y
Lesní panna
Bětuška byla mladičké děvče a její matka vdova neměla více než starou chalupu a dvě kozičky. Bětuška je vodila od jara do podzimu na pastvu, nosila si v mošničce krajíček chleba a vřeténko.
Když se kozičky pásly, sedla Bětuška ke stromu, otočila si len kolem hlavy, pravou rukou spouštěla vřeténko dolů a tak předla. Za poledne dala kozičkám chleba a zaběhla do lesa na jahody.
Když nasbírala jahod a ke krajíčku pojedla, chvíli v lese tančila a zpívala a potom se opět vrátila na palouček a předla až do večera. Doma ji přivítala maminka s radostí, protože Bětuščino vřeténko nebylo nikdy prázdné.
Jednou za poledne na pastvě před ní stanula překrásná panna v bílém rouchu, která měla na zlatých kadeřích uprostřed hlavy věneček z lesních květin. Když na ni Bětuška pohlédla, panna se otázala: „Ráda, Bětuško, tancuješ?“ „Oh, já bych tancovala celý den,“ odpověděla Bětuška.
„Pojď tedy a tancujme!“ vyzvala ji panna, odejmula Bětušku a daly se do tance. Nad hlavami se jim rozezvučela líbezná hudba ptačího sboru, který se z celého lesa slétl na jediné místo. Tancovaly až do večera, ale Bětušce vůbec nohy nezabolely.
Pojednou se panna zastavila, hudba umlkla a Bětuška stála na mýtině sama. Smutně potom uložila prázdné vřeténko do mošničky a hnala kozičky domů. Tentokrát vůbec nezpívala, protože měla strach, co jí řekne maminka, že žádný len toho dne nenapředla.
Druhého dne se krásná panna opět objevila a zase zvala Bětušku k tanci. „Dnes nesmím tancovat,“ řekla Bětulenka a mhouřila očka, aby panna nepozorovala její smutek. „Jenom pojď, než slunce zajde, pomoc se ti najde!“ pravila lesní panna, strhla Bětušku k sobě a tančily zase až do západu slunce.
Tu v obavě sáhla Bětuška za hlavu, kde měla obtočen nespředený len, a dala se do pláče. Krásná panna jí len sundala, otočila jej kolem kmene tenké břízky a začala příst. „Motej a nereptej!“ pobídla Bětušku, ta se chopila vřeténka a motala, až bylo plné. V tom okamžiku lesní panna zmizela.
Tentokrát hnala Bětuška kozičky domů s veselou a maminka ji s dobrou přivítala. Když odešla matka podojit kozičky, Bětuška uložila přeplněné vřeteno do skříně a přemýšlela o tom, nemá-li mamince o lesní panně povědět. Rozhodla se, že jí to řekne, jestli se panna ještě jednou objeví.
Příštího dne hnala kozičky na pastvu, a jen tam přišla, hned rozdávala svým kozulenkám po kouscích chleba. „Dnes vám zatancuju sama, mé kozulenky,“ pravila. Poskočila, složila ruce za hlavu a zkoušela, dovede-li tak krásně tancovat jako panna.
Tu se objevila lesní žínka a praví: „Spolu půjdeme, spolu.“ Uchopila Bětušku za pasem, roztočila ji a lesní hudebníčci zase rozezvučeli krásnou hudbu. Když slunce zapadlo za horu, hudba ustala a Bětuška se rozplakala, protože vřeténko leželo v trávě a len nebyl napředen.
Podej mi mošničku, já ti vynahradím, co jsi se mnou promeškala,“ pravila panna. Bětuška jí mošničku podala a lesní žínka na okamžik zmizela. Potom se zase objevila a podala Bětušce mošničku se slovy: „Ne teď, doma na to hleď!“ A zmizela, jako by ji vítr odvál.
Bětuška se bála do mošničky pohlédnout, ale na polovině cesty to přece učinila. Vždyť byla mošnička tak lehounká, že si mohla Bětuška myslit, že ji panna ošidila. A opravdu, v mošničce nebylo nic jiného, než obyčejné březové listí.
I dala se Bětuška do usedavého pláče a ve zlosti hrst listí z mošničky vyhodila. Kozičky na ni nechápavě hleděly, mečely a samy se domů vydaly. Teprve za hodnou chvíli se vrátila též ustaraná Bětuška, která chtěla listí pod kozičky ustlat.
Doma čekala matka a hned pravila: „Cos to včera přinesla za len? Motám, motám a potáč je stále plný! Pověz mi, co je to za čáry?“ Bětuška všecko mamince pověděla a nakonec vzpomněla na mošničku. Otevře ji, sáhne dovnitř a vzkřikne: „Pohleďte, maminko, březové listí se proměnilo ve zlato!“
Bylo to veliké bohatství, které Bětuška matce domů donesla. Matka koupila pěkný domek a dobytek, ale Bětušku to netěšilo. Často chodila do lesa, tančila a očekávala, že se krásná panna opět objeví, ale čekala marně a už nikdy ji nespatřila.
