y
O Smolíčkovi
Byl, žil v lese jelen a ten měl zlaté parohy. Zůstával v chaloupce s malým Smolíčkem. Vždycky, když odcházel, napomínal pacholíčka, aby nikoho k nim nepouštěl.
Smolíček mu slíbil, že si bude celý den hrát, dokud se jelen domů nevrátí. Jednou byl zase sám, vtom kdosi zaťukal na dveře a ozvalo se naříkání.
To venku obcházely a kvílely zlé Jezinky. Že je jim zima, aby jim Smolíček jen malounko otevřel, že se jen trošku ohřejí.
Prosily, prosily dlouho, Smolíček však že ne a že neotevře! Dobře závoru zastrčil a pěkně čekal.
Až k večeru Jezinky odešly. Bály se jelena, který se z pastvy vracel domů, ke svému pacholíčkovi. Však ho také pochválil, že byl poslušný a Jezinkám neotevřel.
Nazítří – jen co jelen za paloukem zmizel, zaťukaly Jezinky znovu.
Škemraly, že je zima trápí, alespoň prstíček že si ohřejí a hned zas že půjdou. Smolíček na jelenovo varování zapomněl a dveře pootevřel.
Sotva to udělal, Jezinky s chechtotem vrazily do světničky, všecko rozházely, popadly Smolíčka a uháněly s ním pryč.
Pacholíček po jelenu volal – nic platno! Jezinky se mu ještě posmívaly a utíkaly pořád hloub a hloub do černého lesa.
Jelen se zlatými parohy se pásl daleko a svého Smolíčka neslyšel…
Uběhlo pár dnů a Jezinky zatím strčily Smolíčka do jeskyňky a tam ho krmily samými koláčky, sladkostmi a dobrotami, aby hodně ztloustl.
Brzy byl pacholíček baculatý a kulaťoučký jako melounek. Jezinkám se sbíhaly sliny na jazyku. Těšily se, jak Smolíčka upečou a snědí.
Nabrousily si nůž a Smolíček viděl, že je zle. Zoufale začal křičet: „Za vrchy, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka Jezinky do pece nesou!“
Najednou – hup! A jelen byl tu. Přiletěl jako vítr a zlé Jezinky rozehnal. Smolíček byl rád, že jsou zase spolu a pořád sliboval, že už bude hodný.
Jelen si pacholíčka posadil na své parohy a odnesl ho do chaloupky.
Od té doby Smolíček nikdy nebyl neposlušný a Jezinky také už nikdy nepřišly.