y
Malenka
Žila, byla jedna paní. Přišla k staré babičce: Čarodějko, splň mé přání, dopomoz mi k holčičce.
Babice jí zrnko dala: Vsaď je do hlíny a hned! Jen je paní zahrabala, vyrašil z něj krásný květ.
Kde se vzala, tu se vzala, v květu sedí panenka. Že je droboučká a malá nazvali ji Malenka.
Po celý den skotačívá, potom, když tmou hvězdy jdou, ve skořápce odpočívá, houpy hou, houpy hou.
Noční spánek oči mámí. Jen však vyjde slunce z hor, pluje mezi květinkami. List ji nese jako vor.
Jednou, když tak tiše snila, jaká hrůza, jaký strach! – ropucha ji uchvátila, zmizela s ní v sítinách.
Co s ní žába zamýšlela? Sama vám to vykváká. Za ženicha dát jí chtěla svého syna – žabáka.
Rybičky ji litovaly: „Bez lásky a má se vdát!“ Stonek listu uhryzaly, aby mohla uplavat.
Slunce svítí, větřík duje, motýl křídly třepetá. A Malenka šťastná pluje po potoce do světa.
Kdo to letí, kdo to bzučí? Malenka se vystraší. Chroust ji chytil do náručí, unáší ji, unáší ---
– „Vždyť se nepodobá brouku!“ zklamaně ji chroust zas vzal, odnesl a na palouku v sedmikrásce zanechal.
Hlad se hlásí, studí rosa, Malenku nic netěší. U brlohu prosí bosá: „Myško, dej mi přístřeší!“
Že k ní myška hodná byla, sirota už nepláče. Hrabalka jí představila pana krtka – boháče.
Jednou, když šla na chviličku pana krtka navštívit, vidí v chodbě vlaštovičku. Přestalo jí srdce bít.
Do kalíšku rosy vzala: „Vlaštovičko, vzbuď se, vzbuď!“ Malá očka zamžikala, pohnula se bílá hruď.
– „Sbohem, ptáčku,! Nashledanou! Až doletíš k sluníčku, vzpomeň si na uplakanou smutnou malou holčičku!“
„Předu, předu pavučiny, výbavu si budu šít. Boháč krtek, kdopak jiný, za ženu si mě chce vzít.“
Slza skrápí bílé líčko, nevěsta je samý žal: „Kdepak jsi, má vlaštovičko, odnes mě, ach, odnes v dál!“
Vánky slovům křídla daly, ptáček slyší její hlas. Unáší ji v modrou dáli, kde je všecko samý jas.
Stojí zámek, stavba bílá, réva stěny popíná – Vlaštovka tam zakroužila, skončila let v květinách.
V rudém kvítku na lupínku sedí ukryt malý král. Sotva spatřil něžnou žínku, hned jí ruku podával.
„Čekám na tě, vílo bílá, čekám na tě dlouhý čas. Budeš královnou, má milá, všech růží i sedmikrás.“
Skončil příběh pohádkový. Ptáček, který letěl v dál, pošeptal ho básníkovi. A ten – ten to všecko psal.
