y
Pohádka o třech muzikantech a smutné princezně…
Jde Václav vandrem po světě, je bezstarostný jako pták, i když mu štěstí nekvete a daří se mu všelijak. Práci se nikdy nevyhýbal a smlouvat nikdy nedoved. Když řídícímu dříví štípal, dostal za to jen klarinet.
Co s ním? Vždyť jen hvízdá, píská, mňouká, kvílí, ječí; takhle sojka křičí z hnízda, zaslechne-li kroky něčí. Copak s tebou, můj ty světe? Mám tě prodat? Ale kde? Tak pojď se mnou, klarinete, nějak se nám už povede ...
Zatím ve vedlejší vsi v domku mezi vinohrady na půdu Jakub vylez si uklidit staré harampádí. Našel tam housle. Už je chce mrzutě shodit dolů s půdy: Vždyť vrzají tak tenounce, že ani mouchu neprobudí.
Slitujte se však nad houslemi: „Nikoho nemám v širém světě a samotnému smutno je mi. Vy, housličky, mě nezklamete, nemáte nikoho — jako já, tak ať je ze mne houslista a možná, šťastná náhoda nám někde štěstí uchystá.\"
Matěj - třetí pán z Nemanic - trápí zase starou basu, kterou odkázal mu strýc. Poslechněte si tu krásu: Basa duní, hučí, sténá, jak by podle čertích not brána pekel otevřená vydávala divý hřmot.
Matěj sám byl v rozpacích z toho svého svědectví, potom si však jenom vzdych: „Snad se zhodí, kdopak ví, co s ní.. . Málo naplat, sebou vzít si musím ji. Kdyby snad chtěl někdo zahrát, tak mu na ni zahraji.\"
Bylo to jednou zvečera uprostřed lesa na mýtině, když lesní havěť veškerá k spánku se ukládá a tichne. Tenkrát potkali se tam všichni tři naši kamarádi a co zkoušel každý sám, zkusili teď dohromady.
A najednou - jaká krása, teď teprv je to muzika! Housle hladí, brouká basa, klarinet měkce naříká. Všechno z lesa spěchá k nim po jednom i v zástupech, nad koncertem půlnočním zvířátkům se tají dech.
Tichne v lese každý kout, až měsíc i hvězdy v hloučku jdou si dolů poslechnout, kdo to hraje na paloučku. Hráli, až se srdce smálo, potom les si dlouze vzdych, jako by jim zatleskalo tisíc ruček zelených.
Je ráno a jinovatka stříbrem padá z nebe dolů. A tři přátelé? Ti zkrátka z lesa odcházejí spolu, každý ten svůj nástroj nese cestou dlouhou nedohlednou. Tak se zpřátelili v lese, že už se snad nerozejdou.
Jdou, jdou - a vidí sedláka, co křičí jak pominutý, na koníčka huláká, do kopce ho klusat nutí. Když už koník neměl sil a zmohla ho únava, bič sedlák vzal a koně zbil jak blázen, hlava nehlava.
Koníček trpí - a co teď ? A sedláku - co s Vámi? Pomůže tady klarinet a basa s housličkami? Zahráli - a zmizel vztek, všechna zlost je odplavena, usmířený sedláček koníkovi dá hrst sena.
Muzikanti jdou a jdou. Tu vidí oknem ve světnici jednu holku nehodnou, jak zápasí s plnou lžící, prská, kope do židle, Kašička jí nechce chutnat. Maminka se tváří zle, v duchu je však z toho smutná.
Holka zlobí - a co teď? Je tu vůbec někde spása? Ale ovšem: klarinet, housličky a velká basa. Pod oknem zahráli zase, holku rázem přešel vztek. Než maminka ohlédla se, už je prázdný talířek.
Muzikanti jdou a jdou - tu vidí, jak selky dvě hádají se nad peřinou, co se suší na plotě. „Ta je moje,\" křičí první. „Má je,\" křičí druhá zas. „Jenom mně ji neroztrhni!\" „Pusť ji, nebo vem tě ďas!\"
Ženská hádka - a co teď? Pomohou zde něžné housle, basička a klarinet? Pomohly? - Hned jak kouzlem usmály se hospodyně, jedna druhou líbat chce: Peřiny přec suší jinde, tahle patří sousedce.
Šli dál cesta necesta, kraj se před očima mění, až jednou přišli do města, kde bylo jako po vyměření. Lidé sotva šeptají si, všude jenom černé sukno z oken do ulice visí: tuze je v tom městě smutno.
Může za to princezna: Je s ní starost neskonalá - ta dívenka líbezná nikdy se vám neusmála. Oči smutné, tváře bílé, beze slova lká a truchlí a pražádné kratochvíle k úsměvu ji nepohnuly.
Zavolali kejklíře, který jako pírko lehce - až to bylo k nevíře - metal před ní kotrmelce, po hlavě chodil, po rukách ... ale princeznička malá stále jako v mrákotách a vůbec se neusmála.
Kouzelníka zavolali, který uměl mnohou hru, všichni kolem se mu smáli, když jim tahal z cylindru malé králíčky a ptáčky. Jenom princeznička malá přihlížela skoro plačky a vůbec se neusmála.
Slyšeli to naši tři, dívenky jim přišlo líto, tak šli na hrad nazítří, s princezničkou zkusili to. Basa brouká, housle hladí a chechtá se klarinet. Zahráli tři kamarádi - princezna se smála hned.
S hudbou štěstí přišlo na hrad, poklad ze všech nejdražší. Ten, kdo umí k tanci zahrát, radost lidem přináší. A tak tančí bez okolků všichni, kteří tady jsou; každý si chce skočit polku s rozesmátou princeznou.
Král měl radost, toť se ví; „Když je šťastné dítě mé, vám třem dám království!\" „Vládnout? To my nechceme, nic hezkého na tom není. Housle, basa, klarinet nemohou hrát rozdělení. Na nás čeká širý svět ...\"
