„Dědečku, jen berte bez odměny, sám jsem, věřte, zkusil, co je hlad.“ Stařec přijal krajíc nabízený: „Co bych ti měl, hochu, za to dát?“
„Už to mám!“ A krejčík v stínu stromů nad tím darem takřka oněměl. „Nasaď si ji hned jak přijdeš domů a budeš mít všecko, co bys chtěl.
To vám, děti, byla podívaná, když si krejčík tu svou čapku vzal! Chaloupka – a jako malovaná – zjevila se se vším, co si přál.
Koník s kravkou hrabou v nové stáji. Krejčík stojí jako přibitý. Oči září, ústa šepotají: „Krakonoši, tos byl jistě ty!“
Všichni lidé na horách se diví, pověst o tom jde i rovinou. Nejvíc žasl mistr závistivý nad tou divnou, šťastnou novinou.
Litoval, že ztratil tovaryše, jemuž nikdy nedal ani groš. Vzal si hůl a ráno, hezky tiše, vypravil se do hor Krkonoš.
Kráčí lesem, když tu znenadání vetchý stařec, vousy jako dým, stojí před ním s nastavenou dlaní: „Za kus chleba se ti odměním!“
„Kliď se, dědku, kliď se z cesty, vari!“ houkl na něj v očích vztek a vzdor. V tom mu blesklo: „Aby tak ten starý, pro pět ran, byl sám pán těchto hor!“
Už chtěl zvednout těžkou sukovici, rozmyslil se a pak křikl: „Stůj, dám ti chleba, krajíc za čepici!“ – „Musíš se mnou navštívit mou sluj!“
V černém lese na vysoké hoře ve skále je rozklenutý sál! A těch čepic – celé širé moře! „Kteroupak jen, kterou bych si vzal?“
Mistr klekl, čapku sundal z hlavy, zkouší první, zkouší druhou zas. Krakonoš je hrozně nedočkavý: „Nepřebírej! Na to není čas!“
Krejčí bručí: „Cožpak o čepici, každá přece stejně nesluší. Ta je malá, sotva kryje kštici, do druhé zas spadnu po uši.
Konečně mu jedna přece padla. – „Tahle, myslím, bude akorát. Moci se tak kouknout do zrcadla!“ – „Máš, cos chtěl. A víc tě nechci znát!“
Podívejte, jak si vykračuje mistr Nitka, tváře jako květ. Směje se a šťastně vyzpěvuje: „Krásný vzhled je na ten boží svět.“
Nad horami kupa černých mraků, větve stromů láme vichru dech. Šedý stařec uhrančivých zraků v hněvu hrozí: „Budeš pro posměch!“
Mistr Nitka upaluje, letí, cesta, louka, mýtina a břeh… Co se děje? Podívejte, děti, vlastní hůl mu skáče po zádech!
Utrmácen doběh k Jilemnici. A zas pyšně kráčí náměstím. Ukazuje holí na čepici: „Hle, má kořist z pouti za štěstím!“
Celé město seběhlo se v mžiku, uspořádat velkou oslavu. Visí na rtech svému vandrovníku. Ten si klade čapku na hlavu.
„Krakonoši, mocný horský duchu, dej mi zámek věží zlacených!“ Nic. A náhle k lakomcovu uchu z davu letí chichotaný smích.
„Koukněte se, lidi, na čepici! Vždyť je to ta, kterou nosíval!“ Až půjdete městem Jilemnicí, zeptejte se, co se dělo dál!
y
