y
O zvědavém koťátku
V tomhle hezkém malém domečku na kraji vesnic bydlela Zuzanka se svojí maminkou a tatínkem. S nimi bydlela v domečku také kočka a té kočce se narodila tři koťátka.
Jedno koťátko bylo strakaté, druhé černé, krásně okaté a to třetí, to bylo bílé jako čerstvě napadlý sníh. Bílé kotě dostalo jméno Fousek. Když bylo zvlášť hodné, tak mu říkali Fouseček.
Zuzanka měla koťátka velice ráda. Hrávala si s nimi, hladila je a měla radost když svítilo sluníčko a koťata se mohla vyhřívat v jeho teplých paprscích. První dvě kočičí mláďata byla hodná a poslušná jen bělounký Fousek byl neposlušný a zvědavý a ni bylo dne, aby nevyvedl nějakou neplechu. A jak se mu ta jeho neposlušnost a zvědavost nevyplatila - hned uvidíte.
Jednou si kočka vyšla se svými dětmi na procházku. Koťata ťapala pěkně za ní, jenom Fousek se stále rozhlížel, pobíhal a poskakoval. Najednou uviděl za plotem jámu. Copak v té jámě asi je? Nerozmýšlel se a hup! Už byl u ní.
Zvědavost ho nutí natahovat krček a tlapky, Fousek se nahýbá stále víc a víc — a bum bác! Spadl po hlavě dolů!
Fouskovi se v jámě naštěstí nic zlého nestalo. Jen se pořádně polekal a zašpinil. A co mu to pak dalo práce, než se vyškrabal z jámy ven!
Sotva byl zase na svobodě, hned se rozběhl za maminkou. Ale co to? Maminka ho nepoznává. Její Fousek je přece bílý ... Tohle bude asi nějaké cizí kotě.
Fousek pláče, prosí, k mamince se tulí a slibuje, že už se nikdy víc nezašpiní. Maminka se nad ním slitovala, kožíšek mu vyprášila, olízala a Fousek byl znovu bílý jako sníh.
Druhý den vyvedla kočka svoje koťata na střechu domku, odkud bylo vidět daleko do kraje. Koťatům se tenhle nový výlet moc líbil. To bylo něco pro ně! A Fousek hned zapomněl, co mamince včera slíbil. Jeho zvědavost přilákal komín. Jedním skokem byl nahoře.
Nejdříve si sedl na okraj. Pak natáhl krček. Uvnitř byla tma. Naklonil se tedy ještě víc a ani nestačil zamňoukat jak se rychle překotil a spadl dolů. Komínem proletěl přímo do sporáku v kuchyni.
Fousek měl veliké štěstí, že hospodyně ještě netopila. Jistojistě by byl uhořel. Celého černého ho Zuzančina maminka vytáhla ze sporáku ven.
„Mňau, mňau!“ žalostně volá Fousek maminku. Ta si ale černého kotěte nevšímá. Podle hlasu by to sice mohl být Fousek, ale ten je bílý a tohle chlupaté klubko je černé a špinavé od sazí až běda! A tak začal Fousek opět slibovat, lísal se k mamince a fňukal, a to by ani nebyla máma, aby mu nakonec neodpustila. Vyčistila mu kožíšek a Fousek se zase pyšnil jaký je krásně bělounký.
Třetí den se kočka vypravila s koťaty na procházku, do zahrady. Fouskovi se i tenhle výlet velice líbil, ale nezbedník jeden, zase zapomněl, co včera mamince sliboval.
Hospodář právě natíral v zahradě plot. Plechovku s barvou si postavil vedle sebe na podstavec. Plechovka ale nedá našemu Fouskovi pokoj. Jak rád by věděl co je uvnitř! Zkusí si jenom trošičku sáhnout ...
V tom se však plechovka převrátila a zelená barva se leje proudem na malého udiveného zvědavce.
„To nic“, řekl si Fousek, „to bude jenom voda.“ Rychle si lehl na sluníčko, aby si vysušil kožíšek. Uschlo to za chvilku a Fousek běžel za maminkou. Ale ta ho nepoznala. Vždyť kdo to kdy viděl? Kotě zelené jako tráva!
Fousek chtěl něco říci, ale vtom přiběhl rozhněvaný hospodář a vyhnal ho koštětem ze dvora ven. Zvědavost se Fouskovi tentokrát pořádně nevyplatila.
Dva dny bloudil jako tulák po vesnici. Nenašel nikoho, kdo by se s ním pomazlil a kdo by mu dal trochu mlíčka. Začalo se mu stýskat po domově. Každý ho odháněl od dveří a tak Fousek raději utekl do lesa. Tuze už ho trápil hlad a začala ho bolet hlavička. Kde vzít alespoň trošičku mlíčka nebo docela malou myšku?
Jednoho dne šla Zuzanka do lesa na houby. Chodí pomalu mezi stromy, pečlivě nahlíží pod každý smrček. Místo hříbka však uviděla malé kotě! Nechce věřit svým očím, kotě v lese a docela samotné, kde se tu vzalo? Ale ještě víc se diví tomu, že je to kotě celičké zelené!
Zuzanka vzala kotě do náručí a vyptávala se ho, jak se dostalo do lesa a proč je tak zelené? Fousek jí všechno pěkně vyprávěl. Přiznal se i k tomu, že to byl vlastně trest za jeho neposlušnost a zvědavost. Potom poprosil Zuzanku, aby ho vzala s sebou domů, že se mu už po mamince moc stýská.
Zuzanka dala malého tuláka do košíku a vrátili se spolu domů.
Doma ho raději schovala do komůrky, aby ho snad zase někdo nevyhnal. Přinesla mu mlíčko a když se Fousek dosyta napil, začala mu čistit zelený kožíšek. Oba měli velikou radost, že barva pěkně mizí. Zanedlouho byl Fousek běloučký a Zuzanka ho zavedla za jeho maminkou.
Maminka hned malého neposluchu poznala. Fousek nečekal až dostane vyhubováno a hned sliboval, že ode dneška nebude hodnějšího kotěte než on. Vyprávěl mamince co všechno vytrpěl, než se mohl zase vrátit domů. Maminka se sice na Fouska moc zlobila, ale byla ráda, že ho má zase doma a tak mu rychle všechno odpustila. Od té doby měl Fouska každý rád. Byl poslušný, pěkně si hrál a naučil se tak dobře chytat myši, že se mu široko daleko žádný jiný kocourek nevyrovnal.
