![](https://admin.diafilm.eu/storage/images/8WkcslLtDZWN1L9vyJeMiB6kEuMZj3ndodwUghQP.jpg)
y
Zvířátka a petrovští
Na kraji vesničky stála chudá chaloupka. Žil v ní chudý vdovec s dceruškou Zdeničkou. Dřeli bídu, peněz nebylo. Chaloupka byla zadlužena, poslední kousek políčka jim vzali páni od úřadu. Vyhrožovali, že jim vezmou i chaloupku a že vystěhují tátu i Zdeničku.
Chudák tatínek měl velké starosti. Kde vzít peníze, jak zachránit chaloupku! V chaloupce bylo smutno, tatínek posedával na dvorku, hlavu v dlaních. Nevěděl si rady.
I Zdeničce bylo smutno. Měla opustit chaloupku a svá milovaná zvířátka. Loučila se s nimi a vzdychala, že je už neuvidí. Vezmou jim chaloupku i se zvířátky! Zdenička přivázala ovečce zvoneček, aby měla na ni vzpomínku. Kohoutkovi nasypala zrní, kozlíčkovi přinesla lupení. Těžce se loučila s pejskem Voříškem.
I zvířátkům bylo líto hospodáře. Nechtělo opustit Zdeničku. A tak Voříšek svolal velkou poradu všech svých kamarádů, aby se poradili jak dále.
„Když vezmou chaloupku hospodáři a nebude tu Zdenička“, prohlásil kozlík Nebojsa,“ nebudu tu ani já. Seberu se a půjdu do světa.“ A hned si také balil svůj uzlíček. A zvířátka, že tedy půjdou také, že tu taky nezůstanou. A tak se vydali všichni na vandr do světa. Šli a šli, až k večeru dorazili k lesu.
Pomalu se šeřilo. Začínalo pršet. Ani na cestu nebylo vidět. Kam se obrátit? „Víš co, kohoutku,“ povídá kozlík Nebojsa,“ výlet na strom a podívej se, není-li někde vidět světlo“. Kohoutek se rozhlížel s vršku stromu. A skutečně: tam někde v dálce zahlédl světýlko.
Zvířátka se vydala směrem, kterým jim kohoutek ukázal. A najednou jo před nimi chaloupka, okýnka svítí. Kdo je asi vevnitř? Kozlík Nebojsa se postavil na zadní, aby dobře viděl do světničky. A hle, co uviděl:
U stolu sedí Petrovští loupežníci. Zarostlé brady, za pasem dýky. Na stole hromada zlatých peněz. A loupežníci se dělí o kořist a hádají se mezi sebou. „Ať mně vezme čert,“ křičel jeden z nich „jestli to není loupežnické dělení!“
Zakřičel tak silně, že se kozlík Nebojsa polekal a trknul hlavou do okna, až se vysypalo. Loupežníci se polekali, protože si mysleli, že opravdu přišel čert. Vzali nohy na ramena a jeden přes druhého utíkali z chaloupky.
A tak se zvířátka nastěhovala dovnitř. Ovečka si lehla hned ke dveřím, kozel se uvelebil pod oknem, kohoutek pod stolem a Voříšek za kamny. Bylo jim pěkně teploučko, a tak všichni usínali.
Loupežníci se zatím sešli v lesní rokli. Ještě byli celí přestrašení. Radili se, co dále. Nakonec poslali Honzu, aby šel k chaloupce zjistit, co se stalo.
Honza došel k chaloupce. Okýnko nesvítilo, uvnitř bylo ticho, nic se nehýbalo. Honza opatrně otevřel dveře a vešel dovnitř.
Hned za dveřmi šlápl na ovečku. „Bé, bé, bé, kdosi je tady!“ spustila ovečka.
A hned za ní kohoutek: „Kykyryký, zloděj, to se ví!“ a vletěl Honzovi do vlasů.
Voříšek se tady nedal: „Haf, haf, haf, podej mi ho! Raf!“
A kozlík Nebojsa nabral milého Honzu pěkně na rohy a udeřil jím před chalupou o zem. Honza se natáhl jak dlouhý tak široký. Vzal nohy na ramena a honem pryč!
V rokli na něj čekali kamarádi loupežnici. Honza se k nim sotva doškrábal, strachy nemohl ani mluvit. Vyprávěl jim, co se mu přihodilo. „V chaloupce straší“, mysleli si loupežníci. Ztratili odvahu vrátit se, tak se polekali.
Ráno se zvířátka probudila. Všichni se dobře vyspali. Voříšek shraboval zlaťáčky do ranečku. Budou dobré, dají je hospodáři. Bída už nebude!
Kozlík Nebojsa je vedl známou cestou lesem dolů. Přišli právě včas. Pánové od úřadů začínali stěhovat hospodáře i Zdeničku. Tatínek seděl zarmoucený na dvorku, Zdenička plakala nad hromádkou nábytku.
Ach, to bylo radostná shledání! Zdenička se smála a se všemi kamarády se vesele přivítala.
Voříšek rozvázal uzlíček a nasypal hospodáři zlaťáky. Byl jich pěkný kopec! Táta mohl zaplatit dluhy, chaloupka byla zase jejich. Zvířátka si našla svá místečka na dvorku.
Zdenička se starala o kohoutka, ovečku a o Voříška a táta hned přinesl kozlíkovi tu nejlepší trávu. V chaloupce bylo veselo; teď už se nemuseli bát, že zase o všechno přijdou.