouli blížil k tureckému táboru, začala mě odvaha opouštět. Co se mnou Turci udělají, chytí-li mě v pevnosti? Asi skončím na šibenici a možná i hůře. Byl jsem proto velmi rád, když jsem uviděl kouli, kterou Turci vystřelili na naši pevnost. Počkal jsem, až bude docela blízko a potom – hop! – přeskočil jsem z naší koule na kouli tureckou a vrátil jsem se na ní do tábora. Pravda, moc jsem toho tehdy nevyzvěděl, ale zkusil jsem, jak se létá na dělové kouli. Věřte, bylo to docela příjemné cestování. Doporučuji ho i vám. Tím končím první část svých dobrodružství. Obrázky z dobrodružství na moři, nad Zemí a pod Zemí vám ukáži za chvilečku. Jestli jsem vás však svým vyprávěním příliš unavil, budu pokračovat až při našem dalším sezení.
Konec.